Tuze ráda si prohlížím předzahrádky, a když je vidět dál do zahrady, jsem jen ráda. Těší mě ploty s nízkou podezdívkou, skrz které se dá obdivovat výsadba. Abych řekla pravdu, asi nejvíc mám ráda tu venkovskou, rostliny promíchané tak, jak je přinesl a ověřil čas. Růže, floxy, ostrožky, denivky, hledíky, no prostě všechny ty krásné květiny, které si pamatuju z dětství od babiček i jejich sousedů. Občas, dnes už zřídka, se mezi nimi dá objevit betonový hrad se slídovými okny, omšelý trpaslík nebo novější a tudíž zářivější plastová zvířata či figury. Ačkoli sama nic takového na zahradě nemám a mít nechci, leda snad nějakého historického trpaslíka, kdyby mi nějaký přišel do cesty, v cizích zahradách mi dělají snad ještě větší radost, než když jsem byla malá.

Sem tam se dá dokonce narazit i na zahrádku bez oplocení. Kdysi jich bývalo mnohem víc. Možná je to tím, že kdysi lidé mívali své psy uvázané na řetězu u boudy nebo jim nevadilo, když se ten jejich samostatně vydával na své důležité pochůzky po obci. Dnes už i těmi nejmenšími vesničkami projíždí přes den spousta aut, motorek a cyklistů, není to pro psí potulkáře příliš bezpečné, a pak, majitelé čistokrevných psích komtes dlících v opečovávaných zahradách příliš nestojí o to, aby se jejich ušlechtilá dáma spustila s nějakým vořechem, jehož všichni předkové byli rasy čistokrevný ve-taj (rozuměj vesnické tajemství). Ale to jsem trochu odbočila.

Zahrádky bez oplocení se mi vždycky líbily. Opečovávané kytičky dávaly každému jasně najevo, kde končí naše a začíná před našima. Všichni to respektovali, dokonce i děti, které si tam maximálně doběhly pro míč, když jim někdy utekl. Ignorovaly to jen slepice, které se přes den volně pohybovaly mezi staveními, odkud si jen občas odběhly domů, aby tam vyrobily vajíčko, a pak se opět vesele vracely do ukdákaného kolektivu. Navečer se pak spořádaně rozcházely do svých domovů a ráno byly zase volně vypouštěny, aby spravedlivě opečovávaly každou předzahrádku v dohledu.

Všechny zahrádky v ulici, ať už za plotem nebo bez něho, si byly podobné, protože majitelé si vyměňovali všechny přebytky a odkopky, přesto ale každá něčím vynikala, podle vkusu a zalíbení své paní. Předzahrádky totiž patřily ženám, alespoň většinou. A všechny se o ty své zahrádky, vkusné i přeplácené, dělily se svým okolím. Naštěstí to přemnohé dělají dodnes, budiž jim za to vyslovena chvála a poděkování.

Dnes často nízké a průhledné ploty mizí a nahrazují je zdi. Dá se pochopit, že mnohde zeď slouží jako ochrana proti hluku ze silnice, ale vysoké zdi vyrůstají i poklidných místech. Za nimi lze tušit dům, který navrhli architekti z významného ateliéru, který obklopuje nádherná zahrada, navržená a realizovaná zahradními odborníky. Třeba to není pravda, ale je možné si to představovat, a tak pokaždé, když kolem takové zdi procházím, toužím najít nějakou škvíru, sebemenší skulinku, kterou bych se mohla podívat dovnitř. Možná bych byla zklamaná, mohla bych se dívat na kmen stromu nebo na stěnu altánu, a možná bych tam mohla vidět hotové zázraky.

Když jsem přemýšlela o zahradách za ploty a za zdmi, když jsem si o nich povídala se svým zahradním andělem, tak mě nejdřív napadlo, jak je zvláštní, že lidé s prostými zahradami se o ně dělí s námi ostatními, kdežto zahrady umné, navržené architektem, bývají ukryté za zdmi. Že mnozí lidé, kteří jinak okázale dávají najevo své bohatství, obezdí své zakázkové zahrady tak, aby z nich nebyl vidět ani kvíteček. Aby si nikdo nemohl užít to, co si oni draze zaplatili.

Ale možná jim křivdím, třeba se jen zahrada pro lidi stala součástí jejich domu. Je to místnost, několik místností sice bez střechy, ale místností, kde se můžeme cítit v bezpečí a kde můžeme být sami sebou. Možná se jen potřebujeme odstřihnout od světa přeplněného kamerami, kartami s piny i bez nich, jejichž prostřednictvím necháváme své stopy všude, kam se jen pohneme.

Ostatně, vždycky existovaly zahrady skryté za zdí. Zahrady plné tajemství, vzbuzující touhu je poznat. A možná je dobře, že zůstávají za zdmi a otevírají se jen pečlivě vybraným vyvoleným. Každý máme jiný vkus a není většího zklamání, než když na někom vidíte, že by místo vašich růží nejraději zasázel brambory a vůbec by to celé udělal jinak. Možná proto jsou tu ty zdi. Protože zahrada také může být místem navýsost intimním, místem, kde odhalujeme svou duši.

Ostatním, ale především sami sobě.

Zahrada, červen 2022

Foto: Vave

Osobní stránky autorky:

https://podpovrchemvave.blogspot.com/

http://vaverika.blogspot.com/