Bylo nebylo, na patologii jedné nemocnice se objevila kočička a zanechala za sebou koťátko, o kterém se asi domnívala, že není k životu. Zkrácené šlachy na předních capácích, průjem, kůže jako slabý hedvábný papír. Nicméně se našli odvážlivci, kteří milé kotě vypiplali, a nakonec našlo domov u našich mladých. Brzy se ukázalo, že Kocour (nebo též Drnda) je nesmírně silná osobnost a i přes své handicapy neuvěřitelně živočišný tvoreček. Asi nikdo netušil, že největší problém nebude chůze, ale spíše způsob, jakým Drnda žije.

V prvé řadě se dost poškozuje sám, když se drbe. V druhé řadě je nesmírný MACHO, takže se neustále pere. Ve svých dvou letech má kožíšek slátaný jako starý bojovník, ale dobře se hojí a hlavně je nesmírně milý. Díky mírně hipísáckému životu našeho synka se projevuje i Drnda spíše jako pejsek. Také jeho chůze je fantastická – nejen že chodí jako hračka na klíček, ale protože má předek mnohem níž než zadek, občas vyrobí surikatu, okoukne okolí a vydá se směrem, který si v poloze surikata určil.

Monča na snídani čekající

Dvakrát jsme ho hlídali a s našimi kocoury moc problém neměl, protože kluci byli nekonfliktní a Brášulka starý pán, který nic moc neřešil. Takže Drndovo neustálé syčení a mručení mu nic moc neříkalo, a když chtěl nažrat, tak se prostě nažral a pruhovanou vzteklou věc neřešil.

Bohužel máme dva nové okupanty – Monča je obří kocourek již kastrovaný a ten se Drndy bojí. Náš nejmladší roční Adalbert ještě kastrovaný není a ten se sice nepere, ale nehodlá ustupovat. Měli jsme menší zkušenost z odpolední návštěvy, takže nějakých rvaček jsme se nebáli, a tak když mladí přišli, jestli bychom Drndu cca 3 týdny nepohlídali, kývli jsme jim na to. Hodlali strávit Vánoce a až do Tří králů pobýt ve Španělsku (loni byli za severním polárním kruhem, takže letos že se ohřejí). Loni jsme také hlídali, jen nám nedošlo, že Drnda byl tehdy teprve roční.

Dne 20. 12. 2017 tedy dopravili mlaďoši kocoura i s výbavou a ubytovali ho v Kubově pokoji. Zpočátku všechno vypadalo celkem berně, ale 23. 12. ráno najednou Bimbo našel naříkajícího Drndu v chodbě. Protože byl právě hlídačem, věděl na 100 %, že kocour odnikud nespadl, tím méně ze schodů či skříně. Levá zadní ovšem nevypadala dobře a já měla obavu, že kloub je venku z jamky. Milého kocoura jsme sbalili a uháněli k jeho veterináři. Tam se ukázalo na rentgenu, že jsem diagnostikovala bohužel dobře a čeká nás operace. Vyfasovali jsme analgetika a termín operace – 29. 12.

Nejnovější akvizice Adalbert

Od té chvíle se celé svátky a naše dovolená podřídily Drndovi. Nemohl být 24 hodin sám v pokojíčku a s našima blbounama jsem ho nechat nechtěla. Při operaci lékaři našli 3 tržné rány, čerstvé, což si opravdu nedovedu vysvětlit, neb kocour byl střežen jako státní poklad a já se vystěhovala z manželského lože a spala s ním. První noc po operaci jsme si bláhově naplánovali ve velké psí kenele, tedy on v kenele vedle mé postele… Sibiřský tygr by nenadělal tolik hluku, kdyby se chtěl dostat z klece.

Kvůli ráně na krku nemohl mít límec a museli jsme použít pruban. Tedy několik prubanů, dvoje moje elasťáky, krásné dětské tričko… Prakticky ze všeho se vysoukal, jediné štěstí bylo, že o zalátanou nohu se nijak nezajímal. Stejně jsem ho ale stále oblékala, což ve tři ráno není tak jednoduché. Vy jste ve stavu nevědomí a kočka je jako živé stříbro, navíc ozbrojená zubáky a drápáky. Proto mě stále udivovalo, jak mile se ke mně chová a evidentně má radost z každého našeho kontaktu. A že jsme se snažili ho rozptylovat dostatečně.

Ráno jsem ho nakrmila, dala mu antibiotika a nechala v klidu zažít. Vyvětrala jsem Majdu, nakrmila ji a snesli jsme Drndu dolů k nám. Dokud se nezačal zajímat o schodiště, byl s námi. Jakmile začal lozit na schody – ano, i s tou nefunkční nohou –, šel do svého pokoje. Průběžně jsme mu tam chodili dělat společnost a večer ho zase snesli k nám. Někdy s námi vydržel dost dlouho, dožadoval se inspekce dílny, což jsme mu nedovolili, a vypuštění ven, to už teprve ne. Když už jsme museli do práce, zůstával sám těch osm hodin, Bimbo ho okamžitě po návratu snášel dolů a stávalo se, že vydržel až do večera jen tak šmejdit.

Venkovní parta (teda včetně Monči) snídá

Týden po operaci jsme ho již museli nechat svlečeného, jinak bychom se zbláznili asi všichni. Konečně mohl svobodně chodit a pomalu začít zkoušet, co jde a co nejde. Jako by toho všeho nebylo dosti, tu noc se asi zdálo Adalbertovi, že Drnda je už hodně fit, takže označkoval prakticky celý barák (Bimbo tvrdí, že i strop), takže ráno to byl opravdu požitek. Okamžitě dostal slíbenou kastraci, jen co se Drndy zbavíme. Do víkendu jsme vstupovali s domácností značně neuklizenou a v očekávání návratu mlaďochů. Začínali jsme mít akorát tak dost. V neděli večer jsme se dočkali, dočkal se i Drnda, který už začínal být hodně akční a příliš se mu nelíbilo být zavřený sám. Tak snad se rehabilitace podaří a on bude ještě hodně let šmejdit po tomto krásném světě.

PS: Stehy mu vyndávali nadvakrát, půlku tam pan doktor ještě pár dní nechal. Při té příležitosti si s Kubou důkladně prohlídli rentgenový snímek a ani ty zadní nožky nejsou úplně takové, jaké by měly být. Ale Drnda takové věci zjevně neřeší.

Foto: archiv autorky. Akčního Drndu se nepodařilo vyfotit.