Minulý týden jsem si požádala o téma na stopětku a přišlo mi jich hned několik. Děkuju za ně a určitě je časem všechny využiju. Dnes se nechávám volně inspirovat svou starou poznámkou v notýsku „zahrada, věčné téma, jak bych ji dělala dnes“ a souvisejícím dotazem (tuším Liky), jak to mám se zahradou a zda si povídám s květinami.

Nahlas s nimi mluvím jen občas. Nejčastěji, když se jim omlouvám za to, že je musím přesadit na jiné místo, protože to původní bylo jen dočasné či špatně vybrané. A také jim s pohlazením děkuji, když po přesazení nebo na jaře začínají rašit. Většinou s nimi ale rozmlouvám v duchu, naráz komunikuji s celou zahradou, se vším, co v ní je, s rostlinami, živočichy i se všemi objekty. Někdy se mi objeví v mysli lidská obdivná a děkovná slova, ale většinou to napojení probíhá beze slov.

Sedávám na svém křesílku, na bílé lavičce či v pergole, nebo se zahradou procházím. Vnímám, zda je vše v proporcích a v souladu, zda všechno plyne a navazuje, zda něco neruší či nechybí. A když ano, snažím se to napravit, změnit. Struktura zahrady vznikla částečně z nutnosti a částečně intuitivně. Často jsem při vytváření zahrady původní svou představu opustila a zhmotňovala jen to, co jako by bylo předurčeno, co jako by už existovalo kdesi v nějaké jiné dimenzi, do které je nám občas dáno nahlédnout. Nechala jsem se vést, vytvářela zahradu krok za krokem, a přesto je v ní vlastně všechno, co jsem tam chtěla mít, jen je to všechno lépe uspořádané; nedávno jsem našla uložený jeden z prvních plánů zahrady, jak jsem si ho vytvořila na počítači, tak to mohu porovnat.

Jen jedno mi na plánu chybělo. Nějaké objekty, plastiky či sochy, které podle mě do venkovních prostor a do zahrad patří, protože propojují člověka s nekonečnou rozmanitostí okolního světa a pomáhají mu přijmout a vstřebat jeho sílu. Líbí se mi v exteriéru kov, kámen i dřevo. Fascinují mě velké objekty, jaké jsou k vidění v pražské botanické zahradě nebo v zahradách Botanicus v Ostré. Jenže moje zahrada je malá a tak musí být uměřeně velké všechno, co v ní je. Stromy i objekty.

Začala jsem opravdu skromně. Ještě než stála pergola, už jsem měla na zakázku vyrobený ochranný kruh z bezových dutinek a opuky, který dostal jméno Velký strážce. Pítko pro ptáky vytvořené z velkého valounu jsem pojmenovala Třetí oko a malé kamenné lucerně říkám Malý Golem. To už je objekt, který jsem si vybrala u výtvarníka Jindřicha Pevného z Pomezí vlastně nedlouho předtím, než zemřel. Je mi to líto lidsky i proto, že jeho práce se mi líbí a chystala jsem se zastavit v jeho zahradě a možná si vybrat i něco dalšího. Už to nejde, další důkaz toho, že se nic nemá odkládat.

Mám i malou pískovcovou plastiku Velký Játy, kterou jsem si vybrala u pana Taclíka a kterou jsem dostala od dětí k narozeninám. Ale stále mi něco chybělo, jak jsem tak sedávala ve svém křesílku a rozhlížela jsem se. Chyběl mi k mému upřímnému překvapení… anděl. Začala jsem ho hledat na internetu, kde jsou jich snad tisíce. Ale jen jeden jediný byl ten pravý, jak už to v životě bývá. Anděl z kusu plaveného dřeva, keramiky a kousku drátu. Anděl číslo 14, jak bylo napsáno v popisce. Anděl všech hipísáků a všech ostatních křehkých a zbloudilých duší. Anděl, do kterého jsem se zamilovala a dlouho na něj čekala, protože se ukázalo, že pro vybraného přepravce byl příliš velký, a tak se mi trochu zatoulal.

Věděla jsem dopředu, kde bych nějaký objekt, kde bych anděla chtěla mít. A tento jeden jediný tam dokonale patří, ještě zřejmější to bude, až se keře okolo zazelenají a rozkvetou. Ale už teď se mu přes šíři zahrady a malé jezírko dívám přímo do očí, které jsou malounko šilhavé, takže nikdy úplně přesně nevím, zda hledí na mě či skrze mě. Vlastně je to dobře, protože díky tomu s ním mohu mluvit úplně o všem. Samozřejmě beze slov, andělé nepotřebují slova, aby mohli naslouchat, ani aby mohli odpovídat.

Také můj Anděl číslo 14 mlčí, když se mnou mluví. Tajemně se usmívá a občas se lehce pohupuje ve větru. To mu pak vlají dlouhé vlasy a vypadá to, jako by s rukama v kapsách pomalu kráčel k můstku, který nás dělí a po kterém se chodí do kopce a z kopce, až se mi z toho někdy točí hlava, i když je to můstek jen tak na dva kroky.

Tenhle anděl také jako by se zhmotnil z nějaké jiné dimenze, stejně jako moje zahrada, jako můj nový život. A možná, že ta tajemná jiná dimenze vůbec není mimo mě, ale naopak hluboko ve mně. A všechny ty mé rozhovory s andělem jsou vlastně rozhovory s andělem, kterého mám v sobě. Stejně jako ho máš v sobě ty.

Protože svého anděla má v sobě úplně každý. Jen to možná ještě neví.

Zahrada s andělem

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/