Předchozí povídání najdete zde.

Zdravím vás všechny. Kdybych měla jedním slovem vyjádřit své vnímání přírody, možná by stačilo pouze jedno zvolání – Páni! Doufám, že shromážděné informace vás zaujmou natolik, že nenechají jedno oko v důlku.

Pravděpodobně před rokem jsem napsala článek PAGEKON ŘASNATÝ - zajímavosti a všemožné výskyty, kde jsem zmínila schopnost pagekona „přilepit“ se na určité materiály. Objevila jsem zajímavé video, kde se vědci nechali pagekonem inspirovat. Připojuji odkaz na video, kde se můžete na vlastní oči přesvědčit, že mnoho chloupků může nabýt zcela nového nano rozměru: Why Geckos Are Sticky Without Being Sticky.

Tolik k mému oblíbenému odbočování – teď už se ale pojďme ponořit do hlavního tématu článku. Jak vlastně pagekon vidí? A odpověď není jednoduchá, protože pochopit, proč vidí, jak vidí – i když by vidět neměl –, toť byl nelehký úkol. O veškerém zjištění jsem se chtěla přesvědčit na vlastní oči, jenže, když máte podmínky: „A jeje, nevidím!“, tak se dá těžko posuzovat. V nadšení jsem pořídila i několik fotografií. Bohužel jsem v jednu chvíli omylem zapnula blesk, takže je možné, že jsem chudáka Juniora nadobro oslepila. Pokud ale neoslepnul, potom vidí v noci přibližně 350krát lépe než já.

Přemýšlela jsem, k čemu by mi tato superschopnost byla – a zcela jednoznačně prohlašuji: když jdu v noci na toaletu. Netuším, jak je to ve vaší domácnosti, ale já mám doma Umpa-lumpy, kteří mi v noci zanechávají na zemi různé předměty. Některé působí jako mírná akupresura, jiné překvapují akupunkturními účinky a bohužel poslední variantu představují mučící nástroje, které za dne vypadají jako nevinné lego kostičky. Bohužel tohle není vše. Umpa-lumpové na finálním místě zanechávají zdvižené prkénko, což – v polospánku a při téměř neosvíceném ambientu – mívá někdy drtivý dopad. Pro větší legraci mě napadá: odpad. Ale dost už o večerních hrátkách – vráťme se raději k pagekonovi.

Pagekoni se vyvinuli z ještěrek, které řádily za bílého dne. Jelikož nepotřebovali vidět v noci, odhodily ještěrky určité buňky, které jsou zodpovědné za noční vidění. Odhozené buňky máme my a jmenují se tyčinky. Pokud si nejste jistí, jak tyčinky v oku pracují, zkuste večer zhasnout a podívat se. Pokud máte zrak v pořádku, nečekejte padesát, ale pár odstínů šedi určitě ano. Pagekon tedy nemá tyčinky, ale má čípky, díky kterým může vidět skvěle jen za dne – a přesto pagekon vidí v noci daleko lépe než my. Jak je to možné? Příroda je fascinující v tom, jak dokáže proměnit nevýhodu ve výhodu. Operuje s tím, co zbylo – a dokáže to přetvořit v superschopnost. V případě pagekona jde o buňky v očích, které zůstaly – a staly se výrazně citlivější. Jenže zvýšená citlivost není vše. Oko pagekona má zajímavé panenky. Někdy je uvidíme zatažené až do mini otvorů. Malinkými otvory prochází světlo pod různými úhly, čímž je posíleno vnímání hloubky. Přidejme dále multifokální čočku a získáme super koktejl pro vidění, kdy pagekon vidí do různých vzdáleností v jednu chvíli. Proto dokáže pagekon velmi rychle a přesně ulovit pohyblivou kořist. Dám vám malý úkol: Zkuste se zaměřit svým zrakem na nějaký předmět blízko vás, ve stejný čas zaměřte na předmět v dálce na pravé straně – stejně proveďte pro levou stranu. Zvládli jste to? Potom vám gratuluji, jste pagekon! Přikládám video, ze kterého jsem čerpala: How Geckos See the World. Našla jsem také moc pěknou fotografii, která znázorňuje, jak by pagekon pravděpodobně mohl vidět. Jedná se o druhý obrázek shora, kde si můžete libovolně posouvat hranicí mezi naším viděním a viděním pagekona. How do other animals see the world?. Ve dne pagekon možná vidí rozmazaněji – a řekla bych i naštvaněji, což jsou pouze mé spekulace. Když mě totiž někdo probudí, budu vidět úplně stejně.

Kromě výše popsaného, pagekon řasnatý nemá řasy. Má jenom šupiny a nemá víčka. Nemít víčka je docela nešťastné, protože jsou oči daleko zranitelnější, a tak si pagekon musí oči stále olizovat. Což mi připomíná – mám pro vás pohádku.

Pagekon řasnatý - oko v noci | foto: Jana Hotárková

Pohádka o dráčkovi, který „nakrknul“ duchy lesa

Liány se v pralese vinuly stále výš a výš, jako by chtěly rozmlouvat s nebesy a naslouchat jejich šepotu. Ačkoliv byly docela chytré, při plnění svého důležitého životního úkolu jaksi zapomněly, že vše potřebné už dávno mají při sobě.

A tak se dál slepě hnaly za světlem, zatímco pod nimi postupně zaclonily vše živé. Nastalo období, kdy obyvatelům pralesa začalo z nedostatku světla malinko „hrabat.“

Malý dráček rozhodně pralesu nijak nepřispíval – spíše naopak. Nudil se, a když se nudil, byl mistrem v disciplíně zlobivosti. Jednou přetrhl pavučinu pavouka Posilovače, který si vystavěl pavučinové workoutové hřiště pro pavouky, aby si s ostatními pavouky mohli navzájem předvádět svaly. Jindy v noci zauzloval párek hadů, kteří po náročném lovu tvrdě usnuli. A nakonec sebral a ukryl místním opičkám oblíbenou hračku – míček z banánových listů.

Na každého dráček stále vyplazoval jazyk.

„Proč jsi to udělal?“ ptali se ti, které napálil.

Dráček jen vyplázl jazyk a s úšklebkem zvolal: „Protože chci!“

Jednoho dne ale došla trpělivost snad celému pralesu. Draček totiž snědl všechny zásoby potravy na horší období. A to už duchové lesa nemohli přehlížet. Přišli k dráčkovi a snažili se mu domluvit.

„Dráčku, už nás všechny pěkně štveš. A to, cos provedl teď, bude mít vážné následky pro nadcházející měsíce.“

Dráček se na chvíli zamyslel, ale potom jen vyplázl jazyk a utekl.

Duchové tedy dali hlavy dohromady a shodli se, že nejlepší trest bude ten, kdy se dráček bude muset neustále dívat na své „zlobišárny“ – aby viděl, co všechno natropil. A navrch mu do oka vložili malinké smítko. Ať si klidně jazyk vyplazuje, ať to má pořádný důvod.

A tak se stalo. Dráček nejenže nemohl mrkat, ale už nemohl ani plakat. Jediné, co mohl a musel, bylo neustálé vyplazování jazyka.

Od té doby, protože duchové lesa na dráčka úplně zapomněli, má dráček očka bez víček.

Jenže jestli si myslíte, že se dráček poučil, tak se pěkně pletete. Nakonec na duchy vyzrál. Nejenže byl rád, že může vyplazovat jazyk, jak se mu zlíbí, ale navíc si všiml, že mu za to už nikdo nenadává. A co víc – jeho zrak se výrazně zlepšil, takže ve tmě, kterou liány způsobily, viděl mnohem lépe než ostatní. A to mu při jeho nových lumpárnách přišlo náramně vhod.

Mějte se pohádkově!