Přesněji nálepky s čárovým kódem či cenou, různé štítky, visačky a další cancourky, bez kterých vám dnes prodají snad jen nebalený rohlík. To vše je něco, co mi vadí a co zhoršuje kvalitu mého života. Aby bylo jasno, o jak bolestnou záležitost se jedná, musím se vrátit do minulosti. Do tak hluboké minulosti, že se mi skoro chce říct „tak se hezky posaďte, milé děti, bylo nebylo, dávno tomu, kdy v naší zemi existovaly obchody, ve kterých se platilo… ne zlatou kartou, Petruško, ale takovými papírky, kterým se říkalo bonybony“.

Aby člověk takové papírky získal, musel pracovat v cizině, nebo si je musel koupit od někoho, kdo v cizině pracoval, nejčastěji ovšem od veksláka. A aby se je mohl koupit od veksláka, musel jít nejdřív v létě na brigádu, zvláště v případě, kdy mu bylo šestnáct a kapesné stačilo sotva na nákupy v Papírnictví, návštěvu kina a tehdy ještě spíš občasné cigarety.

Brigádu jsem tehdy přes tátu sehnala docela snadno (byla to zajímavá práce a na můj osobitý přístup k uspořádaní dokumentů v onom oddělení prý ještě dlouho vzpomínali) a utržené peníze směnila za bony. Pak už jen stačilo mít štěstí; jako mimopražská jsem nemohla stát před Tuzexem frontu každý den a počkat si, až dostanou kýženou značku. Já jsem to štěstí ale měla a tak jsem si tu kýženou značku domů přinesla. Dnes už nevím, jestli to byla „líčka“ nebo „wrangle“. On to v podstatě nemohl vědět nikdo, kdo se mi nepodíval na knoflík, protože doma jsem okamžitě odpárala koženou nášivku vzadu na pásku i veškeré další identifikační cedulky, včetně té velikostní. To myslím proto, aby nikdo neviděl, že jsem si kupovala devětadvacítky, protože do osmadvacítek jsem se prostě nezapnula.

O rok později jsem byla už zkušená a věděla jsem, že nové džíny se zásadně zapínají vleže a na několik výdechů a že je potřeba mít po ruce někoho, kdo mi pak pomůže se posadit, nebo delikátní situaci řešit překulením se z postele na zem a z ní se pak dostat kombinací krkolomných pohybů, které si s odstupem času nedokážu představit, natož je pak popsat. Ale abych se vrátila k věci. Mně bylo jedno, že na džínách není vidět, že jsou značkové z Tuzexu. Já jsem to věděla a cedulka mi pila krev, stejně jako později mnoho jiných, na dalším oblečení. Dnes občas nakupuju v sekáči a vysoce si cením, když jsou cedulky uvnitř zachovány. Hned vidím výrobce, složení i velikost, to je příjemné. A doma je pak odpářu.

Často je to z důvodu, že mě škrábou. Dosud jsem ještě totiž nezažila cedulky, které by mě neškrábaly, nepíchaly či alespoň nešimraly. Někteří osvícení výrobci laskavě ceduličky ve všech světových i lokálních jazycích našívají velkým stehem, takže se dají snadno odpárat, ale většina z nich si s mým duševním zdravím hlavu neláme. Co já jsem toho mohla vykonat pro lidstvo (nebo pro sebe), kdybych za svůj život nestrávila desítky hodin vypreparováváním ceduliček entlem či overlockovým stehem všitých do švu za pomoci manikúrových nůžek a pinzety na obočí.

Ještě mnohem víc času jsem ovšem ztratila tím, že jsem se pokoušela odloupnout nálepky s čárovým kódem, cenou, označením výrobce či výrobku, které na něm bývají hojně nalepeny. Nesnáším je ani na dnech květináčů, na kýblech na vytírání, na obalech na sešity a ze všeho nejméně, když jsou nalepeny na předmětech, které tímto z mého pohledu znehodnocují. Například když jsou na dárkových taštičkách, ze kterých nejdou sundat. Já vím, že spoustě lidí to vůbec nevadí. Ale já sundavám cedulku i z nové hole od smetáku, protože když se namočí, neodlepí se časem sama, ale zoškliví, a kdo se má na to koukat, že?

A teď si představte situaci, kdy si dáte na pergolu plechovou střechu. Kde je v zahradě střecha, tam musí být sud a okap, který bude dešťovou vodu do sudu svádět. I zakoupili jsme okapy a držáky a pak jsem někam odjela, nebo jsem něco dělala doma, a Vašek okapy na pergolu namontoval, abych měla radost. Tak jsem měla radost a chválila jsem ho a pak jsem si toho všimla. Na držácích okapu zůstaly nalepené čárové kódy! Jemně jsem se zeptala, proč je nesundal, když ví, že to nesnáším, a on se urazil, že jako šťourám, když on mi udělal ty okapy, a radost jsme neměli ani jeden, než se to celé uklidnilo. Znovu jsem Vaškovi zdůraznila, že mi cedulky opravdu, ale opravdu vadí, aby pochopil, že to nebylo jen takové šťourání a remcání a on to chápal a byl klid a mír.

To ale není celé. Jeden držák při montáži praskl a tak dnes, když jsme byli v Praze u zubaře, jsme ho koupili v Hornbachu, kde jsme vyzvedávali i svodový řetěz. Vašek ho ještě dnes vyměnil a pochopitelně ho namontoval i s cedulkou. Když jsem zalkala, proč že zase s cedulkou, odvětil mi, že ji neviděl. A s tím se opravdu nedá dělat nic jiného, než zase vylézt nahoru a seškrábat ji.

Protože já bych ji rozhodně viděla i v době, kdy celá pergola poroste vinnou révou.

Vložky do komína, nepochybně s čárovým kódem

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/