Měli jsme objednaných pár dní v Lovosicích, hlavně proto, abychom se už konečně dostali do našeho oblíbeného Úštěku na piráty (viz zde). Objednané ubytování mělo v nabídce i snídaně, ale po příjezdu nám paní domácí suše oznámila, že je momentálně nedělá.

To se samozřejmě dalo řešit, jen nás to drobátko zdržovalo – ale na druhé straně, docela dost (opět) pršelo, takže být venku od osmi do osmi jsme zase tak moc netoužili.

Piráti válčili v Úštěku od pátečního večera, ale to se nám zdálo složité dopravně. I když za tmy by ta show asi byla efektnější. Místo toho jsme zajeli do Litoměřic, kde to známe a kam jsme se těšili. Trošku nás zaskočila rekonstrukce jedné z hlavních ulic, ale uznali jsme, že je to potřeba, a přebrodili se na náměstí, prošli se parkem a zamířili do naší oblíbené cukrárny Káva s párou, která sídlí v původním litoměřickém nádraží a na zahradě provozuje miniaturní kolejiště s vláčkem projíždějícím kolem hlavních místních pamětihodností.

Litoměřice - murál v podchodu pod tratí a v pozadí kavárna

Odtud jsme zamířili zpátky podle vody, nejdřív do Mlékojed, kde jménu navzdory je pivovar, a pak domů.

V sobotu pršelo od rána a tak jsme hloubali, jestli jet, nebo nejet… Nakonec jsme si řekli, že jsme se sem kvůli pirátům vypravili, tak zkrátka pojedeme. Nejsme z cukru, že. A bylo to nakonec fajn. Počasí nebylo valné, dost chladno, většinou mrholilo, ale – a to bylo pozitivní - nelilo. Lidí bylo na úštěcké poměry spíš méně, stánků taky, ale zase tu měli paní pirátovou, která se mezi tím vším procházela s papouchem na rameni (nebyla to žádná andulka, ale papouch jak hrom).

Úštěk - bitva

Sotva jsme si všechno prohlédli, chystala se bitva, tuším hodinová (dělají za den tři) - s plavidly přiměřené velikosti – však taky úštěcké jezero Chmelař není žádné moře. Pirátů a pirátek na souši byla spousta, dobře stovka. Děla, hmoždýře, šavle, meče, bambitky… Všechno bylo.

My pak zamířili zpátky poněkud mokří a prochladlí, ale ten pravý liják se spustil, až když jsme byli ve vlaku.

V neděli jsme měli vymyšleno, že se svezeme Švestkovou dráhou do Opárna. První překvapení byl vlak – takový hezký, z jízd po Středočeském kraji jsme zvyklí na různé vykopávky – ehm, znáte honeckery? Tenhle byl moderní, s milým panem průvodčím, který nabízel (v ceně jízdenky!) kafe nebo čaj s švestkovou příchutí (neodolala jsem).

Dojeli jsme za mírného mrholení a došli k restauraci. Původně jsme chtěli dojít nejdřív na zříceninu hradu Opárno, jenže k ní vedla pěšinka zarostlá vysokánskou úplně mokrou trávou - a být mokří, sotva jsme vyšli, se nám nechtělo. Ta restaurace má jednu velkou výhodu – krytou terasu. A tak jsme tu s teplou polívkou a koláčem (bylo docela chladno) počkali, až zase déšť přešel jen do mrholení a vyrazili Opárenským údolím zpátky k Labi. Nejdřív do malých Žernosek, kde už jsme míjeli první vinice. Pomaloučku se zlepšovalo počasí, a když jsme vystupovali z přívozu, svítilo slunce.

Velké Žernoseky a ochutnávka zdejšího vína

Na protějším břehu, ve Velkých Žernosekách, jsme si došli na ochutnávku místního vína. Poseděli jsme a pokračovali do Píšťan, kde jsme kdysi týden bydleli a za děsného vedra zkoušeli prochodit toho z Českého středohoří co nejvíc.

Dalším přívozem jsme z Píšťan přejeli do Lovosic a šli balit.

Ještě poznámka na konec. Když jsme tu byli naposled, nebyly Lovosice nijak oslnivé město. Za těch (nejmíň) deset let se ale hodně vylepšily. Mají hezké náměstí s parádní radnicí, opravují nádraží, je kam zajít na jídlo nebo na snídani i jen tak na kafe. A je tu i rozhledna!

Rozhledna

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.