Naši mladí se nás před časem uctivě zeptali, jestli bychom mohli případně přijet k nim na tři dny hlídat pejsku, zatímco oni by si udělali krátkou dovolenou s letenkou za levný peníz. Usoudili jsme, že by to mělo jít (i když dodatečné zjištění, že spíš než o tři dny se jedná o tři noci, tj. skoro pět dní nás trochu znejistělo).

Byli jsme domluveni, že přijedeme v pondělí odpoledne. V pondělí ráno synek volal, že Meggie měla v noci průjem a zvracela, jede s ní z veteriny, kde dostala injekci a nějaké věci na doma, a zítra má přijít znova. Takže otázka zněla, jestli si myslíme, že bychom to zvládli.

Dohodli jsme se, že pokud přestane zvracet, tak přijedeme…

Meggie s nákrčníkem

Meggie nás uvítala skoro standardně (někdy bych si přála vyfotit její „radostný úsměv“ – prostě se na člověka řítí s vyceněnými spodními zuby – pro neznalé je to trochu zarážející). Meg si zopakovala ještě dva řídké případy, natěšeně zkonzumovala speciální pastu z veteriny a trochu konzervy koupené tamtéž.

Takže ráno odjeli, pejska nevypadala, že by jí to moc vadilo, a my se duševně připravovali na výlet na veterinu. První problém totiž byl, jak se tam dostaneme. Jak známo, jsme bezautoví. Větší půlka cesty se dá absolvovat autobusem, ale Megginka v něm ještě nikdy nejela.

Ráno zlatíčko samozřejmě zcela rezolutně odmítlo milou speciální pastu pozřít. Tak jsme ji halt vzali na stopovačku a vydali se přes louku směrem do Štěchovic. Na louce – nemám ještě ten trénink – uviděla hejno ptáků dřív než já. Vzlétli, samozřejmě. Já taky. Naštěstí na louce člověk padá do měkkého.

V lese

Další část cesty byla náročnější, šlo se po silnici, žádná radost. Takže vzhledem k tomu, že autobus měl zrovna jet, jsme se rozhodli, že to zkusíme. Dopadlo to nečekaně dobře, protože pejska se v tom velikánském autě chovala způsobně, dokonce se ani moc nesnažila sundat si náhubek.

Další příjemné překvapení byla veterina – v čekárně nás uvítal výjev, kdy z ordinace vypadla koule, skládající se z mohutného chlapíka a psa nějaké veliké vlčákoidní rasy, která se valila za hlasitého kvílení co nejrychleji k východu. Pak tam byla paní s fenkou retrívra, která zoufale kňučela při představě, že bude muset dovnitř, a paní s kočkou v přenosce, která ji bez problémů překřikovala.

K mému nadšenému údivu Meggie nijak nereagovala a celkem bez problémů seděla mezi námi. Dokonce i uvnitř se chovala mravně… a ona není ani klidný ani příliš zvládnutelný pes. Ale až na tu slíbenou injekci, o níž pídr omluvně hlásila, že je nepříjemná, docela spolupracovala.

Zpátky jsme hrdě jeli autobusem.

Takhle se razí metro!

Pak už se situace lepšila. Meggie dojedla zdravotní konzervy a začala se ohlížet po něčem pořádném do misky. Středa byla ve znamení souboje o kus žvance. Hlady týraný pes byl tak nějak všude, zejména u stolu, když jsme jedli. Jakkoliv normálně nežebrá, teď jsem si ji musela sundávat z klína.

No ale čas milostivě pokročil a my mohli misku opatrně začít plnit. Podle psího pohledu na věc sice dost lakomě, ale aspoň že tak. A taky jsme začali víc chodit ven, což tedy Meggie viděla hlavně tak, že bude na louce hrabat myšáky. Dovedla tím strávit neuvěřitelné množství času.

A tak jsem mohla telefonické kontrole hlásit, že všecko je v pořádku, Meggie je spokojená, řádně žere i vyměšuje… Jak prohlásil synek: „Ani pes po nás neštěkne.“

Ležím na postali... a co jako?

Nicméně v pátek už to i pejskové asi bylo dlouhé, takže byla dost nepokojná, ale večer konečně dorazili! Poté, co je poskákala a vylízala ze světa, mohli jsme se s nimi i my opatrně přivítat. A ještě jednou přespat a jet domů. Synek nám večer ohlásil, že Meggie začala hárat.

Foto: Zana