PSI: Kess (14)

Předchozí díl najdete zde.

Když někam jedeme, psík je jednu stranu rád, že bude akce. Psí tělíčko se potěšeně kroutí, tlapky přešlapují… Ale taky to znamená, že psík bude muset do auta a to je panika, Kessinka se třese, což všechno dohromady je legrační kombinace. V kufru auta je psí deka, ale když tam přibyde i pelíšek aby bylo v penziónu kde spát, je to vážné.

U Kris - v autě

Nejeli jsme nikam daleko, jen jsme využili týden k návštěvě kamarádů na Vysočině, kam se málokdy dostaneme. Ubytovali jsme se napůl cesty mezi Třeští a Třebíčí, penzion Na pilce, pohodlné ubytování, pěkná parková úprava po okolí (je kde venčit) a dobré jídlo. Umístili jsme psí pelíšek na místo bez průvanu, ale s výhledem na všechny strany. Kessince se tam líbilo, v tom pelíšku, asi tak 3 minuty. Pak si zalezla na postel a zatvářila se spokojeně a pochopili jsme, že se jí tu bude celkově líbit. Což znamenalo, že můžeme jít sami do hospody na jídlo a ona bude v pohodě.

Na Roštejně 2

Začali jsme v Třešti, kde si Kess prostudovala velikou zahradu a pak sebou plácla v prostředku příjezdové cesty, kam svítilo sluníčko a odkud byl opět přehled o tom, co se děje v domě i pod přístřeškem. Pak bylo v programu město Jihlava. Škoda, že do jihlavské ZOO pejsci nesmějí, nikoho jsme neobětovali, aby čekal několik hodin venku. Na rozdíl od pražské ZOO, kde se s psíky počítá (vyjma pavilonů). Kdo nebyl v Jihlavě v podzemí, pravila místní kamarádka, jakoby nebyl! Popadla psíka na vodítku a my šup, mazali jsme dolů. Mně bolela kolena a vůbec jsem nebyla v dobré kondici, ale bylo mi to houby platné, takže k nějakým vjemům energetických či duchařských sil podzemí mi energie nezbyla. Jenom vím, jak slečna průvodkyně vysvětlila, proč to nejsou jihlavské katakomby, ale jihlavské podzemí, heč! No je to logické, v katakombách jsou pohřebiště a podzemí je prostě – podzemí, bez hrobů. A pak byl hrad Roštejn s nádhernou věží.

Na Žlebech 1

Počasí se stabilizovalo do deštivého módu, k procházkám přírodou to fakt nebylo, tak jsme si vyjeli na hrado-zámek Žleby. Tam psi nesmějí ani k vstupní bráně, takže sice jsme psíka v dešti vlekli k zámku, ono je to pořádně veliká budova v novogotickém slohu, tudíž jsme se tedy prošli, abychom před vstupem k zahradám narazili na ceduli se škrtnutým psem. Bylo v plánu, že jeden z nás se psem počká u kafe, ale holt ne. Tak zase zpátky na parkoviště a psíka do auta. Bylo chladno a psovi bylo v autě pod dekou docela dobře. My drkotali zubama a prohlíželi si falešnou brň a studená zámecká kamna.

Pak nás čekali v Třebíči, kde na psíka číhala past v podobě dvou velikých kocourů, jednoho britského modrého a druhého mainského, ale barvy latté. Laťák se naštěstí k psíkovi nijak neměl, ale pro psa to bylo strašidlo veliké, fakt ten kočičák byl jak za dvě naše Kessinky! Zato modrej briťák jménem Martin byl sakra zvědavý na vetřelce na zahradě. A tak se tam ty dvě skoro stejné váhové kategorie obcházely a snažily se nenápadně jedna druhou očuchat zblízka. Kess je z mládí na kočky zvyklá, Martin zas na psy, tak to nebyl žádný boj ani panika, a měli jsme z nich pěkné kino. Co se týče pamětihodností, těmi Třebíč oplývá, ale my je dobře známe. Těšila jsem se, že si s Kessinou a kafem sedneme na náměstí, sníme přinesené ovoce a budeme se kochat. Jó prdlajs – náměstí se opravuje, všude staveniště, hromady dlažebních kostek a strojů a ani jedna lavička. A psík pořád na vodítku a žádné kochání.

U Hatí 3

Kámoška nám radila, bychom si na jeden „volný“ den udělali výlet na Hatě, do outlandu, že prý se mi to bude líbit. Tak jo, je to za Znojmem, a to je krásné město, které z návštěvu stojí. Cíl byl jasný – nákup v módních výprodejích. A musím říci, že mne to dostalo do kolen, já nikdy takové velkochrámy konzumu nenavštívila. Tohle bylo něco – obrovská parkoviště, kde já sama bych to auto hledala ještě druhý den. Několik kasín, na střechách to mělo plastové draky, kterým vždycky po půlhodině syčela pára z huby. Moc se mi líbil jeden malej chlapeček, co šel kolem syčícího draka se slovy : „No aby si se nezbláznil, vole!“ Kolem dokola plechoví rytíři na plechových koních a vietnamské velkotržnice a taky prodejna plastových mramorových soch se vším, co si na zahradě raději ani nechcete představit! A pro děti přímo disnejlend, kolotoče, autíčka projíždějící vodou... Můj muž z toho byl tak šokovaný, že se nevzmoh´ na odpor a nechal se i s psíkem na vodítku vláčet tím óbrareálem. Do outletového megachrámu vstoupit odmítl. S opovržením jsem si vzala jen platební kartu do kapsy a vstoupila sama. No to víte, milé dámy, že jsem se pak vynořila s óbrtaškou, když má Kara výprodej… Jsem blázen do kožených bund, a tyhle slevy tedy vůbec nebyly špatné.

U Kris - skupinka 5

A na závěr to nejlepší pro psíka – návštěva u Kristíny, kde Kess vyrostla. Nejdřív náš psík koukal překvapeně, ale pak to tam poznal! A čubička hned chtěla na zahradu a bylo vidět, že se jí tam líbí. Kess si vzpomněla na kámoše, staršího knírače Vínušku, s tím se pořádně očumáčkovala, a bylo jasné, že i on ji poznal. Na druhé dva psy, takové mladíčky, mírně vrčela. Tesák (zvaný též Sáček nebo Retardo) se o ni mírně zajímal, ale Kess si ho ani nevšimla, tak si mladíci hráli spolu a Vínuška se držel poblíž Kess. Ta se pozdravila i s kočkou Sabinou a proběhala zahradu. Prosila jsem Kristínu, aby jí neříkala „buřte“, ale marně. A navíc ta zlatá ženská se na Kess vrhla a úplně na ultimo nám ji otrimovala, dokonce ostříhala i kolem ocásku i na tlapkách. My jen zírali, jakého máme plyšáka! Fakt je na omak úplně plyšová, jen jsme Kristíně důrazně zabránili otrhat Kessince čumák, šešulku a obočí. Pěkné to bylo! Díky, Kristíno, přijdeme zase. Sice je teď pejskovi zima, ale ono to doroste a na gauči ji prostě přikrejeme dekou, když se bude klepat, jako včera po ranní procházce mokrou travou. A budu se snažit, slibuji, že ji budu otrhávat. Anebo zas na jaře přijedeme…

Foto: Kris, AlDr, autorka článku. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do rozsáhlé fotogalerie.