První najdete zde.

Poté, co jsem odlovila štěndo Solo a zajistila jeho odvoz do bezpečných a povolaných rukou, přihlásila se o slovo nervozita, kterou jsem celou dobu musela potlačovat.

No a to jsem věděla, že večer se pouštím s největší pravděpodobností do podobný akce. Jen to nebude štěkavec, ale mňoukavec. A taky malej prďola... no jo, ten konec prázdnin. Tam mi ale bude hrát do ruky jednak fakt ten, že štěndo bylo opravdu plašan a kotě se jeví, že to s tím kontaktem má trochu jinak. A navíc jsme se seznámili už o den dřív, když jsem mu vytáhla trn z paty. To minimálně, spíš jsem mu víc než pomohla a dostala ho z hodně nepříjemný situace.

Šla jsem do práce a jak jinak, značně jsem spěchala. Ale ne natolik, abych nezaregistrovala scénku na protější podestě. Taky to ani nešlo pro ten virvál, kterej ke scénce patřil. Na podestě ležela kočička a předstírala, že tam vlastně vůbec není. A nad ní na zábradlí seděla straka a řvala jako prokopnutá. Ajajaj, tohle nevypadá na nějakou obranu hnízda (taky v tuhle dobu, že jo), tohle vypadá spíš na tvrdej útok. Straka není žádný vořezávátko a dokáže zaútočit na nepřátele v oslabení. Zpomalila jsem. A pak jsem se rovnou i zastavila.

Protože to si na druhý zábradlí sedla další straka a obě ječely, jedna přes druhou. A to už jsem zjistila, že to není dospělá kočička, ale odrostlý kůtě a bylo v pasti. Zbejvalo už jen, aby na něj začaly nalítávat. To jsem pochopitelně nemohla dopustit a tak jsem do toho vstoupila. Udělala jsem pár kroků k podestě a počítala s tím, že straky se zvednou. Ale nene, kdepák, tohle si přece nenechají ujít. Vyřvávaly a poskakovaly po zábradlí dál. Došla jsem tedy přímo k podestě a malýhou mourka oslovila: „Neboooj, broučku, neboj, já tě nedám.“ Kotě se zaktivovalo, ale dát se do pohybu se bálo. Aby ne, dvě takový dryjáčnice nad hlavou, zobany obrovský... Zvedly se, až když jsem byla opravdu těsně u nich, ale pořád lítaly kolem.

Udělala jsem kočičáčkovi bodyguarda a šli jsme spolu o kus dál. Mňoukal a dával najevo, že by šel rád se mnou. „Enemže, hošku, já jdu do tramvaje a ty nemáš roušku,“ pravila jsem mu. Pravým důvodem ovšem bylo to, že jsem v ten moment nevěděla jednak, jestli někomu nepatří, a druhak jsem neměla prostor to řešit. Odnést ho domů, kde je Tali a zcela nepřipravený prostředí pro malý kůtě, to nešlo a do práce to taky nešlo, že jo. Chvíli jsem se mu tam věnovala (čert vem to, že přijdu zase pozdě), i proto, že straky se pořád držely někde opodál kolem. Pak to za mě vyřešil skateboardista. Vyplašil straky, ale taky kůtě. Zmizlo rychlostí blesku. A já mazala do práce. S myšlenkou, že si musím dávat pozor, jestli ho tam někde neuvidím. To stejný jsem po návratu z práce nařídila Brtnikoj. Ať má oči otevřený a uši našpicovaný.

Ani nemusel. Druhej den ráno – ve čtvrtek – mi volá do kanclu. Šel později do práce, díky návštěvě lékařský vědy, a tak měl ranní obstarání ohaříků na starosti čistě jen on. Já s nima venku vůbec nebyla. Zato on, když vyšli ven, měl hned z první možnost kotě potkat. Stálo totiž na naší podestě a čekalo. Aj ja jaj, ajjajaaaajíí, jak zpívá strejda Tilda. Prekérka. Tali dostala pokyn, ať se ani nehne, nebo z ní bude vyrobena štěkaná a nebo ji namelou do buřtů. Kupodivu uposlechla, asi se nechtěla stát špekáčkem. Rumouškovi bylo taky veleno zůstat bez pohybu. A tak se do pohybu dalo milý srdnatý kůtě. Straky se bálo, stračeny ne :-) . Přišlo těsně k tý flekatý veliký obludě a došlo na blízký setkání třetího druhu. Jejich čeníšky se setkaly. Myslím, že stejně jako já později odpoledne při odchytávání štěněte, zůstal Brtnik nějakou dobu bez dechu. Pak se pohnul Rumoušek, kterej taky chtěl mít čeníšek u čeníšku nejspíš, a to způsobilo, že se kůtě dalo na útěk a vyběhlo po stěně nahoru. To už ohaříky rozpohybovalo taky. Brtník kotě sundal dolů, páč by žuchlo, posadil ho do trávy a odvedl ohařiska pryč.

Tím to bylo jasně daný, jak přijdeme domů, jdeme lovit kotě. To jsem ještě nevěděla, že lovit budu mnohem dřív a někoho jiného :D . Ščastná a hrdá, že se mi podařilo tomu drobkovi splašenýmu štěněčímu pomoct, jsem ve čtvrtek dorazila domů. Ani já, ani Brtnik jsme na kotě nenarazili. Jeli jsme obstarat nákupy a pár záležitostí spojených s přestavbou Domečku, a jakmile jsme se vrátili domů, popadla jsem sekanou, která mi zbyla z odchytu štěnda, a tašku, v které jsem ho měla, a vyrazila opět na misi. Čičičííčala jsem srdnatě prostorem a loncala sem a tam. A přepadávala sousedky a kolemjdoucí s dotazem, zda někdo neviděl opuštěný kotě. A pořád nikdo nic.

Pak mě přepadnul Bedřich. Strakáč Bedřich a chtěl mi ukradnout tu sekačku. To se mu úplně nepovedlo teda, páč já jsem bdělá. A bdělej byl evidentně i jeho páníček. Páč když jsem se i jeho zeptala na to, zda neviděl malý opuštěný kotě, zapnul telefén a pravil: „Myslíte todle?“ „JOOOOO!!!“ zařičela jsem, „to je vono. To hledám, to je vaše?“ „Ne, moje není, je vaše?“ odvětil a dotázal se :D . Měla jsem obrovskou radost, že kotě už není v nesnázích a že si ho někdo všimnul a ujmul. Bohužel Bedřich je taky poděsoidní a tak, ač by si ho bývala byla manželka prý ráda nechala (přes to, že jinak kočky nemá ráda, ale prcek ji uhranul – nedivím se :-) ), v bytě spolu s Bedřichem to prostě nejde. A tak si ho vzal pán do práce, kde se bude mít prý královsky. A případně o něj projevila zájem sousedka z vedlejšího vchodu.

Já vám měla takovou radost, že bych ho nejradši objala a radostí zmáčkla :D. Páč jsem taky poděs poděsoidní. Což by se asi nehodilo teda, takže jsem se opanovala, ale jásala jsem nahlas a moc mu děkovala.

K našemu vchodu jsem kráčela baletním krokem, hvízdala jsem si jak kos a točila tou prázdnou taškou. Tak to byla další úspěšná mise tohodle dne, i když já jsem na ní podíl neměla. Ale to není vůbec, ale vůbec podstatný. Hlavní je, že dva malý šprčkové mají teplý pelíšky. A taky to, že ne všichni mají okoralý srdce a pomůžou v momentě, kdy se někdo jiný zachová jako hovado necitelný, kterýmu by měli pracky zpřerážet.

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/