K této absurdní úvaze ve sféře sci-fi mě dovedl nedávný článek v časopisu National Geographic, který odebírám už drahné desítky let. Nemohu za to, že moje mysl pracuje jaksi zvráceně a ve všem vidím souvislosti se vším. A tak i zde, co se parazitů týče. Zdroje najdete např. zde nebo zde.

Článek nám osvětluje, kterak parazit ovlivňuje chování a nebo i myšlení napadeného jedince. Ať už jde o komára, krysy, žáby a nebo ryby či mravence a slunéčko sedmitečné. Děje se tak nadmíru rafinovaně na úrovni genů, které ovlivňují fungování neuronů v mozku, jak vysvětluje článek v National Geographic.

Například slunéčka. Tato jsou obvykle důmyslní a nenasytní dravci. Jediné slunéčko pozře během svého života až několik tisíc mšic. Slunéčka mají účinnou ochranu před většinou nepřátel. Jejich černočervené krovky, které lidem připadají tak roztomilé, jsou ve skutečnosti varovným vzkazem pro případného predátora: Tohle by tě mohlo mrzet! Je-li slunéčko v ohrožení, začne z kloubů na nohou ronit jedovatou krev. Útočník, ať už je to pták nebo jiné zvíře, ochutná hořkou krev a vyplivne ji i s jejím majitelem. Dravci se naučí, že je lepší držet si červenočerné krovky od těla.

Zdálo by se, že dravec chráněný před jinými dravci žije pohodlným hmyzím životem. To by ale nesmělo být lumčíků, kteří kladou svá vajíčka do živého těla slunéček.

Jeden z těchto druhů se jmenuje Dinocampus coccinellae a jeho příslušníci jsou velcí jako čokoládová zrnka, kterými se zdobí zmrzlina. Jakmile je samička lumčíka připravena klást vajíčka, usedne vedle slunéčka, rychle pod něj zasune kladélko a vpíchne do těla své oběti vajíčko spolu se směsí různých chemických látek. Když se z vajíčka vylíhne larva, začne požírat orgány, které vyplňují hostitelovu tělní dutinu. Přestože je slunéčko postupně zevnitř požíráno, na pohled vypadá pořád stejně. S nezmenšenou horlivostí útočí na mšice. Jenže jakmile stráví kořist, získanými živinami se nasytí jeho parazit. Během tří týdnů je larva lumčíka tak velká, že už může opustit svého hostitele a proměnit se v dospělého jedince. Dostane se ven štěrbinou ve vnější kostře slunéčka.

Přestože slunéčko je v tuto chvíli bez parazita, i nadále zůstává pod jeho nadvládou. Larva lumčíka se pod tělem hostitele mezi jeho nohama zakuklí a slunéčko zůstane nepohyblivé. A to je pro lumčíka ideální. Rostoucí kukla D. coccinellae je totiž nesmírně zranitelná a mohla by se stát potravou jiného hmyzu. Jenže jakmile se přiblíží některý z predátorů, slunéčko začne škubat končetinami, útočníka zastraší a vlastně působí jako tělesný strážce svého parazita. Tuto roli věrně hraje ještě týden do chvíle, kdy se dospělý lumčík prokouše z kukly, vyleze ven a odletí. A pak, ve chvíli, kdy slunéčku skončí služba pro svého nezvaného pána, hmyzí zombie většinou umírá.

Tento pochmurný příběh si nevymyslel žádný scénárista. Lumčíci proměňují slunéčka v zombie na dvorcích a opuštěných parcelách, na polích a rozkvetlých loukách takřka všude. V celé Severní Americe, v Asii, jižní Africe i v Evropě – např. v Dánsku a Velké Británii, kde se tito lumčíci také vyskytují. Potíž s nezvanými hosty však nemají jen slunéčka. Vědci zjišťují, že stejný osud potkává řadu jiných hostitelských druhů – od hmyzu přes ryby až po savce. Ti všichni slouží svým parazitům, přestože přitom nakonec přijdou o život. A tak znovu a znovu vyvstává otázka: proč v přírodě nějaký organismus dělá všechno pro to, aby zajistil přežití svého trýznitele, místo aby bojoval o vlastní život? Služba tělesného strážce je jen jednou z ochranných funkcí, kterou hostitel svému parazitovi obstarává.

Například maličký korýš různonožec žije vskrytu na dně jezer a rybníků – pokud ho ovšem nenapadne larva vrtejše Pseudocorynosoma constrictum. Když larva dospěje, různonožec opustí svůj temný a bezpečný domov a pluje ke světlu na hladině, kde se stává snadnou kořistí kačen a jiných vodních ptáků. Larva vrtejše pak migruje do střev ptáka, jediného prostředí, kde úspěšně dospívá.

Takových scénářů je v přírodě bezpočet a tak mě napadlo, proč by se tak nemohlo dít i u lidí.

Pokud ano, pak by to vysvětlovalo mnohé, dokonce i soumrak naší civilizace. Vedoucí činitelé, ať už na jakémkoliv stupni, co naši civilizaci úspěšně vedou do záhuby, sami parazitují na společnosti a kdo ví, třeba jejich chování je řízeno parazity, kterými jsou oni sami napadeni. Takže by v tom byli vlastně nevinně.

Doby, kdy veřejní činitelé sloužili dobře a spolehlivě společnosti ku prospěchu bez velkých nároků na odměny, už dávno minuly. Dnes se skoro všude děje právě naopak. Takže nějaký, dosud nenalezený parazit, který tyto činitele napadl, ovládá jejich myšlení a chování ke škodě celé společnosti. Dovedeme-li myšlenku dále, tito činitelé parazitující na společnosti mění a nebo ovládají myšlení a chování jejich členů zrovna tak jako jejich bratranci v krysách a nebo rybách, které neváhají svým parazitům sloužit až do svého konce a změnou v chování v mnoha případech spáchat sebevraždu. Že by zde byla spojitost? Pokud ano, potom by i společnost sloužila parazitujícím vedoucím činitelům až ke svému sebevražednému konci. Zní to hnusně, ale co kdyby....

Ono nakonec souvisí vše se vším. Všichni a vše pochází ze zhmotněné energie a dále, chcete-li z hvězdného prachu. Vše má společný základ a původ, a tak i pro život, jak ho známe, platí společné zákony. Jistě to nebylo náhodou a nebo nadarmo, že 99 % všech druhů, co kdy žily, vyhynulo. Příroda si prostě vybírá, zkouší, který by byl ten nejúspěšnější a nebo nejvhodnější. Možná...

Doufám, že toto je jen výplod mého podivného mozku, a jak nám praví staré moudro, „vše je jinak“.

Napsáno 24/1/2015