Předpokládám, že to, co mě onehdy potkalo na internetu, byl phishing. Nikdy jsem nepřemýšlela, jestli něco – a co – to slovo znamená, trochu mi to zavánělo rybařením, ale to se píše jinak. Kupodivu jsem měla pravdu (viz teta Wiki zde). Padouši prostě hodí návnadu a čekají, jestli ji rybička spolkne. A šup s ní na pánev.

Věc se měla tak: přes oblíbenou společnost, která na internetu zprostředkovává ubytování, jsem si objednala pár dní v libereckém hotelu Praha (prostě z Prahy do Prahy). Mám už svoje zkušenosti, takže objednávám včas. Následující dva měsíce se nic nedělo. A pak mi na WhatsAppu vyskočil anglický text asi v tom smyslu, že v mé rezervaci cosi zásadního chybí a mám přesně 11 hodin a 13 minut (jak na tohle numero přišli?) na opravu. Jinak rezervace přestane platit. Opravu mám provést na níže uvedené adrese. A tam se na mne culil adresní řádka, prý „klikni si!“

No, vyvedlo mně to z míry, ne že ne, tohle jsem zažila poprvé. Ale když jsem párkrát polkla, naskočilo mi heslo – nikdy neklikat na neznámé adresy!

Rybičkyyy!

Tak dobře, ale co dál?

Napsala jsem do hotelu (některé věci mám raději písemně). Obratem odpověděli – jak jsem čekala (a doufala) - že to nepsali oni a ať si toho nevšímám; očekávají nás.

Pak jsem se snažila probít na zprostředkovatele ubytování. To bylo těžší, za nic na světě se mi nedařilo najít na ně nějaké rozumné spojení. Nakonec jsem uhnala synka, který mi rázně řekl, ať se vykašlu na počítač a podívám se na jejich aplikaci v mobilu. „Máš ji, ne?“ No, mám, ale nepoužívám, jsem stará konzerva, co má raději velkou a přehlednou obrazovku. Ale měl pravdu, v aplikaci jsem to telefonní číslo skutečně našla.

Ještě mě varoval, že je možné, že nebudou mít českého mluvčího a že anglicky mluvící osoba bývá Ind nebo nějaká jiná národnost, které je špatně rozumět. Co se dá dělat, řekla jsem si, samo se to nevyřídí…

Co jsem nečekala, bylo mizerné spojení. Dotyčného jsem slyšela tiše a nezřetelně – jako by nestačilo, že jeho výslovnost opravdu nebyla anglická a navíc poměrně drmolil. Nicméně nějak jsme se domluvili, povídal, že to předá jejich technické podpoře a ať hlavně na nic neklikám.

Zbývala otázka, jak se padouši dostali k údaji o našem pobytu. Synek se mě ptal, jestli mám dvoufaktorové ověření u gmailu (mám). Já se ho naopak ptala, jak jsem na tom s antivirem.

Prý dobře.

A ať je zablokuju.

No a to je všecko. Zablokovala jsem je. Představa, že se dozvím odpovědi na svoje otázky, je zřejmě naivní.

Aspoň že rybka vyvázla živá.

Foto: Zana

P.S. Fotorok č. 6 bude mít tentokrát zpoždění, musíme na soutoku zalívat latifundie.