Z. Jitur 12.5.2015 13:12

Z vyprávění...

...mého táty přidám také jednu vzpomínku; bylo to také ke konci války, kdy můj tehdy sedmnáctiletý táta šel koupit chléb. Krátil si cestu průchodem jednoho domu, otevřel domovní vrata, na konci průchodu stál německý voják se samopalem. Pokynul tátovi, ať jde - v té chvíli asi bylo těžko odhadnout, co bude - jak se zachovat, vycouvat zpět dveřmi; táta se rozhodl jít dál. Naštěstí ten Němec, byl jen o pár let starší kluk a tátu nechal opravdu projít kolem...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Vave 9.5.2015 8:26

Není nad osobní

nebo rodinné vzpomínky. To se hned až abstraktní čísla a suché údaje promění v lidské slzy, strach a krev .. i psí pláč.

Je dobře, že jste svůj článek napsal, Aleši. Četla jsem ho už včera, ale nějak jsem k nemu nedokázala nic napsat.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Yga 8.5.2015 18:43

Milý Aleši,

Opět zajímavý článek od tebe. Děkuji za něj a děkuji i za fotky. Kdysi jsem dávala na Náš Zvířetník vzpomínky mé tchyně, která byla svědkem bojů o Lanžhot a následný vstup Rudé armády na českou, potažmo moravskou, půdu. Kdo si chce připomenout, tak tady

http://www.dedenik.cz/2010/05/08/cloveciny-vzpominky-na-jaro-1945/

Jenom ve zkratce - tady se bojovalo sedm dlouhých dnů v dubnu pětačtyřicátého a ztráty na životech byly obrovské - téměř pět tisíc vojáků z obou stran a padesát šest civilistů. Z Lanžhota zbyla rozstřílená ruina.

O Vrbicu se bojovalo tři dny (malá, bohem zapomenutá vesnička). Taťkovi bylo devět roků. Ve sklepě, kde se schovávali tři rodiny, byl i sousedův pes. "Tenkrát jsem poprve a naposledy viděl, jak pes bečí (pláče)."

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 8.5.2015 18:23

Dobře, že je tu vzpomínka

Je třeba si pamatovat a připomínat, že to nebylo zadarmo. Dobře, že tu dneska tenhle článek máme. Díky, Aleši.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 8.5.2015 17:03

smutné, ale zajímavé

Aleši, velice zajímavé, včetně fotek. Osobní zážitky čehokoliv jsou vždy nejživější a také nejpřesnější. A je dobře, že ti kteří je mají se o ně dokáží podělit s dalšími generacemi. S příjemnými, veselými zážitky je to snadné, s těmi smutnými a tragickými už tolik ne. Jistě je spousta takových pro některé vyprávět znamená "prožívat znovu" a raději touží zapomenout. Je dobře, že ve vaší rodině se "vyprávělo".

• reagovat
• nahlásit příspěvek

H. Williamson 8.5.2015 16:47

Dik za clanek

Jako dite jsem fascinovane naslouchala, kdyz nasi nam licili konec valky - ve Slanem u Prahy a v Prostejove. Kolem Prostejova se bombardovalo hodne - zejmena kvuli vojenskym objektum u Vyskova. Prostejovska rodina take travila dny ve sklepe, ale meli z toho jistou radost - vsichni rikali, ze kdyz slyseli ta letadla, tak vedeli, ze se blizi konec valky. A mame doma skrin, do ktere se zaryl srapnel, dost velkej kus kovu, a babicku to tak tak minulo, kdyz si sla pro neco ze sklepa do bytu. Zajimavou vzpominku ma nase mama. Babicka s dedeckem poslali mamu a sestrenici na chatu na Belecky Mlyn u Prostejova, aby byly holky v bezpeci. Nekdy koncem dubna holky slysely letadla a bombardovani, a tak zasly na kopec v lese na rozhlednu, odkud bylo videt na Prostejov. A jak tam staly, tak kousek nad nema ve vzduchu se odehravala letecka bitva - jeden American, jeden Nemec. A ten American nad nema preletnul velmi nizko, smal se a kynul holkam, ale zaroven posunkoval, at probuh z te rozhledny slezou. Neslezly. Nemec ten boj ztratil, a American jeste jednou zakrouzil nad rozhlednou a holkam zamaval.nJen takove stripky historie.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 8.5.2015 12:26

Reportáž zaujala,

já většinu takových vzpomínkových akcí znám z druhé strany- jako účastník, i když druhou válku neděláme, zato spousta našich známých ano.

Připomínat je rozhodně potřeba.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 8.5.2015 12:24

OT

pár fotek z JJM- http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_kveten

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 8.5.2015 11:37

Vzpomínat je zapotřebí

a článek je skvěle napsaný. Rodinná paměť propojená s dneškem a rituály dobrovolných oslav, libí se mi to a děkuji.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Bytová 8.5.2015 11:22

Aleši,

dík. Už sedmdesát let žije Evropa v míru, takže aspoň vzpomínkou bychom mohli poděkovat těm, kdo nám k tomu dopomohli, ať to bylo z té či oné strany strany.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 8.5.2015 9:13

Aleši,

Vaše vyprávění jsem přečetla jedním dechem s husí kůží po těle. Ano, také jsem se narodila až 6 let po té strašlivé válce, ale rodiče a prarodiče mi o ní hodně vyprávěli. Proto mám z každého válečného konfliktu, kterých stále mnoho na Zemi probíhá, takovou hrůzu a strach. Obyčejný lidský, živočišný strach.

Účastníci předvádění jsou opravdu autentičtí. Jako koňák jsem věnovala dlouhý pohled fotce kavalerie. Snad i ti koníci se snažili podobat svým ubohým, válečným druhům.

Viděla jsem jako mladá, válečný film  - Já, Julie aneb konec velké války. Natočil ho snad Karel Kachyňa, nevím, už si nepamatuji. Byl to konec války očima malého kluka, jak putuje s jejich rodinnou kobylkou, Júlií. Od té doby ten film už nikdy a nikde nedávali. Také to nebylo natočené s růžovými brýlemi na očích.

Vaše rodina měla štěstí, že nedopadla tak, jako mnoho jejich sousedů. Musely to být strašlivé zážitky. Ani si to nedovedu představit!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 8.5.2015 5:58

hezký sváteční den

hezký pátek všem Zvířetníkům a zvířátkům :o) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej. A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp.

Dobře zvolený článek na sváteční den. Historii je třeba znát. A taková ta živá, skutečná, bez úprav... ta je nejlepší.

Jedeme výstavničit - aneb ostuda musí být  :o)    Pak jedeme směr Beroun, takže nebudu celý den

• reagovat
• nahlásit příspěvek