PSI: Iggy oslavil první narozeniny!

Tak náš malý psí zázrak slaví rok. Náš krasavec ze slavného rodu měl 29. 4. 2022 první narozeniny. Do našich životů vstoupil v červenci 2021, známe se od jeho šesti neděl… a hned jsme si padli do oka. Podobně jako s Metynkou, to bylo osudové. Sice ne tak bouřlivé, chlapeček byl poněkud opatrnější… ale rozhodně osudové. Když odešla Kometka, které bylo 16,5 roku, tak u nás zavládlo prázdno. I když byla ta naše bernská princezna poslední měsíc hodně nemocná a věděli jsme, že se s námi loučí, stejně nás zaskočilo, když mi v náručí dodýchala. Radanka mě v tom smutku dlouho nenechala: V dubnu bude vrh „I“. A najednou to zase po té záplavě smutku opět dostalo smysl.

Iggy začíná v novém domově

Srovnávat dva bernské honiče… je nesmysl. Kometka byla fenka, dámička, uměla si držet odstup, nenechala se nějak přísněji cvičit, spíš jsem tomu říkal „domluvíme, se, viď“. Iggy, Igísek, Gissi (nejčastěji) je jiný. Sport je mu hračkou, cvičák mu je hračkou, a dává najevo, jak rád to pro nás udělá. A v jednom přece jen panuje shoda: Pán zůstal ten měkčí, panička je autorita. Panička… je bůh.

Gisínek je na rozdíl od Metynky otevřenější. Je ochoten se pomazlit kdykoliv, kdy mu k tomu dáte příležitost. Ráno se sehnete k zavázání bot… a už chytáte pusinky. Hele jsem tu a mám tě rád. A jdeme už…? Už…??? Metynka čekala, až se uráčím. Tak jdeme…? Konečně… tssss… V čem je opět jedna ze shod? Procházky milují oba. Jak by ne, jsou to bernští honiči, vychutnávači přírody, bez ohledu na počasí…

Kometka byla méně citlivá na déšť (…když do toho jdeš taky, zmokneme spolu. Mně to nevadí. Ale samotnou mě nezkoušej vystrčit, do toho nejdu.)

Iggy na první zimní dovolené

Igísek to vidí jinak (no a co, že prší, jdem…!!! Ale tu oranžovou bundičku mi klidně dej, tu v dešti můžu, nemusím se tolik třepat… tak jdem, sakra!!!)

Jestli Kometka byla šlechtična, tak Igís je spoluhráč. Spoluhráč, parťák, kamarád, přítel, spolupachatel :-), na cokoliv. Odpracuje si svoje a hele, on je tu pán? Hop na něj a vyprovokovat jej k jakékoli hře. Od toho přece pána má. (Já a nudit? Kdepak! Nechte mě a já něco vymyslím. A pána vyprovokuju, to umím velmi dobře. Cože, ty jsi nevzal tenisák ? Nebo ten míček na provaze? No super! Ale ne, počkej, tamhle leží klacek, když ho kousek ulomíš… jo, to je ono!! To je ta míra! A teď mi ho hoď, já ti ho přinesu a kdo koho přetáhne, tak schválně!!)

Jezdíme spolu k babičce, a tak má Igísek jistotu, že bude mít její velkou zahradu na Mělníce jen pro sebe. A začíná dokazovat, že umí i hlídat. A je už opatrnější, už nejsou všichni kámoši. A jsou i lidi, které nemusí. A jsou i psi, které nemusí. Řekl bych, že to umí rozvážit. Je to přece bernský honič (a to nejsou žádný blbci, jsi chtěl říct. To teda nejsme, to si piš).

Iggy na vyhlídce

Ohlídat a mít přehled, to se dostaví věkem. A přehled musí být, od půl roku má výhled na rozlehlý trávník, kam chodí i ostatní pejsci ze sousedství, a to pak okno dostane zabrat. A neunikne nám nic, počínaje vránami v zimě, teď na jaře ježci, ti malí bodaví darebáci, co rozsvěcují vchodové světlo a na které už jen štěkáme, a také lidi. Ale ty bere s nadhledem, tam chodí jen ti, co je zná.

Horší to bylo v lese, když jedeme na Šumavu. To chtělo postroj a pevné vodítko (…a divíš se mi? Srnčí, jelení, občas i divočáci, teď dokonce nedaleko vlci… Divíš se mi, že řvu?? Podívej, já jsem honič a vím, co se ode mě chce, dohonit, označit, nadehnat… Mám to v genech, tak proč se někdy zlobíš a držíš mě na tom blbým provaze, abych za tím vetřelcem nemohl??? Vždyť je to moje práce, chápeš to??? No dobře, dobře, dobře, už jsem klidnej. Ale štveš mě, to si piš. Ale když říkáš NECHCI, tak tomu rozumím. A jdeme dál. Dobře, NECHCI, tak máš smůlu. Chyť si tu srnu sám, když jsi takový…).

Někdy je mi ho líto. Když už neštěká na tu srnku, ale štěká mně, zoufale, do obličeje, nadává, že mu v tom bráním. Tak ho musím uklidnit. Chlapečku, NECHCI, stačí, NECHCI, dobrý, NECHCI. (Dobře, fajn, slyším nechci, tak…jdeme dál, no.) A to je na něm úžasný. Pudy v něm jsou, ty nezmizí… ale že si dá říct. Dá se „ukecat“.

Zmínili jsme babičku. Je jí 86, má chodítko, a Igís jí miluje. Na začátku i konci návštěvy si dá záležet na přivítání i rozloučení. Babička už mívá přichystán malý ručník :D Ale musí dát na stranu to chodítko, to Igísek nemá rád. Vadí mu, když chce babičku pozdravit, a brání mu chodítko – to ho přece nezastaví, ale mohl by babičce ublížit. Takže chodítko se při přivítání a loučení odhazuje v dál :-)

Iggy na cvičáku

Cvičák je prostor pro seberealizaci. A protože s Igískem o výstavách neuvažujeme (hele, nemusím být žádný lev salónů… vy mi stačíte. A stejně bych provokoval ostatní a vyvolával neklid, jak to umím na cvičáku, že… :-) Na cvičáku poslouchá, umí i přesně plnit povely… i když se nám stalo, že když nemáme náladu, tak s námi nehne ani tank (…prosím tě, já to pro tebe rád udělám, ale pak mě nech bejt. Dneska prostě nemám náladu, tak si jen začuchám okolo a dej mi nějakou hračku. A dej mi pokoj, když nemám náladu, taky ji někdy nemáš.) Posloucháme i bez pobídky odměnou, ale když víme, že odměna bude – tak jsme nepřekonatelní. To nám to jde třikrát lépe.

Žrádélko…..to je kapitola sama pro sebe. Od Radanky jsme byli naučení na Taste of Wild, Jana mu kupuje Brit Salmon+Turkey, k snídani máme zase Chejn Komplete. A nenapadá mě nic, co by mu vysloveně „nejelo“. Máme rádi kuřecí vařené (Kometka hovězí vařené), někdy vepřové vařené, to až když se nám přiblížil rok, milujeme tvaroh (obden kupujeme kostku, a věřte – dáte-li mu vedle sebe tvaroh a maso, sežere jako první tvaroh).

Jinak neustále sušíme na topení krajíce chleba, protože (…no, takový včerejší tvrdý chleba, ještě teplý z topení, to miluju. Předevčírem jsem nenápadně vnikl do obýváku a sežral jich z topení asi šest. Tak jsem měl další den prd, panička řekla, že mám vyčerpané dávky :-) Tak jsem pánovi sežral z pultu ten namazaný máslem, ten koukal :-) Kuřecí jakékoli, pán mi z pečeného kuřete obere všechno, co se dá, smíchá s ovesnýma vločkama a pokape výpečkem – to bych sežral i s miskou a pak se ještě půl hodiny významně olizuju – to aby věděli, že můžou opět…!! )

Jana je ale na Igískovu výchovu přísná a náš bernský princ nedostává ani uzeninu, ani nic sladkého. Možná jiní ano, ale my se jej snažíme živit zdravě. Jediné sladké jsou oblíbené psí nesladké piškoty, to je taková „cvičáková droga“. Naše, lidské jídlo, dostává velmi málo.

Iggy začíná v novém domově správným způsobem

Dalším aspektem naší společné domácnosti jsou pelíšky. Kometce postel nevadila, ale Gisínek je v tomto daleko spartánštější. Ano, skočí do postele, olíže spáče, ale opět seskočí. Ví moc dobře, že panička tomu nakloněná není, a proto má v každé místnosti své místo. Hlavní pracovnu má v obýváku. Celá čtvrtina obýváku je jeho, od známých jsme dostali rozměrnou klec (1,5x0,9x0,9 m), kterou jsme umístili na cca 40 cm vysoký podstavec (rozhled musí být), ve kterém má vysokou molitanovou matraci (no, trochu jsem ji poškubal, ale to jsem byl ještě malej. To ten starej péřovej polštář ze zahrady, to bylo horší. No co, nesněží jen Šumavě, trochu i v Kralupech… ). Tam tráví svůj čas, tam polehává a spí, když máme práci, tam si kouše své vepřové kostičky, dřívka, tam si nosí hračky.

Iggy o Vánocích

V kuchyni má rozhlednu, desku ve výši sedáku židle, potaženou – ano, molitanem – a tam má pozorovatelnu. Občas tam ale i spí. A ložnici má – kde jinde než v ložnici. Ve velké látkové přepravce, kde má zašitý onen péřový polštář, malý polštářek a to vše na silné matraci. Spát musí s námi (no přece nebudu spát někde vedle, jsme rodina, ne? Jednou mě nechali vedle v obýváku, tak jsem zadrápal trochu víc na dveře, a jak jsem hned byl vpuštěn :-) A to místo ctím, pán jednou koukal na hokej, usnul u toho do rána, a já šel spát k paničce. A dvakrát jsem se šel podívat, jestli to pán myslí vážně… a myslel. Tak jsem hlídal paničku, obývák si hlídal pán :-)

Jak jsem psal, Igísek je mazel. Na psího atleta, chvílemi drsňáka – až možná moc. Teprve teď, v roce, se začíná učit, že musí být doma sám. Co to pro nás znamená… Cvičíme fingovaná odcházení, zná frázi „jdeme do práce“ a učí se být sám. Zatím to řešíme tak, že má pro sebe vystlaný kufr. V autě neřve, ale nechat jej samotného doma… (tak k tomu se vyjadřovat nebudu, koukám jako blázen, že se desetkrát za odpoledne obouvají a melou něco o práci. Ale chápu, když mě pán vezme pod krkem za obojek a říká lehni a čekej, jdu do práce, že jde pryč. Tak chvilku kňourám, pak se uklidním… Ale když opravdu nechci být sám, tak prostě řvu. Někdy hodně, někdy méně. Já jsem nerad sám.

Ale chápu, že pán s paničkou někam chodit musí, a už se učím s tím žít. Pán mi říkal, že za pět let jdou do nějakého důchodu a pak že je budu mít jen pro sebe. Tak na to se těším. Pán mi říká – jsi fantastickej, ale nesmíš řvát, když tu jsi sám. A pak mi to odpoledne vynahradí. Panička jen povzdechne a říká – už bys mohl mít rozum, broučku. Ale já na to přijdu, co je to mít rozum. Tak malej už nejsem. Už je mi přece celý jeden rok!!! :-)

Iggy s oblíbeným klackem

Foto: Igor Lenský. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.