Naše fenka Trixie  rozhodně není vodomilný pes, vzpírá se i chození v dešti. Když už ji nutně musím vykoupat, je to pro ni pravé utrpení. Co koupeli předchází, jsem popisovala už dříve tady. Bazén ji také neláká, je to pro ni jen obrovská miska s vodou. Buď se k němu skloní, nebo zalehne k okraji a dlouze hasí žízeň. Nalákat do vody se nenechá ani za nic.

Trixie pije nejraději z bazénu, foto Marička Crossette

U domu, v jehož garáži Trixie přespává, je dlouhý záhon podél dřevěné ohrady na konci pozemku. Zjara jsem záhon osázela a podle potřeby pak začala i s pravidelným zaléváním. A právě tehdy mě Trixie nečekaně překvapila svojí novou zábavou, po jejímž skončení je (zcela dobrovolně) dokonale zmáčená a žaludek musí mít plný vody.

S Trixie jezdíme odpoledne na procházku, z níž se vracíme kolem čtvrté hodiny nebo o něco později. Tedy v době, kdy už na tenhle záhon nepadá přímé slunce a je to vhodný čas na zalévání. Používám dlouhou hadici u domu, stačí odmotat a dotáhnout k záhonu. Pokud chci zeminu dostatečně nasáknout vodou, zalévání mi trvá nejméně půl hodiny.

Trixie se většinou drží při mně, postává mi u nohou nebo se jde chvíli blaženě vyvalovat na trávu. K postávání má důvod, hlavně teď, kdy už zahrada rodí. Čeká totiž, až jí hodím rajče nebo papriku. Dříve si dokázala sama posloužit, zeleninu si prostě strhla z keříku. Jenže při tom často zlámala celé větvičky a tak jsme záhon letos ohraničili pletivem. Trixie tam nemůže, cítí se ošizená a chudinka musí o zeleninu žebrat. Takže když zalévám, zároveň i zdravě krmím psa.

Takto se spolu svorně posunujeme podél záhonu. Já zalévám, Trixie jedním okem hypnotizuje moji ruku (aby se natáhla pro zeleninu) a tím druhým sleduje hadici. Proud vody pozoruje tak napjatě, až dělá dojem, že by chtěla postříkat. Jenže když na ni hadicí namířím, uteče. Ale pak z ničeho nic, jako by jí v mozku přeskočila nějaká „buňka radosti“, Trixie na vodu změní názor a začne se věnovat své nové vášni – vodnímu tanečku.

Už jsem se naučila ten správný moment rozeznat. Trixie místo klidného postávání začne u záhonu poskakovat, pohled upřený na proud vody. A když ho na ni namířím, začne hopsat a stavět se tak, aby jí voda stříkala přímo do pusy. Opravdu nechápu, proč to dělá, ale v ten moment úplně zapomene na svoji vodní averzi a mokrá kůže ji nevadí. Sice po chvilce „polykání vody“ se odběhne otřepat, ale zase a zase se vrací. Kolikrát spolyká tolik vody najednou, že se z toho zakucká, ale neodradí ji to a vrací se „na parket“ pro další taneční kolečko.

Nejprve jsme si myslela, že má Trixie z nějakého důvodu na vodu pifku a snaží se ji „zakousnout“. Ale to by při tom třeba dožraně štěkala, nebo vrčela. Nedělá ani jedno, vydává jen dýchavičné zvuky. Moje zalévání se tak protáhne o dalších nejméně deset minut, protože Trixie má výdrž. Někdy mám až strach, že padne vyčerpáním nebo se vodou tak zalkne, že se „utopí“, a pro vlastní klid její hopsání ukončím – přestanu zalévat.

Procházky jsou pro Trixie spíše čmuchací, moc toho při nich nenaběhá (s občasnými výjimkami). Zato tyhle její vodní hrátky vydají za několik kilometrů chůze a tak dokud ji budou bavit, budu i já spolupracovat. Trixie po skončení dýchá jako lokotka, jazyk jí visí z pusy a snaží se vytřepat co nejvíce vody z kůže. V garáži mám proto už připravený ručník, kterým jí přebytečnou vodu vytřu. A co pak udělá Trixie ? Odběhne se dosušit ne na čistou, zelenou trávu, ale jde se popelit na holou suchou hlínu.

Takže se po čase koupeli stejně nevyhne, protože jí musím z kůže vymýt vmasírovanou špínu. A Trixie nezklame – zase chudinka trpí.

P.S. Při natáčení videí jsem držela v jedné ruce hadici, v druhé digitál. Sledovat směr vody a displej digitálu nebylo snadné. Nedokázala jsem správně nasměrovat proud, tak jak si Trixie přála – do pusy. Ale na ukázku jejího bláznění to snad stačí. Štěkot v pozadí videjek je pes sousedů za ohradou.

Další fotografie najdete zde.