První díl najdete zde.

Jednoho dne si Borůvka uhnala lehkou virózu. Dostala dietu i za cenu našeho strádání – večer už nezvracela, naopak hodinu a půl ječela u dveří, za kterými chládla její dietní strava. Ráno už byla úplně v pořádku a rýži s masem brala jako zpestření všedního dne.

Druhý den Kilián nechtěl kapsičku. Vyděsila jsem se, i když za půl hodiny on i Oriáš ukradli kuřecí skelet, když jsem chystala maso na polívku. Jenže večer už Kili nežral a Ori taky ne.

Kilián spící

Kocouři začali zvracet a průjmovat. Na rozdíl od psích chorob ty kočičí moc neumím, a tak jsem zavelela odjezd k veterináři. Tam mi bylo řečeno, že kocouři na tom zle nejsou, ale nějaký zánět tam je. Dostali jednu injekci naprosto v pohodě a u druhé vet podotkl, že to jsou atb a štípe to.

Kilián šel jako první. Během vteřiny otočil hlavu jako kobra k mým rukám, kterými jsem ho držela, a rafl mě do malíčku. Ne hluboko, ale stejně. Prohlédla jsem si malíček a mírně strnulý vet pronesl: „To jsem nečekal.“ První injekce totiž proběhla úplně v klidu. Odsouhlasila jsem, že ani já jsem to nečekala, a přidržela pevně Kiliho, který imitoval, že mu trhám všechny končetiny. Kuba přidržel Oriáška, který při bodnutí pronesl jen „mňa“, a vet při dezinfikování jeho kožichu vzal sprejem i můj malíček (to se pozná praktik).

Kocouři zvraceli a průjmovali dál. Měli dostat probiotika nasypaná na žrádlo, jenže nežrali. Vůbec nic. Ani tu vařenou rybu, co jsme dovezli čerstvou z výlovu. V neděli v poledne už nevypadali úplně dobře, a tak jsem po poradě s vetem do nich začala injekční stříkačkou lít vodu na střídačku s probiotiky rozpuštěnými ve vodě.

Spokojený Ori

Situace se mírně zlepšila, ovšem kocouři s mými postupy nesouhlasili. Oriáš se protestně pozvracel pokaždé, když jsem ho zvedla, a pak položila na zem (jinému členu rodiny to neudělal). Kilián se vyčural vedle kočičího záchodku, jakmile si byl jistý, že se na něj dívám. Ale nežrali.

U veta dostali další injekci proti zvracení (opět s Kiliánovým milým pokusem mě kousnout) a vet si vyslechl mou stížnost, že nežerou (jinak mu připadali celkem v pořádku). Sehnul se a zvedl ze země misku s obyčejnou kočičí konzervou, kterou krmí jejich sedmnáctiletou ordinační kočku – ta vždycky spí na okně nebo na topení. Kocouři ožili a začali se cpát. O mě se zdatně pokoušela mrtvice. Takže nejen že vozím na veterinu zdravé kocoury, ale doma ti mizerové nežrali najemno krájené hovězí z biofarmy a tady žerou tohle.

Vet mě uklidnil, takže jsem přežila, a doma jim zkusila nabídnout syrové maso. Nic. Kocouři po injekci usnuli a spali až do večera, zatímco já jsem zaťala zuby a dovezla ze zverimexu tu konzervu. Kilián si spokojeně zobnul a Ori ji aspoň olízal. V noci mě probudilo chroupání granulí a v pět ráno mi začal Kilián skákat po zádech, což mu vydrželo tři čtvrtě hodiny. Bylo jasné, že je mu líp. Ori měl s chorobou i uzdravením půl dne zpoždění, ale k rekonvalescenci se připojil bleskově.

Vlevo Ori, vpravo Kili

Oba začali lítat venku – naši zahradu proběhli stylem „dobrý, ale tady to znám“ a zasvištěli k sousedům, odkud se vrátili za víc jak hodinu. Když jsem je viděla řítit se po střeše sousedovy kůlny, bylo mi jasné, že uzdravení je na dobré cestě. Probiotika dostali ještě v jiné podobě – Sharka poradila napatlat jim probiotickou pastu na packu, kterou si museli olízat. A fungovalo to!

A pak si začali vynahrazovat utrpení. Misku s granulemi jim dosypávám dvakrát až třikrát denně. Kapsičku do misek rozděluji vestoje uprostřed kuchyně, abych kolem sebe měla volný prostor a nikdo mi nemohl rvát krmení z ruky, ani užírat předem.

Všichni jsme rádi, že se uzdravili :)

Foto: Matylda. Další obrázky (velice doporučuji :-) si můžete prohlédnout níže nebo přímo zde na Rajčeti.