Shrnu to jedním slovem. Dlouho.

Ohařovi je totiž zpravidla fučik, že leje jako z konve - co z konve! Z tisíce konví!! (Konečně, konečně pořádnej a dlouhej déšť.) A že vy jste za velmi krátký časový okamžik durch. I když to tak tedy zpočátku nevypadalo, protože madáme flekatá přes počáteční rozjařenost, že jdeme ven, velmi rychle propadla zhnusení a vypadalo to, že to otočí a půjde domů.

Posléze ovšem naznala, že už je to úplně jedno, protože mokrá je a tak jsme v tom slejváku strávili venku víc jak hodinu. Mnohem víc jak hodinu. Páč u mě už to pak bylo - taktéž záhy - taky jedno, protože jsem fakt byla durch. Jediný, co jsem po návratu nemusela sundavat, byly bombarďáky. Jinak totál durch. Tak durch, že se pod na věšáku pověšenou bundou neustále tvořily poměrně rozsáhlejší louže.

Takže jsme prostě vyrazili.

Rumíček miluje vodu, zde tekoucí z okapu.

Rumíček si poletoval a Tali se první úsek docela i sama hlásila u mojí maličkosti. A tak si vyhlásila několik set mnoho dobrůtek. Tak mě teď momentálně napadá, že jsem se po návratu nepostarala o naši pamlskovou taštičku, která byla taktéž značně víc než provlhlá, a pověsila jsem ji jen na věšák. Předpokládám tudíž, ze z těch yoggísů, které já používám místo krmení na odměny, bude dneska kaše :D :D  Páč to nejsou klasický grancle, jsou jen za studena lisovaný, člověk ty válečky krásně rozpůlí, nadrobí... takže ta vlhkost s nima asi udělá krátkej proces :D 

Nicméně zas tak moc jich teda nezbylo, to je fakt. Protože oba ohaříci se pro tenhle den hodně snažili. Až jsem byla překvapená teda. Ne u Rumíčka, to vůbec, ale s Tali. Jedeme to v módu, jako před časem, před poslední krizí. A... doufám, moc doufám... že v něm zůstaneme. Nějaký ty dohady pochopitelně jsou, ale... co to je proti jejím slavnejm začátkům.

Vlastně jedinej dohad byl v momentě, kdy jsme pak už dorazili zpátky k našemu domu a ona si trvala na tom, že nejde s námi, ale půjde si prostě k rybníčkům. Tak to jsem musela přitlačit velmi důrazně na hlase. Což jde ovšem s rouškou docela hůř. Ale jinak celkem teda dobrý, bych řekla. I bych ráda napsala, že místy přímo výborný, leč nechci to zakřiknout, chápete. Prostě mám pocit, že se zase o něco líp komunikuje. Snad.

Když jsme byli uprostřed naší části sídláku, zamířil Rumoušek k haldě a podal výraznou žádost, ať vokamžitě vytasim balonek. No tak jako vzpěčovat jsem se nemohla, pokyn zněl jasně: „HÁZEJ!“ (pro ty, co znají Pelíšky - na muže s brašnou nedošlo :D ) a tak jsem házela.

Netrvalo dlouho a kolem si pobíhající Taliprtka se začla dívat. Výmluvně se dívat. Takže mi nezbylo nic jinýho, než sáhnout do taštičky znovu a vytasit se dalším balonkem. To mě výrazně potěšilo, už i Tali si tady říká o balonek a společnou hru. Tím pádem jsem měla plný ruce - a hlavně teda nohy - práce.

Rumíček musí přijít tomu úkazu na kloub

Musela jsem hlídat, kdy Rumoušek vždycky dožouželí a začne dělat borderu, abych včas vykopla jeho žužlopichlo balonek. Zároveň jsem ovšem musela taky včas útočit na Taliprtku, která poté co požvejkala Čakíta, ho flusla na zem a vyzývavě čučela, kdy budu nebezpečně postupovat prostorem, vyhrožovat a pak zaútočim, aby mohla ona zasejc nebezpečně řvát.

Do toho lilo, já viděla takle prt přes roušku a kapuci, vítr mi navíc ještě vytáhnul vlasy z kapuce a matlal mi je přes gezicht a ještě jsem musela kopat smysluplně, aby si ohařiska při skluzu po mokrým trávníku z kopce neurvali třeba koleno. Je to tam totiž dost příkrý na brždění i normálně, natož za deště. Snažila jsem se tedy kopat po vrstevnici. Byli jsme tam hodnou dobu. Taková jsem já obětavá pánčička.

A jsem ešče obětavější než obětavá, páč... když jsme potom došli před náš dům, všimla jsem si, že z budky před domem leje z okapovýho chrliče co? No vodičkááá. Tak to jsem musela, to jináč nešlo. Upozornila jsem Rumouška na ten zázrak a poklad a opět jsem si dosti postála. On nepostál ani vteřinu a řádil tam jak blecha, nechal si cedit vodu na hlavu a byl ščastnej :D

Tali už tak ščastná teda nebyla a já ji stahovala zpátky, jinak by mi zmizela někde v kšá, neb v této - dle jejího názoru - hovadské zábavě neshledává žádnýho smyslu. Tak jsme pak šli ještě fšicí na louku, kde si ščastně rozjívenej Rumoušek střihnul asi tři kolečka kolem hřiště, a aby jeho ščestí bylo dokonalý, našel si balonek.

Rumíček prostě miluje vodu.

To ovšem způsobilo, že se mu ani za mák nechtělo domů. Na rozdíl od nás s Tali. Já byla tou dobou už opravdu totál promočená a citelně se ochlazovalo, takže za mě se prostě už domů jít muselo.

Akorát když jsem se nás - marně - všechny doma snažila osušit, dorazil páníček. V tenhle moment lilo tak, že i on stihnul za tu krátkou trasu od zaparkovanýho auta značně promoknout natolik, že mu z bundy taky cedilo. Tak snad se příroda aspoň trošku napije po tý dlouhý Sahaře, co teď byla.

Foto: Petra K. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz