Předchozí díl najdete zde.

Ve Frýdlantu samozřejmě taky pršelo, ale ne moc. Dorazili jsme kolem oběda - na ubytování to bylo asi kilometr a půl směrem z města. Na místě jsme zjistili, že tady v poledne nic k jídlu nedostaneme. Tak jsme jim aspoň nanutili batohy a zase šli zpátky. Ve městě jsme ale našli príma restauraci a v podstatně lepší náladě se vrátili ubytovat.

Tady jsme bydleli.

Ubytování vypadalo ohromně romanticky. Teda… trocha pohodlí by taky neškodila (za ty peníze jsem nečekala vybavení jako z dob, kdy jsem s rodiči jezdila na chalupu. My ale na chalupě neměli všude nějaké krajně nepraktické sesle, stoličky a stolky a po stěnách paroží. A vodu z neznámých důvodů jen v patře).

Vzhledem k tomu, že i následující den pršelo a pobývat uvnitř se nám fakt nechtělo, vydali jsme se podívat do Frýdlantu a po okolí. Nic ohromujícího pro turistu jsme – s výjimkou fakt hezké kaple z roku 1 876 v místním domově důchodců – nenašli, ale usoudili jsme, že se tu může žít docela hezky.

Cestou k přehradě

Další den, v úterý, nepršelo! Vydali jsme se do Ostravice a na přehradu Šance. A bylo to fajn – ze všeho toho deště bylo venku vlhko a zeleno, samý potůček a vysoká tráva, pořádně mokrá, protože sice nepršelo (drobné mrholení nepočítám), ale teplo fakt nebylo, a tudíž ani cesty neosychaly. Kolem přehrady se zvedaly vysoké kopce, krásně zelené, občas s mrakem na špičce – a nikde ani človíčka.

Ve středu byl ten jediný památný den, kdy nejen že vůbec nepršelo, ale bylo i celkem teplo. Vyrazili jsme do Kunčic pod Ondřejníkem, protože Franta tam nutně potřeboval vidět showroom s nějakými super auty. To bylo trochu zklamání, protože měli zavřeno. Dovnitř ale bylo vidět, takže mohl obdivovat slovy DVA automobily firmy Pininfarina.

Fotogenická koza v Kunčicích

Já obdivovala ještěrku a kozu a dřevěný kostelík z přelomu 17. a 18. století převezený v roce 1931 z Podkarpatské Rusi. Nakonec jsme ještě pojedli v pivovaru Ogar, kde měli na dřevěných lavicích pravé ovčí kožešiny místo obvyklých polštářů.

Poslední pobytový den jsme chtěli stihnout vrchol Ondřejníku – mělo zase pršet a na odpoledne slibovali pořádný liják, nicméně věřili jsme, že to stihneme. No, nestihli. Asi šest set metrů před chatou v sedle Ondřejníku je „Lesní bar“ – sice byl zavřený, ale měl zastřešené venkovní sezení. Tam jsme se schovali – a pršelo čím dál víc.

Znova mraky - cestou na Ondřejník zatím jen mrholí.

Nakonec jsme to vzdali a vrátili se, protože představa, jak si mokrou cestu akorát prodloužíme o ten strmý kousek k cíli, nám přišla čím dál méně lákavá. Ostatně původní myšlenka na pěkný výhled do kraje už taky vzala za své - s výjimkou černých mraků kolem nebylo vidět zhola nic. Naopak bylo slyšet, jak se blíží bouřka.

Ono to stejně trvalo hodinu, než jsme došli zpátky a vrátili jsme se mokří až na kůži. A doufali, že nám boty, bundy, kalhoty a mikiny rozvěšené na paroží do rána uschnou. Což vyšlo a my mohli za lehkého mrholení odejít na vlak domů.

Foto: Zana. Další fotky jsou k vidění tady na Rajčeti. Už jste je nejspíš viděli u prvního dílu ;-)