Pagekon řasnatý byl objeven v 19. století. Vidět, ale spíše nevidět, ho můžete v Nové Kaledonii. Zde skáče, schovává se a vystavuje tropickému podnebí, kde hodně prší a teplota se pohybuje okolo 18 až 23 °C. Po určitou dobu byl shledán vyhynulým, a poté byl znovu objeven (zdroj). Nevím, zda to bylo jeho štěstí, nebo ne, v každém případě se nakonec jeden z nich (narozen v ČR) vyskytl i u nás doma. (Stále přemítám, jak se to mohlo stát).

Za zmínku stojí i samotná Nová Kaledonie, která je zajímavá díky své dlouhodobé izolaci. Najít zde můžeme jedinečné rostliny, které nenajdeme nikde jinde na Zemi. Dokonce zde rostou rostliny z dob dinosaurů! Kdybych se měla rozepsat o geologii Nové Kaledonie, tak bych psala pravděpodobně více o ní a chudák pagekon by zase nebyl na výsluní. V tomto článku se budu tedy věnovat jenom jemu a chovatelským záludnostem.

Je třeba dodat, že nejsem žádný odborník na pagekony, ani jiné gekony. Vše, co zde napíšu, je na vlastní nebezpečí. Jsou zde poskytnuty pouze mé zkušenosti a posbírané vědomosti od dalších chovatelů a vědců, kteří se zvířátky živí. Ne tedy doslovně, ale jsou to vědátoři, kteří od rána do večera nedělají nic jiného, než že píší články a pozorují zvířata, no a potom zase píší články, protože vědec, který nepíše a který nepozoruje, ten je ve vědeckém podzemí a možná ho tam vaří nějaký rektor v kotlíku.

Pagekon je nočním tvorem a svým chováním připomíná malinko upíra. Nemá rád, aspoň ten náš určitě ne, světlo. Nemá rád světlo a nemá rád světlo! Také není moc přítulný, ale dá se naučit na přijatelné ochmatávání, při kterém se vyndá na chvíli, například kvůli úklidu, z terária, a poté se zase pěkně vrátí zpátky. Pokud ho naštvete nebo vyplašíte, bude se snažit utéci, v horším případě mu upadne ocásek. Upadnutý ocásek už zvířeti nenaroste, avšak upadnutí nemá vliv na funkci a pagekon se může dožít i tak vysokého věku deseti let.

Kouše pagekon? Tak kousat možná umí, ale já sama vám nemohu a ani nechci bezbolestnost kousnutí zprostředkovat. Z jistých zdrojů (dítě) mám informaci, že kousnutí skutečně nebolí. Bohužel jsem nenašla, ač jsem hledala dlouho, dokument o pagekonovi ve volné přírodě, což se mi zdá dosti smutné. Pokud by z vás někdo na dokument o pagekonovi „volném“ narazil, směle mi o něm dejte vědět.

Jedna z mála fotek, která nebyla rozostřena a jde na ní pagekon vidět.

Jeho tělo mi připomíná super ještěra. Jedná se o gekona s kosočtvercovou hlavou, mohutným tělem a tenkým ocáskem. Nad očima jsou vidět dvě řady zvětšených šupin, které připomínají řasy. Co je však zajímavost nad zajímavost, je pagekonův způsob lezení. Pagekoni lezou všemi možnými směry a překážkou jim není ani materiál. Tedy větvičky mohou být sebehladší, ale pagekon si poradí. Na jeho končetinách se nenachází žádné přísavky, jak by se mohlo na první pohled zdát, principem jsou totiž síly až na molekulární úrovni (viz Vesmír 80, 18, 2001/1)! V mém pochopení: chlapec se moc nenadře, ale efektivita je velká, což bych uvítala zejména v práci. O končetinách pagekona v budoucnosti možná ještě uslyšíme.

Jak se u nás doma Junior Mac vyskytl

Vše začalo slovem „cute“. Na slovo „cute“ jsem malinko alergická a začínám mít i menší tik u levého oka. Pod slovem se skrývají myši, pavouci, hadi, švábi. Mně rozhodně roztomilí, ba ani přijatelní pro vzájemné sdílení domácnosti, nepřijdou. Ač mé námitky mají nezdolné hranice, máme už doma pakobylky, ještěra a dva až tři, možná čtyři, pavouky na zdi. O Karlovi, Pepovi (pavouci) se rozepíšu jindy. Junior Mac k nám přišel v době, kdy doma pro pagekona nebylo, včetně mne, nic přichystané. Dorazil s plastovým boxem a se slovy dítěte: „To navrtáme jenom dírky, to bude dobré.“ Navrtali jsme malilinkaté dírky a odešli ulovit pro nového spolubydlícího jídlo a koupit zařízení pro domeček, případně koupit celý nový domeček. Když jsme dorazili domů o hodně korun lehčí, zjistili jsme, že malé dírky nejsou dosti malilinkaté a já zjistila, že „zavalitý“ gekon se může protáhnout otvorem menším než půl centimetru. Jak to dokázal? Nevím, ale jak jsem už psala, je to super ještěr. Naštěstí se moc nevzdálil od svého improvizovaného příbytku a úspěšně byl lapen do svého nového obydlí.

Někde se můžete dočíst, že pagekon je nenáročné zvíře, ale já si to až tak nemyslím. Junior Mac k nám dorazil jako mládě, které je třeba krmit častěji než dospělého jedince a je třeba hlídat přísun vápníku a vitamínu D.

Syn navštěvuje přírodovědný kroužek, který vede pan učitel, co se v pagekonech docela vyzná, a tak jsem se rozhodla ho jednoho hororového dne kontaktovat. Pagekon se rozplácl o zem jako placička a nechtěl vůbec žrát. Cvrčci ho tak akorát otravovali a já začala mít strach, že je v posledním tažení. Pan učitel byl velmi ochotný se na pagekona podívat, zkusit zjistit, co mu je, a popřípadě navrhnout další postup. Psal mi, že některé pagekony už dokázal v minulosti zachránit i z velmi zuboženého stavu, kdy většinou na vině byl právě nedostatek vápníku. Což o to, donést pagekona v krabičce, to je ještě snadný úkol, ale dostat pagekona do krabičky, když je syn na výletě? Dostala jsem instrukci, že ho mám pošimrat na hlavičce, ale já ho vůbec šimrat nechtěla! Nikdy jsem se, do té doby, pagekona ani prstíčkem nedotkla a popravdě, já se téhle ještěrky bojím. Přátelé mi radili, co všechno si mohu při šahání na Juniora představovat, ale já měla v hlavě tak akorát období pravěkého strachu. Opakovala jsem si mantru „cute, cute“ stále dokola, pomalu jsem otevřela terárium, jala se šimrati, když naštěstí dorazil syn z výletu. Pan učitel mě pochválil, jak je Junior v dobrém stavu a že se jenom svléká. Doplnil se mu vápník a já sobě i synovi doplnila jedničku s hvězdičkou do své životní žákovské. Také jsme od pana učitele dostali mnoho cenných rad, za které jsem moc vděčná. Poznatek pro mne je, že nám lidem schopnost svlékání z kůže nebyla dopřána, protože to vypadá, že to moc velká sranda není.

A jak to bylo s pagekonem, když se poprvé vyskytl na Zemi?

Legenda o pagekonovi praví,

v období silných bouří, kdy samým rámusem z nebes nebylo slyšet nic živého na Zemi, narodil se malý dráček pískové barvy a velkých řas. Neměl, na rozdíl od svých rodičů, křídla, a tak ho rodiče museli nechávat v hnízdě občas samotného. Malý dráček měl mnoho času na pozorování okolní krajiny. Tu ze svého důmyslného úkrytu pozoroval pohyby rostlin a jejich cyklů, jinde si všímal pohybů a chování zvířat. Hlavně ho zaujalo, jakým způsobem se dokážou přemístit z místa na místo. Viděl jedno zvíře, jak se plazí skulinami, jak jeho tělo splývá s tvary povrchu, jak pro něj není překážkou ani vysoký strom. Občas pozoroval podivné tvory, kteří se zavěšují na větve hlavou dolů, a tu zase jiné zvíře, které skákalo z místa na místo, nebo další, co chodilo pozpátku.

Toliko různých pohybů a ani není potřeba létat! Dráček byl nadšený. Když jeho tělíčko dostatečně zesílilo, začal jednotlivá zvířata napodobovat. Nejprve zkusil, zda opravdu neumí létat, aspoň když roztáhne tlapky, že by se stal zázrak, ale jen nadskočil a nic. Potom se pomalounku dotkl vzpřímené větve a začal šplhat, potom se zavěsil hlavou dolů a skočil na další větev. Po čase zjistil, že jeho tlapky se dokážou daleko lépe přichytit k povrchu než na začátku a že jsou jeho nejsilnější zbraní. A tak si malý dráček vymyslel svou vlastní techniku, která byla pro něj a jeho tělo jedinečná a díky které se cítil být sám sebou, naplněný a spokojený. A jeho rodiče? Ti by jej milovali, i kdyby žádnou techniku nevynalezl. Avšak pyšní byli a to tak, že vypravovali příběh o svém malém šikovném dráčkovi, kde se dalo.

Tak to by bylo dnes vše a děkuji všem za předchozí milé komentáře (předchozí část je na tomto odkazu).

Psáno v srpnu 2024