Do světa venkovních koček jsem byla vtažena hned na začátku prázdnin v roce 2017, kdy jsme začali s rekonstrukcí našeho současného bytu na venkově a s vyklízením zahrady, která k němu patřila. Zatímco Vašek pomáhal s vysekáváním tras pro elektrické kabely, já jsem se věnovala vytrhávání plevele, zakládání cuketiště na dávném, kopřivami zarostlém kompostu a vytváření prvního úzkého záhonku u plotu. Hned od začátku mi dělala společnost buď mourovatá kočička Zuzanka, která se občas chodí najíst a vyspat do bytu sousedícího s naším...

Zuzanka na prvním krmném místě

... nebo malý černý kocourek, hubený jako tkanička, nepochybně jarní kotě. Kocourek byl velice přátelský a pilně chodil dozorovat práce i v zahrádkách mých budoucích sousedek, které mu přilepšovaly stejně jako já.

Blekoušek

Začala jsem mu říkat Blekoušek (odkaz zde). Nechal se brzy pohladit i pochovat a blaženě se vyvaloval poblíž místa, kde jsem pracovala. Na podzim jsem ho potkávala jen občas, protože jsme stále ještě bydleli v Praze, po přestěhování zkraje prosince jsme se vídali několikrát denně. Dokázal si mě vymňoukat pod oknem nejen kvůli jídlu, ale i pro pohlazení. Do zimy se zaoblil a vyrostl, stal se z něj krásný mladý kocour. Plánovala jsem ho nechat vykastrovat na konci února 2018, ale přišly velké mrazy, tak jsem kastraci o týden odložila. Mezitím si někde poranil nohu, možná ho pokousal jiný kocour či pes, a protože neběhal tak rychle, srazilo ho auto, jak jsem se dozvěděla později. Hodně mě to bolelo. Byla to jediná bytost v novém místě, se kterou jsem byla v tak blízkém kontaktu, přilnula jsem k němu. Ještě jsem tehdy nevěděla, jak snadno se venkovní kočky objevují a zase mizí.

Koncem března téhož roku jsem na zahradě poblíž krmného místa našla ráno ležet mrtvou mourovatou kočku. Nejdřív jsem se lekla, že je to Zuzanka, ale mrtvá kočička měla jen polovinu ocasu. Ležela na starých černých gumových rohožích, které jsem rozložila kolem kočičího krmítka, abychom tam nešlapali v blátě. Byla tak tichá, tak studená. Pohřbila jsem ji v zadním koutě zahrady, poblíž zahradního domečku. Nikdy předtím jsem vlastně neviděla nikoho mrtvého. Když mi v náruči uspávali fenku Píďu a později Andulku, bylo to skoro stejné, jako když je uspávali před operací. Když usnuly, odešla jsem dřív, než dostaly tu poslední injekci. Pamatuju si je ještě teplé, vláčné, spící.

Mrtvá, téměř neznámá kočenka na zahradě do ní vnesla mysterium smrti. Vnímala jsem silně, že zemřela na místě, kde vždy mohla najít pomoc v podobě trochy jídla a improvizovaného zatepleného bydlení v polystyrenové bedně. Byl to pro mě výraz velké důvěry a z ní vyplývajícího závazku. Když jsem pak kočenku zabalenou v kusu látky ukládala do jámy vykopané v zahradě, bylo to, jako bych prováděla magický obřad, jako by docházelo k propojení naší budoucí zahrady s vesmírem, se vším minulým i budoucím, s životem ve všech jeho podobách, z nichž jedna je smrt. A jako by se zahrada do budoucna zasvětila nejen mně, ale i kočkám, které v ní byly zvyklé žít, dokud ještě byla plná plevele a podivných kůlen, kurníků a přístřešků.

V dalším roce se objevil Oskar.

Oskar poprvé

Krásný bílomour. Stejně jako Blekoušek si na mě uměl mňouknout pod oknem, když jsem se opozdila se snídaní, a čekával na mě před garáží. Ale přece jen si udržoval určitý fyzický odstup, takže jsem ani nepomýšlela na to, že bych ho nechala vykastrovat. Navíc jsem po Blekouškově smrti ztratila odvahu; jeho smrt sice s kastrací nijak nesouvisela, ale trápila jsem se výčitkami, že kdybych nic neodkládala, nemusel se zranit a pak kvůli tomu zemřít. Současně jsem nebyla schopná nějaké akce. Oskar docházel na jídlo a povalovat se v zahradě i v následujícím roce 2020, dokonce jsem tehdy zjistila, že se v okolí pohybuje ještě jeden téměř stejný „Oskar“, ale pak koncem léta už nepřišel ani jeden.

Kryšpín a Oskar z okna

Současně s Oskarem se objevilo jen trochu odrostlé a hubené černobílé kotě. Nejdřív jsem mu říkala Tkanička, a když jsem si byla jistá, že to je kluk, pojmenovala jsem ho Kryšpín. Nejdřív se ode mě držel zpátky, ale postupně se osměloval, až se mi jednoho dne začal otírat o nohy a pak se nechal hladit. Dokonce jsem ho několikrát bezmyšlenkovitě vzala do náruče, když jsem ho potřebovala přemístit, a on nijak zvlášť neprotestoval. Na přelomu roku 2020/21 začal kulhat.

V té době jsem už dlouho přemýšlela o jeho kastraci, brzdilo mě jen to, že jsem si nebyla jistá, zda nepatří ke staré paní, bydlící přes silnici. Sledovala jsem Kryšpína, jak špatně chodí, a snažila se zjistit, zda nemá otevřenou ránu. Tu jsem nenašla, a tak jsem se alespoň starala, aby měl pravidelné jídlo, a doufala jsem, že si příroda pomůže. Nezklamala jsem se, Kryšpín kulhal sice dlouho, alespoň občasně téměř půl roku, ale dostal se z toho. Pravděpodobnost, že patří ke staré paní, se změnila téměř na jistotu, alespoň podle sousedky. I když vím, že stravu i veterinární péči tam má všelijakou, resp. nijakou, přece jen jsem se zatím nedokázala odhodlat, abych ho jen tak odvezla na radikální zásah.

Zahrada, vlevo kočičí krmítko, 2020

Loni koncem jara se mi na zahradě objevilo mourovaté kotě. Spíš puntíkaté než pruhované, s bříškem zbarveným do oranžova. Od začátku jsem byla přesvědčená, že je to holčička, a začala jsem jí říkat Malá. Se zájmem jsem sledovala, jak se Malá bez obav pouští do jídla z Kryšpínovy misky, přičemž on bez námitek ustupuje do pozadí a jen nešťastně kouká, jak rychle jeho jídlo mizí v mrňavém vetřelci. Brzy si zvykla, kdy chodím Kryšpínovi dávat snídani, a začala na ni pravidelně docházet. Objednala jsem kotěcí kapsičky a začala jsem je servírovat i k večeři, což jsem dělávala jen v době, kdy byly velké mrazy nebo když se mi některý ze strávníků zdál nemocný.

Malá a Kryšpín, 2021

Malá záhy vzala naši zahradu za svou. Docházela do ní ze sousedního opuštěného pozemku, kde v hospodářských budovách vždycky bydlí nějaké kočky, a to nejen na jídlo. Našla si v naší zahradě svá oblíbená místa, kde odpočívala a kde si hrála. Na rozdíl od Kryšpína byla opatrná, nikdy ke mně nepřišla tak blízko, aby se mi otřela o nohu a nechala se pohladit. Ale když mě slyšela přicházet, vybíhala mi naproti a kousek ode mě se převalila na záda a vlnila po zemi směrem ke mně.

A dělá to doteď. Je to veselé, kašpárkovské a neodolatelné. Přestože jsem si po Blekouškově smrti v sobě mnohé přerovnala a přijala, jak jen to šlo, za své skutečnost, že život venkovních koček mohu ovlivnit jen málo a už vůbec ho nemohu chránit a zachránit, takže bude jen rozumné, když si k nim nebudu budovat hluboký vztah, k Malé jsem časem hodně přilnula. Slíbila jsem si proto, že až nastane ten správný čas, nechám ji vykastrovat. Abych ji ušetřila mnoha březostí a porodů a také aby mi posléze nezaplnila zahradu koťaty, se kterými bych si nevěděla rady.

Malá a Mimi-Sazík, 2021

Začátkem loňského podzimu přišel Vašek domů s tím, že na zahradě viděl mrňavé černé kotě. Nebo možná dvě. Začala jsem je vyhlížet a opravdu, po pár dnech jsem zahlédla prťavého černouška, který se ukrýval v trvalkovém záhonu. A po chvíli se jedním z podchodů, jež jsem vybudovala pod novým plotem, abych vykompenzovala ztrátu mnoha průchodů ve starém děravém plotě, proplížilo druhé černé koťátko.

Chvíli opatrně prozkoumávali zahradu, a když jsem se pohnula, utekli. Všimla jsem si, že jedno je krátkosrsté a druhé huňaté, dlouhosrsté. To bylo statečnější, nebo spíš oprsklejší, kdežto to hladké vstupovalo do zahrady se zpožděním a velice opatrně a také jako první bleskově opouštělo pole, když se mu něco nezdálo. Usoudila jsem, že to bude holčička, kdežto chlupatý oprsklík že bude kluk. Nejdřív jsem si myslela, že koťata chodí od sousedů na zadním konci zahrady, ale pak jsem je vídala mizet v jedné z budov v opuštěné zahradě. A dokonce tam s nimi občas bývala i jejich maminka, „nízkopodlažní“ a celá černá.

Pak se chlupatější kotě ztratilo a od té doby se v zahradě stále častěji začal objevovat osamělý hladkosrstý prcek, kterému jsem začala říkat Mimi, stále v přesvědčení, že je to holčička. Mimi záhy zjistilo, kdy se podávají kapsičky, a začalo se přiživovat tu s Malou, tu s Kryšpínem. Přidala jsem další mističku a začala sledovat, jak se vytváří vazba mezi jarním a podzimním kotětem, jehož chlupatou maminku jsem občas vídala v sousední zahradě. O svého potomka se zjevně nijak zvlášť nezajímala, ale také ho od sebe neodháněla, když se k ní přidal. Zato Malá se začala starat. Čekala na Mimi a vodila ho. Opečovávala ho a hrála si s ním. Stala se z nich nerozlučná dvojka.

Kryšpín, Malá a Sazík, 2021

Podzim už pokročil a já jsem po zahradě rozlila zbývající vodu ze sudů. Ty jsem pak uložila do pergoly, kterou jsme na jaře konečně pořádně zastřešili, kde jsem je naskládala částečně pod a částečně na kovový stůl. Když jsem viděla, jak se koťata stále motají okolo, vyrobila jsem jim improvizovaný bydlík. Na lavičku u stolu jsem dala balík slámy a část z něj nacpala do kovového sudu, který jsem zvenku zateplila přikrývkami a rozebranými kartonovými krabicemi. První, kdo si šel do sudu zdřímnout, bylo Mimi a brzy se k němu přidala i Malá. Podle počasí spolu lehávali a chytali sluneční paprsky na balíku slámy, nebo pospávali uvnitř sudu. A když byla příliš velká zima, odcházeli do budov ve vedlejší zahradě.

Během zimy se poblíž plotu čím dál častěji objevovala ta chlupatá mamina, která vypadala jako malý černý medvídek a které jsem proto začala říkat Mášenka. Když jsem servírovala kapsičku koťatům, sedávala za plotem. Nejprve mě pozorovala hodně zpovzdálí a za plot se odvážila, až když jsem se vzdálila za branku, ale postupně se odvažovala blíž a blíž, až někdy na přelomu roku prolezla pod plotem, i když jsem seděla na bobku nad krmícími se koťaty a mluvila na ně. Stejně jako jsem mluvila na Kryšpína i všechny předchozí kocourky, a stejně, jako od začátku mluvím na Malou. Tu jsem také od začátku zvykala na přibližující se ruku. Už už jsem se jí mohla dotknout, když přišlo ostražité Mimi a Malá se od té chvíle stala vyjukanějí. A když už si začala kotěcí dvojice více zvykat, tak se připojila plachá Mášenka a zase to byl krok zpátky.

Nicméně v posledním měsíci se mi podařilo začít hladit při jídle poměrně pravidelně nejen Malou, ale i hebkou a bohužel i dost zacuchanou Mášenku, ale dokonce jsem se dotkla i hedvábně ochmýřeného Sazíka. Tak jsem přejmenovala Mimi ve chvíli, kdy se mi podařilo konečně zahlédnout pod jeho ocáskem cosi, co tam kočičí holčičky obvykle nemívají. Nu dobrá, na Sazíka je ještě čas, ale s vykastrováním Malé a Mášenky už nemůžu otálet, to jsem věděla jistě.

Jenže něco jiného je vědět a něco jiného je odhodlat se. Bylo mi jasné, že pokud nic neudělám, zakrátko mi ty dvě kočky přivedou další koťata. Takže je prostě vykastrovat musím nechat, i když jsem si všimla, že to nejspíš v kočičím světě znamená velký handicap. Sousedovic Zuzanka totiž kastrovaná je a nejspíš právě kastrace způsobila, že ji z naší zahrady vyháněl nejen Kryšpín, ale dokonce i o mnoho menší a mladší Malá. Ale zase si říkám, že když budou kastrované obě kočičky a posléze i Sazík, tak že si dokážou svůj prostor obhájit přede všemi. Přesto jsem se bála a také jsem cítila ostych. Před sebou, před přírodou, které budu fušovat do řemesla, před plodivou silou, kterou zastavím. Je to cosi prastarého, ta úcta k životu, kterou máme hluboko v sobě, cítíme ji v kostech, něco v nás si pamatuje všechny ty rituály a oběti, které jsme my lidé odpradávna plodnosti přinášeli. Čím více jsme civilizovaní, tím více si uvědomujeme odpovědnost, kterou za život máme, ale možná uvažujeme někdy až příliš pragmaticky a vytrácí se z nás ona posvátná úcta k plodnosti, která naopak kdysi výrazem odpovědností k životu bývala.

Silná trojka, 2022

Sledovala jsem, jak na mě kočky reagují, i předpověď počasí, aby moc nemrzlo a nepršelo, a pak jsem se rozhodla, že dnem D bude čtvrtek 10. února. Konečně jsem vynesla ze sklepa pevnou přepravku, umyla ji a ve čtvrtek ráno jsem ji vzala ven spolu se dvěma kapsičkami, které jsem vyklopila do misek. Přitom jsem stále mluvila a mluvila, a když se Malá sklonila k jídlu, rychle jsem ji chytla za kůži na krku, spustila do přepravky, kterou jsem se snažila rychle zavřít. Jakmile Malá zjistila, že je v přepravce, pokusila se dostat ven, a trochu mě při tom škrábla, nicméně se mi úspěšně povedlo zavřít víko. Ufff!

Přepravku přikrytou ručníkem jsem postavila do rohu chodby pod schránkami, mřížkou ke zdi, a šla volat na veterinu. Bylo něco po osmé a pan doktor byl ještě doma, ale slíbil, že za chvíli bude v ordinaci a tam se podívá, v kolik hodin budeme moct přijít. Nebyla jsem s ním předem pevně domluvená, jen jsme možnost kastrace spolu předběžně probírali před Vánoci, kdy jsem u něj byla s Mikešem na kontrole ledvin, tak jsem měla trochu obavy, jestli bude mít vůbec na kastraci čas. Ale pak jsem si řekla, že přece žádný veterinář nemůže říct, abych venkovní kočku pustila a chytila ji zítra, kdy on čas mít bude. A nemýlila jsem se, doktor řekl, ať Malou přivezu na druhou hodinu.

Bylo to hrozně dlouhé dopoledne. Občas jsem šla kouknout do přepravky, jestli je Malá v pořádku, a mluvila jsem na ni. Ale ne moc často. Nebyla jsem si jistá, co je pro ni lepší. Jestli když je strnulá pod ručníkem, nebo když ručník odhrnu a mluvím na ni. Taky jsem samozřejmě nechtěla, aby si mě příliš spojovala se svým uvězněním a aby na mě do budoucna zanevřela. Konečně bylo tři čtvrtě na dvě a mohla jsem vyrazit.

(následující vyprávění je místy trochu drsnější)

Veterina v Ch. je malá a vede ji šikovná mladá doktorka Č. Spolu s ní tam ordinovala druhá veterinářka, ke které jsem chodila na kontrolu s Bertíkem, když onemocněl cukrovkou. Obě to s kočkami uměly, dokonce i s volně žijícími, jak jsem se mohla přesvědčit, když jsem k nim přivezla na ošetření zraněnou venkovní kočku Mucinku. Mouratou kočičku, která si ke mně přišla pro pomoc před rokem v lednu a která bohužel nakonec nevydržela stres spojený s odchycením a ošetřením. Jenže jedna paní doktorka si pořídila miminko v červnu a ta druhá v prosinci a tak teď ordinuje doktor, jehož výslovnost není česká a jehož jméno končí na -ič. Je také šikovný a rád všechno podrobně vysvětluje, ale na polodivoké kočky mu zjevně chybí cvik, který obvykle přináší tolik potřebnou rozhodnost a jistotu.

Pan doktor si šel připravit cosi do zázemí a řekl mi, ať Malou mezitím vylákám z přepravky, ze které se jí moc nechtělo. Někde vzadu v týlu jsem cítila, že to nemusí být ten nejlepší postup, ale zas na druhou stranu on je odborník a Malá umí být tak sladká, když dělá ty své tanečky a kotrmelce a už se nechává ode mě hladit. A tak jsem otevřela přepravku shora i ze strany a mluvila na Malou a povzbuzovala ji s myšlenkou, že když povyleze, já ji přidržím a zavolám na doktora. První část plánu mi vyšla, Malá povylezla ven. Ovšem pak se cosi zadrhlo.

Než jsem na ni stačila položit ruku, Malá se proměnila v kulový blesk. Nejdřív se pokusila vylézt na vršek otevřeného čtyřpolicového regálu, v němž jsou vyskládaná veterinární léčiva. To se jí také povedlo, přičemž všude okolo létaly krabičky a lahvičky. Z regálu seskočila dolů, proběhla ordinací sem tam a vydala se na regál znovu, přičemž shodila další léčiva. Z vrchu regálu přeskočila na vrchní skříňky kuchyňské linky. Vylezli jsme s doktorem na židle a pokoušeli jsme se ji někam nasměrovat a nějak chytit, ale jak už jsem podotkla, chyběla tomu koncepce a rozhodnost. Malá se dostala dolů a znovu vyšplhala nahoru a z linky se dostala do rohu místnosti, kde balancovala stojíc šikmo přes roh místnosti na asi dvoucentimetrových zárubních dvojích dveří.

To byla chvíle, kdy musela jít mužská hrdost stranou a doktor -ič zavolal majitelce veteriny, která bydlí jen přes dvůr. Ta naštěstí měla doma maminku, která mohla pohlídat miminko, a tak doktorka Č. přišla téměř okamžitě. Malá si záhy uvědomila, že tím okamžikem přestává veškerá sranda. Nejdřív zapřemýšlela, jestli nemá z obložek dveří vyskočit na rám obrazu psa visícího opodál, ale pak se naštěstí rozhodla seskočit na zem a hledat úkryt jinde. Ještě jednou se vyšplhala na regál a shodila další věci a nakonec udělala pro všechny zúčastněné spásné rozhodnutí a zamířila na tiskárnu v rohu.

Doktorka na ni bleskově hodila jednu tlustou deku a doktor druhou. Pak doktorka nadzdvihla kousek deky, píchla kamsi do Malé připravenou injekci a odešla za miminkem. Protože Malá byla plná adrenalinu, trvalo dost dlouho, než se zklidnila a usnula. Pro jistotu jsem ji ještě podržela, když jí doktor zaváděl kanylu. Pak jsem posbírala krabičky a lahvičky a odjela. Za hodinu jsem se vrátila. Doktor odešel dozadu a nesl mi odtud Malou v rukách.

Než udělal pár kroků, Malá se probrala a skočila na zem. S kanylou v pacce se znovu a znovu pokoušela dostat se nahoru na regál, ale padala dolů a na ni se sypaly krabičky. To byla chvíle, kdy jsem měla opravdu strach, aby si něco neudělala. Nakonec se doktorovi povedlo na ni hodit deku, ještě ji trochu připíchl, a když se zklidnila, vytáhl jí kanylu a zalepil ránu, která trochu krvácela. Museli jsme chvíli počkat.

Doktor -ič mě mezitím uklidňoval vyprávěním o tom, jak se v nemocnici, kde pracoval, kočky dostaly z vyhřívaných boxů a i s infuzí v packách lítaly všude okolo a jak ho překvapilo, kolik v sobě mají kočky krve a že to všechno ustály. Taky mi ukazoval dělohu, kterou vyndal Malé, a vysvětloval mi, jak je zvětšená, protože se Malá už začala mrouskat, a že to nešlo jinak. Mezitím se krvácení z packy zastavilo a doktor kočce sundal náplast.

Pak už jsem si Malou mohla spící vzít domů a v zakryté přepravce zavřít do sprchového koutu. To proto, aby se mohla v klidu a v teple vyspat a aby se k ní nedostaly naše domácí kočky. Byla jsem nervózní, stále jsem se chodila dívat, jestli dýchá. Ještě po jedné hodině v noci pevně spala, ale když jsem na šla podívat po páté ráno, už měla hlavu otočenou směrem k mřížce a koukala na mě jasnýma očima. Slíbila jsem jí, že jakmile se udělá bílý den, dostane se ven. Tak úplně se mi ji nechtělo pustit z dohledu, protože zrovna v pátek ráno poprchávalo a takové počasí mělo vydržet celé dopoledne, ale bylo mi jasné, že to pro Malou bude lepší, než abych ji dále držela zavřenou v přepravce.

Ve tři čtvrtě na osm jsem ji vynesla v přepravce ven. Je to doba, kdy nosím kočkám snídani, a doufala jsem, že už tam bude čekat Sazík a Mášenka a že jejich přítomnost udělá Malé dobře. Potěšilo mě, že obě černé kočky tam skutečně čekaly. Když jsem otevřela přepravku, Malá chvíli váhala, ale pak si to kvapem namířila k průlezu pod plotem kousek od terasy s křeslem, kde kočky jedí, a pak sousední zahradou přímo do nejbližší budovy. Byla jsem se přes den několikrát podívat na zahradu, jestli Malou neuvidím, ale pokaždé přiběhl jen Sazík s Mášenkou v naději, že dostanou něco do misky. A tak jsem jim pokaždé něco dala z radosti, že se na mě nenaštvali, když jsem jim odnesla Malou, a taky tak trochu jako úlitbu bohům, aby všechno dobře dopadlo.

Naposledy jsem šla ven někdy kolem desáté večer a zahlédla jsem stín, který by mohl být Malou. Posvítila jsem si na ni, abych měla jistotu, a pak jsem jí dala kapsičku, protože běžela k misce. Držela si ode mě trochu odstup, ale ne moc. V sobotu dopoledne se dokonce pokusila přetočit se na záda, ale zjevně ji to zabolelo, tak se jen šubelila kolem, což mě nesmírně potěšilo. Pak jsem ji ten den už neviděla, objevila se až v neděli k polednímu. A odpoledne se jí už podařilo lehnout si na záda a ukázat mi bříško, krásně čisté, bez otoku. Třetí den po operaci! Pan doktor odvedl opravdu dobrou práci. To přispělo k mému rozhodnutí, že s kastrací Mášenky nebudu otálet. Zdálo se mi, že ji slyším mroukat, a tak jsem se bála, aby se už taky nemrouskala.

Pokračování příště. Celé kočičí album najdete zde.

Foto: Vave