21.9.2021 | Svátek má Matouš


PSI: Kess (12)

10.8.2021

Pes v rodině

Předchozí díl najdete zde.

My zas nejsme tak moc velká rodina, když se sejdeme v širším kruhu, je nás jen 13. To zas není tak moc. A Kess pochopila, že jsme její rodina a ona má svou rodinu ráda.

Kess společenská

Kess společenská

Když jsme byli na celorodinné oslavě, v červnových vedrech, obíhal psík nejdřív jednoho po druhém a nechal se mazlit, muckat a tahat. Hup na klín – hup dolů a zas k někomu jinému na deku a na hřiště…

Mezi tím se čubičce dostávalo též intenzívní péče od malých dětí, což ona snáší velmi dobře. Po dvou hodinách poskakování mezi námi bylo vidět, že už toho má dost.

Nakonec Kessina skončila unavená na trávě pod stolem. Natáhla se na bok jak, s prominutím, chcíplá krysa, a dokud jsme ji brutálně nevzbudili, že se odjíždí, chrněla by do večera. Moji starší pedagogičtí příbuzní, celoživotně bezpsí, nesprávně usoudili, že pes je vzorně vychovaný a snad že je to i naše zásluha! Dobrý, ne? Pes byl totálně utahanej, společensky vyždímanej a ještě v horku, prostě toho měl fakt dost. Doma pak Kess prospala celý zbytek dne, povinnou hygienickou vycházku jsme odbyly až v noci, ani se nevečeřelo a pes spal a spal.

Kess se ráda chová

Když se sjede rodina k nám na chalupu, sjíždí se postupně. To je vítání, lítání, poskakování! Pak se všichni sesednou k velkému stolu na zápraží a pes zase skáče z hosta na hosta, po lavici a hledá, kde by mohlo něco odpadnout od talířku (neodpadne!!). Do toho musí ještě hlídat, takže kdokoliv projde za plotem, je vyštěkán. Ale to je na infarkt, Kessina si toho obvykle všimne na poslední chvíli, s mohutným odrazem drápkatých pacek vyletí člověku z klína a jak ten blázen se žene k vratům. Seřve chodce i jejich psy a děti a fofrem se vrací zpět, aby jí něco neuniklo. Jakmile příbuzenstvo vidí, jak naše střapatá hlídačka řádí, ihned se najde někdo vtipnej, kdo hlasitě pronese: „Dobrý den!“ A pes zase vyletí a žene se k vratům a ječí… Do toho pak manžel naštvaně zařve: „Ticho!“ Hosté obvykle ztichnou, pes nikoliv.

Kess

Kess

Kessina je v pozoru, poskakuje od člověka k člověku a večer máme jistotu, že pes bude zase úplně tuhej. Ráno si musí pejsek oběhat všechny dveře, co kdyby už někdo byl ochoten vstávat a mazlit se s ní… A jak lidé vstávají a začne ranní provoz, pes kolem poskakuje a plete se všem pod nohy. Nejlépe rozvalit se na záda uprostřed chodby mezi koupelnou, záchody a ledničkou, aby ho mohla naše malá vnučka pořádně podrbat na bříšku a aby tu chodbičku totálně zacpaly obě. Vůbec si neumíme představit, že tenhle pejsek mohl žít v prostředí, kde ji někdo neměl denně aspoň hodinu na klíně a nedrbal…

Když přijíždím za rodinou já, má Kess samostatný vítací rituál – jen co otevřu dveře auta, řítí se ke mně střapatá koule bez nožiček, ty totiž v tom fofru nejsou vidět, a vydává to zvuky jako húú-íí, húúú-íí a pak mne to pošlape, kam až jí ty tenké nožky dovolí vyskočit. A pak tohle podivné stvoření začne lítat po zahradě a po cestě a já poskakuji za Kessinou a tleskám do dlaní a takhle ji honím, dokud toho jedna z nás nemá dost. Kess to tedy obvykle není…

Kess se ráda dožaduje bašty

Naše nejmladší vnučka L. Kessinu miluje. Náš psík samozřejmě holčičku L. miluje taky, jenže to dlouho nevydrží. Naše L. totiž – a my jsme jí to ještě vlastně pořádně nevysvětlili – vždycky psíka obejme, obtočí mu ruce kolem krku a plecí a nalepí se na pejska, špitá mu do ucha a vlastně psovi zabraňuje v pohybu. Kess to snáší a ráda, částečně se jí to líbí a částečně neví, jak z toho ven – aspoň si to myslíme.

A vydrží to, asi půl hodiny, ale pak se vyprostí a prchá. Prchá nahoru do nějaké ložnice nebo na pelech a tady je hájená, to děti vědí, že je-li pes na pelíšku, pak se na něj nesahá. Asi budeme muset naší malé L. nějak vysvětlit, že takhle objímat pejska není moc dobrý nápad, já se totiž bojím, aby to neudělala nějakému jinému psovi, který by takové omezení osobní psí svobody nemusel dobře snášet. Ono by jen stačilo, aby pes trochu škubnul hlavou, kolem holčičího obličeje, a neštěstí je hotové. Naše malá L. ví, že se takhle může tulit jen k naší Kess, ale přesto ve mně zůstává malá dušička, kdykoliv to vidím.

Mňamka

A naše malá L. taky navíc moc dobře ví, že k předchozímu pejskovi, k naší Bony, blahé paměti, by si něco takového nemohla dovolit. Bonynka si na malé děti nepotrpěla a uměla si je udržet v té správné vzdálenosti, stačilo se jen na to dítě podívat! Opravdu jsem toho byla svědkem - to naší vnučce L. byly necelé dva roky, Bony bylo 12 a byla ještě v dobré kondici. Malá holčička ji už párkrát chytla, což se Bonyně nelíbilo.

Bony si spokojeně odpočívala na sluníčku na trávě, když se k ní malá vnučka L. rozběhla. Bony věděla, že tam jsme a že by jí nic takového jako zavrčení neprošlo. Tak jen zvedla hlavu a na to blížící se dítě se upřeně zadívala. Z očí do očí. Dítě se zastavilo asi deset metrů od psa, Bony pořád klidně hleděla na dítě a dítě zvolna ukročilo a udělalo kolem čuby uctivý, hóóódně uctivý oblouk. A Bony si klidně položila hlavu na vyhřátý trávník a měla klid. Dítě z ní mělo respekt, natrvalo, ale jak mu to ta čuba dokázala pohledem vysvětlit, to zas nikdo nevysvětlí mně.

Kess nejspokojenější

Kess nejspokojenější

Foto: Barš

Zdena Jůzlová Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !