Myslím, že i přes smutný konec mého siamáka Filípka, či spíše právě pro tu možnost odčinit trvající pocit viny, jsem po čtyřnohém kamarádovi toužila i v dospělosti. Když bylo synovi necelých pět let a dceři necelé dva roky, začala jsem oťukávat názor manžela na pořízení čtyřnohého miláčka domů. 

Siamská kočka, foto Sandrus

V našem vchodu, v paneláku, kde jsme bydleli, byl v té době pouze jeden pejsek a jeho majitelé našli párkrát ve schránce anonymní vzkaz, jak spolubydlícím vadí jeho občasné zaštěkání… Tak jsem začala přemýšlet o tom, jaké zvíře by to vlastně mělo být? Zvířátko, které není celý den v kleci nebo v bedničce, ale pohybuje se v bytě volně. Pes tedy, ze shora uvedených důvodů, nebyl nejvhodnějším kandidátem. Je moc na očích, nejde ho před sousedy jen tak utajit. 

Napadlo mne zvířátko, sice ne úplně tradiční mazlík, ale zdálo se mi být takovým kompromisem – fretka. Je malá, ven chodit může a nemusí, dá se ochočit… Chtěla jsem ale mít více informací, a proto jsem se radila s kolegou mého táty, který měl ke zvířatům blízko od dětství a sám fretky i choval. A ten mne od tohoto úmyslu odradil konstatováním, že i když se fretka ochočí, k malým dětem by ji nedoporučoval. A tak jsem hledala a přemlouvala manžela dál. Asi po půlročním váhání a přemýšlení nám nakonec ze všech nápadů jako vítězný návrh vyšla kočka.

Ještě jsem nebyla rozhodnutá pro určité plemeno kočky, ale věděla jsem, že bych byla ráda, aby bylo koťátko světlejší barvy, čistě ze sobeckých důvodů: textil v bytě byl v tónech béžové a světle hnědé, tak aby případné chlupy nebylo tolik vidět. Všechno jsem pečlivě vážila, rozhodla se pro kotě od chovatele a nejprve získat více informací jak o chovateli, tak i o plemeni samém, a pak si teprve vybrat konkrétní koťátko.

Adéla

Byla jsem tehdy na mateřské dovolené, a tak jsem léto i podzim trávila s dětmi u manželovy tety na Smržovce. Když jsme se v listopadu 1990 vraceli domů, čekalo mne s dětmi překvapení v podobě černého, dlouhosrstého koťátka. Manžel pořídil kotě v naší nepřítomnosti, šlo o cca 3-4 měsíce starou kočičku (jak konstatoval veterinář, u něhož nechal manžel kotě prohlédnout). Dle tohoto odhadu jsem naší čtyřnohé kamarádce stanovila i narozeniny na začátek srpna 1990. Našla ji manželova kolegyně v okolí vlakového nádraží Strašnice, a protože věděla, že si chceme kočku pořídit, přinesla manželovi kotě do práce.

A tak se naše čtyřčlenná rodina rozrostla o ADÉLU. Adélka byla živá, až divoká, škrábající, kousající kočička. Přičítala jsem to pomalu nastupující pubertě a až tak moc to neřešila. Později mne i napadlo, že ač při jejím nalezení byla zdravotně v pořádku, nikdo z nás nemohl tušit, jestli jí přece jen někdo nemohl venku ublížit. Kočička hezky rostla, prospívala. Občas jsem Adéle z legrace říkala, že by se nemusela stydět, ani kdyby byla kocour. 

Měla krásnou středně dlouhou srst, dlouhé chlupy i v uších, i mezi polštářky tlapek. Zdála se mi docela „ušlechtilá“, a tak jsem se rozhodla nechat ji shlédnout odborníkem, jestli třeba není čistokrevná. Na výstavě koček v tehdejším Paláci kultury na Vyšehradě jsem se dohodla s paní doktorkou Říhovou, odbornicí, chovatelkou a porotkyní kočičích soutěží, že jí přinesu Adélku ukázat a ona se mi pokusí dát na mou otázku odpověď.

A tak se i stalo. Jednoho dne jsem vzala Adélku do tašky a vyrazily jsme společně za paní doktorkou do její ordinace – Adélka se jí moc líbila, sice nešlo o čistokrevného jedince, spíše směs plemen, nicméně konstatovala, že je to krásné zvíře. A pak se jen tak ze zájmu optala: „Jak se jmenuje?“ A já odpověděla: „Adélka“. A paní doktorka se upřímně rozesmála… nechápala jsem… a pochopila, až když se mne paní doktorka optala: „A to vám nevadí, že má k…čky?“ 

Scottík s Adinem

Nevadilo. Do té doby jsem si Adélku díky JEHO husté srsti na inkriminovaných místech neprohlížela, a veterinář přece řekl, že je to 3-4 měsíce stará KOČIČKA (že nejspíš tímto myslel živočišný druh zvířete, nás nenapadlo). Jen se mi na kočku zdála divoká, mohutná, majestátně se pohybující… Nevím, jestli někdo z Vás zažil tenhle pocit – cestou tam si vezete svou cca třičtvrtěroční kočičku, cestou zpět pak třičtvrtěročního kocourka a přitom jde o jedno a to samé zvíře… vlastně se to ani nedá popsat. A tak i přes výše popsané už MU jméno zůstalo, prostě to BYL Adéla, Adél, Adin, Adinek.

V létě jsem ho brávala s sebou na Smržovku, a tak prázdniny trávíval s námi v chalupě se zahradou. Pamatuji si, jak mi při svém prvním pobytu „na venkově“ hrdě donesl domů myš, co ulovil, ačkoli až do té doby byl kočkou ryze domácí. Nebo jak se na Smržovce natírala střecha a já se nestačila divit, když jsem viděla peřiny v pokojíčku s novým vzorem – vínových tlapek… 

Doma se naučil otvírat nezamčené dveře, bylo mu jedno, jestli to byly dveře od kuchyně, nebo dveře vstupní do bytu. Myslím dokonce, že ty od bytu otvíral daleko raději. Skákal vždy tak dlouho na kliku dveří, až ji vlastní vahou „stiskl“, dveře se otevřely a cesta ven byla volná. Někdy se i prosmýkl kolem nohou, když se například ve dveřích bavil manžel se sousedem. Vždy, když se pak po nějaké chvíli neozýval, nepřišel na zavolání, znamenalo to pro mne sjet výtahem do suterénu, kde sedával pod schody a čekal, až ho vyzvednu.

I když čas utíkal, plynuly roky, dlouho jsem u Adina nepozorovala žádné zklidnění, byl stále stejně divoký, škrabající a kousající kocour, a to i přes kastraci. Někteří moji známí se mne dokonce občas ptali, jestli nezvažuji Adina někomu dát, přece jen děti jsou ještě malé, co kdyby došlo k nějakému vážnějšímu zranění, než jsou škrábance na rukou a nohou? I když s ním byly problémy, tohle řešení mne ani nenapadlo. Mám za to, že velká část majitelů, pokud by se jejich zvíře takto chovalo, by jej opravdu pryč dala. Jenže, kdo by asi tak měl zájem o agresivního kocoura, a co by ho tak u nových majitelů asi čekalo?! 

Scotty

Čas od času jsem si navíc všimla, že Adélovo chování není bez příčiny. Že manžel Adinovi občas něco provede – bouchne mu spícímu něčím za hlavou; v nestřeženém okamžiku na něj zadupe a vyleká ho; prostě si často našel příležitost, jak ho pozlobit. Ačkoli s pořízením Adély souhlasil, nikdy si ho neoblíbil. Jednou si například manžel zlomil malíček tak, že mu ruku dali do sádry. Až před naším sousedem vyšel s pravdou ven, jak se mu zranění stalo – chtěl Adina bouchnout, Adéla byl ovšem ve střehu a rychlejší, takže manželova ruka se zarazila až o kovové futro dveří…

Adin si zvykl spát v nohou u mne v posteli. Mělo to háček, nesměla jsem se sebemíň zavrtět, natož hnout. To se vždycky znechuceně postavil na všechny čtyři, udělal kočičí hřbet a otráveně postel opouštěl. Stejné to bylo, když se uvelebil vedle někoho z rodiny na pohovce v obýváku (nechtěl být sám, vydržel ležet vedle Vás i několik hodin), ale jen do chvíle, než jste se ho rozhodli pohladit – to opět naštvaně odcházel… Ale i tohle chování mělo svůj konec.

V srpnu roku 2000 jsme si k Adélovi pořídili štěně plemene west highland white terriera, pejska ani malého, ani velkého, s úžasnou povahou a vlastnostmi. Adéla vzal nového kamaráda překvapivě klidně, byla to přece taková malá bílá chlupatá kulička. A Scotty zase respektoval v Adinovi staršího kamaráda. Psí miminko samozřejmě také našlo po pár dnech v novém domově pelíšek v posteli u „mámy a táty“. 

Adélka, Scotty a Terka

A Adéla?! Velmi rychle přišel na to, že pokud opustí z jakéhokoli důvodu své místo na peřině, bude toto vzápětí zabráno jiným chlupatcem. Takže najednou bylo nějaké to mé zavrtění, pohnutí nohou úplně jedno, a i kdyby se postel byla třásla jako sbíječka – místečko se neopouštělo za žádnou cenu. Až touhle dobou se Adin opravdu zklidnil.

Přibližně k Adélovým patnáctým a Scottyho pátým narozeninám přibylo do naší rodiny ještě jedno zvířátko. Dcera Lucka donesla drobnou, černou, krátkosrstou, půlroční kočičku Terezku, a to i se vším vybavením, které si pro kotě lidé pořizují – pelíškem, přepravkou, hračkami, miskami, záchůdkem. Původní majitelé ji odložili, kočička prý měla neustálé problémy s průjmem. 

U nás doma se tenhle problém nepotvrdil – osobně si spíš myslím, že rodina neměla s chovem kočičky žádnou zkušenost, takže nejspíš při nějaké té „kotěcí“ nehodě, nebo poškrábání nábytku si její ponechání rozmysleli. Seznamování těch tří tentokrát bylo poněkud „živější“. Způsobila to sama Terka, protože na oba začala prskat a syčet, takže se naježil i Adéla se Scottym. Ale nedůvěra brzy přešla v dokonalé přátelství. Ti tři se měli opravdu rádi.

Adélka byl v dobré kondici přibližně do svých sedmnácti let, kdy se u něj objevil problém s ledvinovými kameny. Myslím, že díky včasné diagnóze a vhodné veterinární dietě se podařilo mu ulevit od problémů i bolesti a prodloužit mu tak život o další dva roky. V prosinci 2009 během jednoho týdne začal mít problémy s čůráním, občas zanaříkal, „složil se“ na bok a nemohl vstát. S Luckou jsme ho vzaly na veterinu, domluvily se, že to ještě zkusíme s kapačkami, možná pomohou. 

Terezka

Nestalo se tak, Lucce umřel cestou domů v náručí. Strávili jsme s ním dobu od listopadu 1990 do prosince 2009, takže prokazatelně se dožil víc než devatenácti let. Do té doby mne nikdy nenapadlo, jak moc znamenal pro dceru, vlastně si naši rodinu nepamatovala jinak než s kočičákem, byl s ní prakticky po celý její dosavadní život. Vím, že i Scotty s Terezkou si jasně uvědomovali, že jim schází jejich starší kamarád. Kdo máte doma také „smečku“ a potkalo Vás něco podobného, určitě víte, o čem píšu. Nějaký čas trvalo, než si zvykli, nejspíš k tomu přispělo i pořízení nové kočičí kamarádky, ale to už je jiná historie...

Foto: Jitur a commons.wikimedia.org