V úterý ráno jsem ještě stihla vyvenčit Meggie, která u nás se synkem měla trávit následující dva pracovní dny. Byl poslední červnový týden a my jeli na pár dní do Orlických hor.

Měla jsem nahnáno, ještě pořád jsem si nebyla jistá, jak moc je noha po zánětu žil v pořádku. A tak jsem plánovala velmi krotké výlety. První, středeční vedl skoro po rovině podle česko-polské hranice od kostela v Bartošovicích ke kostelu v Neratově. Hezká cesta, bohužel po silnici, ale zato nenáročná. Šli jsme krásnou zvlněnou krajinou, sytě zelenou, viditelně nasáklou vodou. Pastva pro oči. Ehm, my jsme zase byli pastva pro ovády – všude se pasou krávy a halt ovád má chuť taky na něco jiného než pořád to hovězí.

Krajina cestou do Neratova

V Neratově jsme byli asi tak před dvaceti lety. Tehdy jsme se přišli podívat na něco jako zázrak – kostel zničený těsně po válce (10. května 1945 ho statečný voják Rudé armády trefil protitankovou střelou), kostel, který byl za totáče určen k demolici a nedošlo na ni kvůli nedostatku peněz… ten kostel si po roce ´89 nějak přitáhl lidi, kteří se ho snažili vydupat zpátky ze země a dát mu nový život.

Když jsme tu byli poprvé, neměl ještě střechu, ale vedle už ležely trámy na její sestavení. Věděli jsme, že střecha má být prosklená a říkali jsme si, že se sem musíme vrátit.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie - Neratov

O neratovském kostelu a o Sdružení Neratov by se dalo dlouze vykládat, ale to si můžete přečíst jinde (třeba tady). Prostě je to úžasné místo, nejen kostel, ale i to všechno kolem. Jsem ráda, že jsme to viděli.

Po relativně delším výletu jsem na čtvrtek vymyslela zcela nenáročnou návštěvu Nového Města nad Metují. Tam a zpátky autobusem, projít náměstí, zámek a zahradu… Je to tam hezké, zámek vypadá jak reklama na feudalismus, v krásném stavu je i zahrada upravená na začátku 20. století Dušanem Jurkovičem (včetně mostku přes bývalý vodní příkop).

Zámek v Novém Městě nad Metují ze zahrady

Město se může pyšnit krásným náměstím s podloubím po celém obvodu, v podloubích mají spoustu vlaštovčích hnízd. A pokud je pod hnízdem venkovní sezení restaurace nebo kavárny, tak je pod ním zavěšený obří talíř. A všichni mají recht.

No, a protože ve čtvrtek jsme se flákali, na pátek jsem naplánovala výlet na Šerlich. Autobusem jsme zase vyjeli nahoru a zase šli Orlickým Záhořím, tentokrát k západu. Zapomněli jsme vzít pití. Nakonec jsme vyžebrali dvě mírně perlivé vody kousek nad hotelem Bedřichovka a usoudili, že už nás chůze po asfaltu fakt nebaví.

Od zastávky autobusu se dalo odbočit na značenou cestu, docela hezkou – až do chvíle, kdy zmizela. Když jsme ji konečně vypátrali, zjistili jsme, že vede do lesa plného potůčků, brodů a popadaných stromů.

Masarykova chata na Šerlichu

Byla to vlastně hezká cesta, ale dost jsme se zdrželi a do Masarykovy chaty na Šerlichu jsme došli až nějak po třetí. Což nakonec bylo dobře, protože i tak tam bylo lidí o dost víc než židlí. Ale nakonec jsme uhnali židle i jídlo, dokonce i autobus dolů (už jsme se chystali, že to teda sejdeme – není to daleko, ale já se snažila šetřit tu nohu).

Sobota byla poslední den, kdy jsme se mohli dostat na Velkou Deštnou. Srabácky jsem to oddalovala, cesta vede nahoru – dolů. Hlavně nahoru. Nakonec jsme se odhodlali na takovou „light“ verzi: lanovkou na Studený vrch a po červené a zelené značce na vrchol. Velká Deštná je nejvyšší hora Orlických hot (1 116 m n. m.), vyznačuje se osmou nejvyšší prominencí ze všech českých hor (prominence je zhruba převýšení mezi vrcholem a sedlem, ale je to složitější – prostě slušnej krpál). Bylo vedro, cesta vedla stínem jen občas. Naštěstí fungovaly dva kiosky, kde se dalo na chvíli sednout, napít se a tak.

Rozhledna na Velké Deštné

Nahoře je rozhledna, už kolikátá v pořadí. Místní počasí jim nepřeje, Ale tahle z roku 2019 vypadá bytelně, je ocelová, opláštěná dřevem. A je z ní krásný výhled. Však taky se okolo hemžilo dost lidí. Fakt nerozumím tomu, proč někdo na cca desetikilometrovou trasu s poměrně náročným profilem potřebuje tahat malé děti nebo psy (celou tu dobu na vodítku). Ostatně potkali jsme i dva mladé muže, z nichž jeden měl na břiše klokánka na dítě – předpokládám, že tam bylo, a doufám, že ještě živé. Přes něj měl přetaženou plenu…

Dolů jsme zase jeli autobusem z Šerlichu. O víkendu fakt nehrozí, že by si tam člověk dal něco k pití, ale dole v Deštném to problém nebyl. A pak už jsme šli balit. Bylo by hezké pobýt v Orličkách déle, taky potkat se s Kimi jsem nestihla – no, ale noha vypadala, že přežila ve zdraví a snad se zase někdy vrátíme.

Fotky: Zana. Další si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.