Nakonec jsme odjížděli až v sobotu. Vlastně teda podle původního plánu.

Páč jednu chvíli to vypadalo, že pojedeme už v pátek, protože majitelka penzijounu mi psala, že jim do doby našeho nástupu padla nějaká oslava a potřebovali by odjet. Tak jestli nechceme přijet už v pátek. Neodmítli jsme, i když program byl trošku našláplý. Tím, že ve čtvrtek jsme měli zase dívadlo v Divici. (A zas to stálo za to, byla legrace i přes to, že celou dobu lilo a byla buřina) . Věci jsem začala balit už v průběhu týdne s tím, že pak tam naházíme zbytek a hned po práci pojedeme. Pak mi ale přišel email, že všechno jinak, manžel má nemocenskou, tak nejedou nikam a my se tedy na poslední chvíli rozhodli, že jedeme až v sobotu. Aby to bylo víc na pohodu.

A bylo. Ráno jsme si přispali, dali jsme si kávičku a k ní koláč, co upíkla Olinka, nepospíchalo se a byla pohodička, klídek. Nanosili jsme pak věci do auta, kde už byli sami od sebe nastoupení ohaříci, jak kdyby věděli, že dobrodrůžo začíná. A začínalo.

Páč jsme na cestě trošánek „zakufrovali“ . Velitel vozu špatně čučel. Na rozdíl od spolujezdkyně, kterážto volala: „Tudy, tudy, támdle se jede na Ústí!“ Enemže spolujezdkyni se nevěří, že jo, páč je brána za nezpůsobilou a... tak se jelo na Prahu 🙂 . Jen kousek, ale. Jen kousek. Pak už jsme to nabrali správným směrem a minuli Oblík, zamávali Milešovce a dojeli k Ústí. Kde jsem v duchu zamávala jedný mně velmi blízký osobě. A pak jsme koukali, jak je v jednom úseku to Labe mělký. Jak tam můžou plovat lodě, když uprostřed řeky stojí rybář a muškaří? Nevim.

Ale vím, že v autě s námi právě jedou taky pruty a rybářský serepetičky, protože mám pro Brtnika domluvenou možnost si zarybařit. A se na to hodně těší, bude si sedět, koukat na vodu, v hlavě prázdno a bude jen sám se sebou. My s ohařema budem někde o kus dál, abychom ho nerušili a nebo i s ním a budem čučet na vodu. A když něco chytí, dáme si to my na másle a ohaři do misky. Báječnej plán.

Prozatím jsme projeli Ústím, následoval Děčín a pak na chvíli Germánsko. Tam jsme se stavili v Lidlu a koupili si zmrzku. Že se někde zastavíme u lesa. Což jsme udělali. Jenže to mělo malý háček. Zmrzka byla v kelímku a my neměli lžičky. Takže jsem za chvíli byla jak čuně a do toho hlídala Tali, aby nechodila z cesty moc do lesa, neb i sem už zavítal nešvar tůristický a byčiglistický. Všade papír. Takže nic moc a vypadli jsme jak cukráři. Abychom o chvíli později zakufrovali podruhý. Páč jsme nikde neviděli vyhlíženou odbočku. Poradili jsme si o kousek dál, kdy nás cesta vesničkou zavedla do lesa, kde se silnička tenká jak stužka vinula sem a tam. Moc hezký to tam bylo. Projeli jsme další vesničkou. Přikázanou třicítkou. Kus dokonce i dvacítkou. To je rychlost panečku. No ale uličky jsou tam tak úzký, že se nedivím. Následoval úsek mezi loukama a neskutečnýma výhledama.

Pak už jsme se octli zase zpátky v naší rodný zemi. A jeli se podívat na Dennyky, který jsme vezli nakladatelský vajíčka. Ftipný – vajca z podkrkonoší putovaly přes střední Čechy a přes Germánsko, až do Lužek 😀 . Taková sem já vajcodýlerka 🙂 .

Šli jsme se kousek společně projít a ohaři si po cestě protáhli kostru a polítali s Koněvem. Pak už jsme mazali směr penzijoun. A tam na ty dva čekala další družba. Neb majitelé penzijounu jsou v majetku bílýho švýcaráka. Kony je kus psa, tak velkýho švýcarskýho ovčáka jsem ještě neměla tu čest potkat.

Tali překvapila. Po krátkém seznámení předvedla Konymu takovou pavlačovou dryjáčnici, že to asi ještě neviděl. To Rumíček, kde se mohlo čekat, že si bude hájit svou fenu, se choval nadmíru rozvážně a tak nedošlo k žádným neshodám. Což je dobře, psi se tady můžou potkat na společné zahradě, která ale pochopitelně patří Konymu.

Takže jsme si mohli jít vybalit a zabydlet se v příjemným podkrovním pokojíku s kuchyňkou a koupelnou. Ohaříci nadšeně zkoumali naše nové obydlí...

... a Rumíček objevil POKLAD. Veliký pytel s dětskými hračkami. A tak je možno jej teď vidět začasto zamyšleně stojícího nad pytlem se svou tichou žádostí, aby se mohl podívat dovnitř. Což jaksi…… nejde. Což jaksi …. si nechce nechat vysvětlit a chodí tam furt postávat. Přes moje upozornění, že Není Tvoje! , povel který zná a který mu říká, že si nemá hračky-hraček všímat. Jenže tohle je asi velký pokušení. Tolikatě majetku najednou 😀 .

Tak snad ho to přejde, až přijde domů z výletu a bude rád, že je rád. Pro teď jsme museli všichni zpátky do auta dojet vyzvednout peníze a taky nakoupit něco k snídani.

A pak už, protože nás celý to cestování ve vedru všechny zmohlo jsme se šli fšící zhroutit. Ohaříci do pelíšků a my do postele.

Pokračování příště. Foto: Petra K. Osobní stránky autorky: Odkaz