PSI: O psí „vyčůranosti“ a „poťouchlosti“

Věda nám tvrdí, že vlastnosti jako vypočítavost, zákeřnost, přetvářka, urážlivost či pomstychtivost jsou čistě lidské a přisuzovat je psům je proto nesmyslné. Avšak snad každý, kdo se psy dlouhodobě žije, již někdy zažil situaci, kdy se jeho pes zachoval přesně podle scénáře, který by, aspoň podle vědy, neměl být schopen vymyslet...

Tohle povídání, ke kterému, jak doufám, také přidáte své příhody, je proto právě o tom, že podle mě prostě dokáží být někteří psi pěkní „vyčůránci“ a „poťouchlíci“. I když by se k tomu asi našlo „vědecké odůvodnění“, ale to už by nebylo zkrátka ono :-)

Eda dělá, že spí, protože spící štěně nikdo nechce rušit

Zde musím zavzpomínat na našeho prvního knírače Ferdu. To byl přímo král simulantů a „pyšná princezna“! Když jsme ráno odcházívali do školy a do práce, Ferda čekal celou dobu u dveří do domu, ale jakmile někdo začal otevírat dveře, už viděl jen Ferdův zadek mizející v boudě, kam zalézal na protest, že jdeme pryč. A pokud někdo řekl: „Tak čau, Ferdo, my přijdeme,“ dostalo se mu jako odpověď jen temné zavrčení z nitra boudy. (Prostě něco jako: „Buď zůstaň doma, nebo mě vezmi s sebou, jinak si táhni k čertu.“). Jakmile jsme ale odešli za roh, rázem byl Ferda venku a šel se podívat ke vrátkům, jak odcházíme.

A podobné to bylo i s příchody domů. Kdo přišel první (často já ze školy), dostalo se mu vřelého a bezvýhradně láskyplného přijetí, a to včetně kompletní „očisty“ obličeje. Ten, kdo přišel druhý, byl přivítán jen vlažně, ale ještě bez výčitek. Třetí příchozí už dostal vynadáno. (Ferda vrčel, ale přitom vrtěl ocáskem a nechal se klidně drbat za ušima :-).

Poslední obvykle chodíval domů můj tatínek. Ferda už vyhlížel u vrat v obvyklý návratový čas, a jakmile uviděl taťku vylézat z auta, okamžitě letěl přes celou zahradu zalézt do boudy. Když táta zavezl auto na dvůr a šel Ferdu pozdravit, na jeho: „Ahoj Ferdo, pocem, nedělej fóry,“ se pokaždé jen z boudy ozvalo: „Vrrrrrrrr“ (trrrrrhni si). Táta se vždy hned převlékl z obleku do tepláků, a jakmile vylezl ven, Ferda se na něj (už čekal u dveří) okamžitě vrhl, celého oskákal, olízal a na oplátku byl omazlen a vydrbán.

Edův všeříkající pohled: „Všechny mám na háku."

A tohle se dělo den co den, kromě dní volna, kdy zpravidla nikdo bez psa nikam nechodil a on si tedy také mohl své divadýlko odpustit. Ani jeden z mých dalších psů nic podobného nedělali. Choďáček Akínek i kříženec NO Griffča vítali pokaždé tak, jako kdyby mě týden neviděli i tehdy, byla-li jsem pryč jen pět minut. Současné fousisko Eda se taky radostí klepe, vyletí nahoru na schody, kde čeká, až zamknu branku a dojdu k němu. Pak mi střídavě podává obě pacičky a slastně u toho „mručí“, jak ho drbu za krkem. Holt jen Jeho Veličenstvo Ferdinand von Vódhoven (jak ho kdysi překřtil můj dědeček kvůli jeho zálibě ve válení v kravincích) byl zkrátka „hrdý až na půdu“ a za naši nepřítomnost nás trestal hlubokým opovržením. :-)

Další přetvářka, kterou jsme Ferdovi ale rychle prokoukli, bylo předstírání bolavé tlapičky. Jednou se totiž stalo, že mojí mamince při manipulaci s něčím v kůlně spadl Ferdovi na přední tlapku kus železné trubky. Samozřejmě to psa bolelo a na tlapku se nějakou dobu nemohl postavit. Mamka se cítila strašně provinile, takže když já tenkrát přišla ze školy, našla jsem na zahradě „Jeho Veličenstvo“ s ovázanou tlapičkou a maminku uslzenou, mazlící a utěšující ležícího psa (který si to náramně užíval).

Téměř 3měsíční Eda s plyšovým Akínkem, Ferdou a Griffčou

Že se vlastně tak moc nestalo, jsme zjistili záhy, když Ferda už večer klidně lítal po všech čtyřech kolem plotu a hlídal. Ovšem od té doby, kdykoli po nás něco chtěl, používal jako jednu z metod, jak to získat, ostentativní kulhání za přední nohu (a klidně je střídal, jak se mu to zrovna hodilo :-). Nutno poznamenat, že párkrát mu to vyšlo (u různých členů rodiny), a zřejmě proto to ze svého simulantského repertoáru nikdy úplně nevyřadil. No jestli tohle není vyčůranost, tak už fakt nevím... :-)

A když jsem zmínila tu „poťouchlost“, tak i tu Ferdovi klidně „přišiju na triko“. No řekněte, zda není poťouchlé např. řvát na ulici na volně dostupného sousedovic kocoura, ale nesnažit se ho chytit, a až teprve ve chvíli, kdy kocour zalézá pod vrata a je ke psu zády, ho jen tak zlehka rafnout do zadnice a vítězoslavě odkráčet s chomáčem černých chlupů v hubě?!

Trochu poťouchlík byl ale i náš Griffča. Byl to jinak dobrák a obrovský mazel, ale měl i smysl pro humor. Hrozně ho bavilo někoho jen tak z legrace vyděsit. Než si sousedovic kočka zvykla, že na zahradě u babičky, kde dlouho pes nebyl, zase jeden je, chodila se tam vyhřívat na plácek před starou kolnou. Jednou se tak zase vyhřívala a Griffíček se k ní nepozorován plížil. Když se doplížil až skoro k ní, udělal jen jedno hlasité „BAF“ (opravdu to tak znělo :-). Kočka v tu ránu vystřelila dva metry z místa nahoru na střechu kolny, kde se ještě chvíli ježila a klepala strachy a Griffča se dole „tlemil“ a vrtěl radostně ocasem, jak se mu to povedlo.

Kočka samozřejmě nebyla hloupá, aby se takto nachytat nechala vícekrát, a tak si Griffča musel hledat nový objekt, na který by mohl „bafat“. A našel ho v sousedovi. Ten chodil pravidelně plít záhonek přiléhající k našemu plotu. Vždycky, když seděl na bobku s očima upřenýma do záhonu, připlížil se k němu nepozorovaně Griffča a opět „bafnul“. Soused pokaždé nadskočil a ucedil: „Fuj Griffe, to jsem se lek!“ A Griffča nahodil svůj sladký úsměv, zavrtěl ocasem a nechal se od souseda přes plot podrbat. :-) Se sousedem hráli tuhle hru vlastně skoro celých těch 7 let, co žil Griffča s námi. Soused se pokaždé lekl, ale nikdy se na psa nezlobil. :-) (Za což si zaslouží velký dík. Mít tolerantní sousedy je dar.)

Akínek: „Chci domů!“

Jen u dobráka Akínka bych vyčůranost a poťouchlost hledala asi marně. Ačkoli jsem mu za jeho života často říkala, že je „vyčůranej jak mraky“, týkalo se to vlastně jen toho jeho „psího pohledu“, pomocí něhož občas mistrně manipuloval se svými dvounožci. Uměl nahodit opravdu tak smutný výraz, že by se i kámen ustrnul (resp. hlavně moje maminka, která ho pak vzala dovnitř do domu, i když jinak nebyla moc příznivcem psa v baráku).

No a fousisko Eda? To je taky pěkný „vyčůránek“. Není to sice „Jeho Veličenstvo“ (hrdě za všech okolností s hlavou vztyčenou a nikdy se neponižovat před nikým), naopak je pro to, co chce, ochoten ledacos udělat, ale vždycky hledá tu nejsnazší cestu. Pokud má např. vidinu pamlsku za to, že splní povel, rovnou nabídne ještě nějaký další trik, aby dostal hned další ňamku. A samozřejmě „psí oči“. Ty na nás dělá snad ještě mistrněji, než to uměl Akínek. A díky tomu si dokonale omotal kolem prstu mou mamku, které jinak psi zas tolik neříkají. Eda ji prostě „ukecal“ a nejen očima. Jeho hlasový repertoár je velmi široký.

Pohoda, Eda na klíně u „maminky"

Odmala je Eda naučený zůstávat i sám doma (na zahradě) a nedělá tam žádný cirkus, pokud ví, že fakt nikdo nepřijde dříve, než je obvyklé. Ovšem pokud např. přes ulici vidí či cítí, že je někde nablízku „děda“ nebo „babi“ (mí rodiče, kteří bydlí přes ulici), tak si prostě zavolá. A volat umí tak srdceryvně, že pak moje mamka či taťka jdou a vezmou si fousatého „vnoučka“ na chvíli k sobě anebo s ním jdou dokonce na procházku. Mně pak tedy občas přijde do práce „fotozpráva“: „Ahoj mami, bylo mi smutno, tak jsem u babičky, vyzvedni si mě, až půjdeš domů.“ :-)

Musím říci, že mě ta psí „vyčůranost“ i „poťouchlost“ strašně baví a nechce se mi přemýšlet o jakýchkoli vědeckých vysvětleních. :-)

Už se těším na vaše příhody.

Foto: E. Zvolánková