Dlouhé povídací večery na sestřenkovském prodlouženém víkendu jsem si zpestřovala háčkováním malých dek pro spolek Dítě v srdci (http://www.ditevsrdci.cz/). Samotnou mě zarazilo, že nemám problémy se zápěstím, i když háček byl malý a příze tlustá. Možná to bylo způsobeno tím, že mě tak bolely nohy z chození nahoru dolů, možná jsem to přehlédla v euforii, ve které jsem se po celou dobu nacházela, ale faktem je, že mě šlachy začaly bolet až druhý den po návratu domů. Jenže doma i na zahradě bylo potřeba udělat to či ono, tak jsem zápěstí namazala Ibalginem a na noc dávala ruku do ortézy, abych si ji v noci nezalamalovala pod hlavou. Chleba mi krájel Vašek a asi by se to celé během pár dnů uklidnilo, kdybych si nevšimla, že se mi roztřepil lem patchworkové deky, pod kterou spím. Tak jsem ho za stálého mazání ruky vypárala, nařezala nový, z jedné strany ho přišila na stroji a z té druhé v ruce. To už tedy bylo dost na sílu, už jsem neunesla v ruce ani skleničku, tak jsem si na úterý naordinovala odpočinkový den.

Dopoledne jsem si doma střídavě četla a přesouvala ložní prádlo z/do pračky a z/do sušičky, ale odpoledne jsem se s kafem a knížkou vydala do zahrady. Chvíli jsem si četla v zahradním křesílku, ve kterém obvykle dělám zen, ale nebylo to ono. V pravé ruce jsem knížku držet nemohla a v levé za chvíli taky ne. Všimla jsem si ale, že keře vysázené u plotu na pravé straně zahrady už začaly vrhat na trávník nesmělý stín, a tak jsem si tam rozprostřela deku. Že by to bylo nějak zvlášť pohodlné, to se říct nedá, ale nic jiného mi nezbývalo. My totiž nemáme žádné zahradní lehátko, protože mě jaksi dosud nenapadlo, abych si na zahradu jen tak lehla a třeba si četla, nebo jen tak ležela (rozuměj, dělala zen vleže).

Možná je to tím, že na zahradu je vidět z domu. Že keře u plotu byly dosud maličké. Že se často nedokážu do beletrie začíst, protože mívám pocit, že i ty úplně nové věci jsem už někdy četla, nebo protože mám blok, nejsem schopná se věnovat vykonstruovaným problémům cizích lidí, když je toho k řešení tolik uvnitř sebe. A knihy rozšiřující obzor si musím ze stejného důvodu opatrně dávkovat. Ale nejspíš je to tím, že mě drží v kleštích dávný vzorec, který vylezl na povrch už před drahnými lety, že se mi kdesi v podvědomí ozývá ostře káravé: Jak to, že si čteš?! A máš všechno hotový? Nemáš, já to vím!

Na co pak kupovat zahradní lehátko, když stejně není čas ho využít. Přesto jsem na něj, nebo spíš na zahradní postel myslela, když jsem si párkrát v noci lehala na zahradě na deku a sledovala hvězdy. Líbilo by se mi ležet venku dlouho a koukat na nebe. A líbilo by se mi venku spát. Dokonce i lehkou hamaku už mám, jen není kam přidělat. Nejspíš skončí zavěšená v pergole. To je pochopitelně výhoda, až (jestli) budu spát venku, protože na mě nebude ani pršet, ani padat rosa, a taky na mě zas tolik nebude vidět z domu, ale hvězdy pod střechou neuvidím.

Zahradní postel by samozřejmě byla nejlepší, jenže ta se mi nikam nevejde, nedá se nic dělat. Ale jednoduché zahradní lehátko je už na cestě. Je na čase začít využívat zahradu dalším způsobem. A taky je načase víc přemýšlet o tom, jaké staré programy a vzorce v sobě ještě mám, kolik jich asi ještě tak je.

Už jsem o tom v minulosti psala několikrát, jak jedeme v zaběhnutých kolejích, jak nedokážeme vidět dveře ve zdi, které tam jsou, a dokonce několikery. Jak leckdy „musíme“ a „nesmíme“ a jsme z toho celí sehnutí. Používala jsem často množné číslo nebo slovo člověk, jako bych si tak úplně nebyla schopná připustit, že píšu hlavně o sobě. Protože u těch druhých je možné se starých a omezujících vzorců a programů jen domýšlet. Objevit je a tím je zrušit, to musí každý sám. Naštěstí snad každý špatný vzorec se nakonec prozradí tím, že fungování podle něj začne drhnout.

Jen by to tedy někdy nemuselo trvat tak dlouho.

Zen

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/