ČLOVĚČINY: O náhodě

„Náhoda je blbec,“ říká jedno často používané rčení. To je takový obecný životní poznatek, který se na základě zkušenosti s rolí náhody vypořádává sice rázně, ale přesto trefně. Náhoda je pojem nejen ve filozofii, ale také v matematice, například v teorii pravděpodobnosti, na níž třeba spočívá pojištění, jehož fungování se bez pojistné matematiky neobejde. Náhoda je kategorie složitá, dostává se jí pozornosti i ve vědě. Zůstaneme ale raději u náhody v životě, kde je její působení nevyzpytatelné a veškeré matematice se vymyká.

Karel Čapek v románě Obyčejný život náhodu a její vliv na lidský život podrobně rozebírá v představách „co by se stalo, kdyby...“ se závěrem, že „je hrozné, když si člověk představí tu nahodilost života“.

Na zpětném rozebírání sledu nahodilých událostí je postaven Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí. Dvojice Tomáš a Tereza, která prochází celým jeho dějem, by se nikdy nepotkala, nebýt série náhod, z nichž první je zcela banální věc. Banální ostatně jako většina náhod. Tomášův šéf náhodně onemocněl, nemohl jet na konzultaci do jakési venkovské nemocnice ke složitému případu a poslal tam Tomáše. Sled šesti náhod vedl k setkání Tomáše a Terezy v restauraci, kterou si Tomáš náhodně vybral z mnoha jiných a Tereza tam náhodou obsluhovala u jeho stolu.

Podle Kundery je náš každodenní život bombardován náhodami, nahodilými setkáními s lidmi, kdy se dvě nečekané události stanou zároveň. V literatuře se to takhle číst dát, ba i zahloubat nad tím možno, ale pokud by se někdo pustil do vlastních zpětných analýz „co by se stalo, kdyby...“ a vážně a soustavně hloubal nad všemi možnostmi, které v jeho životě a v životech osob kolem něj byly a nestaly se, ale stát se mohly, to by nebylo asi nic, co by mohlo k něčemu dobrému vést.

Když jsem – je tomu již hodně let – nastoupil po škole do zaměstnání, jeden ze spolupracovníků, toho času krátce před odchodem do důchodu, tam vyprávěl o tom, jak se mu přihodilo, že se stál právníkem. Jako čerstvý absolvent gymnázia byl za války totálně nasazen někde u Vídně v továrně, která vyráběla součástky do letadel. Před válkou byl rozhodnut studovat po maturitě němčinu a francouzštinu. Žil ve Znojmě, v rodině měli i Němce, takže byl dokonale bilingvní. Po Mnichovu 1938, když bylo Znojmo zabráno Německem, odešel dostudovat do Zlína. Mohl sice ve Znojmě zůstat, ale to on nechtěl. Vysoké školy byly zavřeny, ale němčinu a dokonce i francouzštinu tehdy zavrhl.

V Rakousku bydlel společně s lidmi z Jugoslávie, kteří tam pracovali jako on rovněž nedobrovolně a se Španěly, kteří přijeli do Říše dobrovolně. Co tam dělat po pracovní době? Nakoupil učebnice a slovníky srbštiny i španělštiny. Podařilo se mu dostat do jejich uzavřených komunit a po dvou letech oba jazyky slušně ovládal.

Když pak v roce 1945 kráčel v Brně směrem k filozofické fakultě, aby se na jihoslovanské jazyky zapsal, narazil na spolužáky z gymnázia. Ti směřovali na právnickou fakultu. Válečné zážitky probrali u piva. On je k zápisu nejen doprovodil, ale ke studiu práv se i zapsal. Znojmo vyměnil za Ostravsko, odkud pocházela jeho manželka, se kterou se seznámil na škole. Samé náhody.

Ve vzpomínkách se k válečným létům často vracel. V osmatřicátém před sebou měl několik budoucností. Mohl zůstat ve Znojmě, třeba se i přihlásit k Němcům a podívat se k Moskvě nebo ke Stalingradu. Některým jeho spolužákům se to povedlo. Už se ale nevrátili. Pokud by válku přežil, nejspíše by se pak ze Znojma musel vystěhovat jako jeho teta s rodinou, které neminul odsun do Rakouska. Minulost může být jen jedna, ale kolik je před člověkem budoucností? Nakonec co se stalo, stalo se nejlépe, jak se stát mohlo. Tak se na to díval.

Takových osudů je nepřeberně. Vše je v životě dílem nějaké náhody či spíše souvislé řady náhod. Lépe je zůstat u příkladů z literatury, jimiž toto povídání začalo.

Každý zná romány a povídky Sira Arthura Conana Doyla, v nichž vystupuje detektiv Sherlock Holmes, vybavený nejen znalostmi ze všemožných oborů, ale především neúprosnou logikou. V jeho metodě, s níž rozkrývá nejrůznější záhady, není pro náhodu místa. Holmes ví nejen to, jak se události vyvíjely, ale dokáže exaktně určit, co se stane a nikdy se v tom nezmýlí. Vše se vyvíjí tak, jak to neomylně určil s matematickou přesností.

To jiná literární postava, Dyson, jejímž duchovním otcem je Arthur Machen, spoléhá výhradně na náhodu. Místo jeho příhod a také jejich doba jsou stejné jako u Sherlocka Holmese. Je to Londýn konce 19. a počátku 20. století. Avšak na rozdíl od Holmese, který pracuje pomocí dedukční metody, spoléhá Dyson výhradně na náhodu. Řídí se, jak sám říká, metodou nepravděpodobnosti. Pátrá-li člověk po nějaké osobě či věci, stačí jen umět čekat a každým uplynulým dnem, týdnem atd. se zmenšuje nepravděpodobnost, až je zcela nepatrná a dvě čáry, které nejsou rovnoběžné, se postupně přibližují, až se konečně setkají, čímž nepravděpodobnost mizí. Je to podle Dysona jediná vědecká zásada, která může umožnit vyhledat neznámého člověka mezi pěti miliony, nalézt určitou věc či vyřešit záhadu.

Přestože za symbol náhody jsou často považovány obyčejné hrací kostky, má náhoda mnoho podob. Některé jsou dokonce v rozporu se „selským rozumem“, neboť na základě prosté zkušenosti jsou nepochopitelné. Ostatně dodnes není vysvětlen smysl výroku Alberta Einsteina, podle něhož „Bůh nehraje v kostky“, kterým se Einstein vyjádřil k pravděpodobnostnímu charakteru kvantové mechaniky. Na toto pole ale raději nevstupovat. Dostatek záhad nám poskytuje působení náhody v životě.