28.3.2024 | Svátek má Soňa


ČLOVĚČINY: Libor

26.3.2015

Ještě dnes ho vidím. Ležel stočený do klubíčka v krabici za brankou. Vynesla jsem ho tam ze svého pokoje, kde byl od začátku ledna vedle mé postele. Nejdříve ze svého pelíšku nedokázal vylézt, takové měl hrozné bolesti ještě po třech měsících pobytu v teplém pokoji u nás. A snad, když ho maminka brzy po Vánocích donesla, měl ještě i zápal plic z převelikého prochlazení. Často sténal. Bolesti ze zhmožděné páteře a přeražené zadní nohy mu nedaly spát. Jen pomalu, pomaloučku ustupovaly a když už se zdálo, že se to psí nedospělé tělo trochu uzdravuje, změnilo se třebas počasí a zase nastala palčivost k nevydržení. Do konce života se hrozných bolestí v zadní části těla nezbavil a jednou, dvakrát do roka jim podlehl tak, že za hlasitého nářku ochrnul a trvalo vždy alespoň týden, než zase mohl chodit. Kulhal po celý život, ale krize vždy nastávala, když přecházela zima v jaro a ještě více, když se podzim měnil v zimu.

Jmenoval se Libor – takové lidské jméno, že to dopalovalo našeho souseda, který je nosil také. Ale nemohla jsem za to, s tím jménem jej už maminka přinesla, když byla u našich známých zemědělců pro mléko. Neuplynulo ještě mnoho let po válce. Bylo dobré chodit pravidelně ke známým, kteří chovali krávy, pro mléko nebo i jiné potraviny. Nebylo zemědělského stavení v naší vesnici, aby se tam jednou či dvakrát za zimu nekonala domácí zabíjačka. Projít se v zimě v sobotu ráno po vesnici znamenalo slyšet často z několika domů dlouhý smrtelný křik zabíjených zvířat. Nebral se ohled na jejich utrpení. Práce to bývala často amatérská.

Libor byl po Vánocích tříměsíční štěně. Na podzim se narodil se svými sourozenci fence vlčáka uvázané u boudy na selském dvoře o několik domů dál od svých budoucích majitelů. Pohledný, nadějný český vlčák. Později připomínal k nerozeznání psího herce Rexe z rakouského filmu. Ovšem jen pokud se nehýbal, pokud nebylo vidět neodstranitelné následky, jež mu způsobil člověk. Vzali si ho, že z něho bude hlídač. Vůči svým dětem ani vůči spoluobčanům to nebyli hrubí lidé. Byli velmi nábožní, pěstovali hudbu, četli, pracovali hodně a já jsem s jejich staršími dětmi docela kamarádila.

Jak je to možné, že většinou lidé nezahrnují mezi cítící bytosti také zvířata? Jak si mohou, jsou-li to křesťané, vykládat Písmo tak, že když Stvořitel podřídil člověku ke službě tvory, kteří se nenarodili lidmi, oprávnil tím člověka k jakékoliv krutosti? Tohle jsem vnímala od malička, zejména při svých hrách na selských dvorech s venkovskými dětmi. Jiné než lidské tvory respektoval a soucítil s nimi jenom můj tatínek. On moc náboženský nebyl… Jako lékař věděl, co obnáší utrpení a že se neliší to zvířecí od lidského. Co se mně jen nadomlouval, abych jako docela maličká z nevědomosti neubližovala hmyzu! Jak se dovedl rozčilit kvůli používání mucholapek nebo vykrmování hus v posadách! Nikdy nekonal pokusy na zvířatech a trpícím psům a kočkám usnadnil smrt morfiem. Nikdy nesympatizoval s myslivci a ačkoliv byl vynikající střelec, honu by se byl nikdy nezúčastnil – mohli jej zvát, jak chtěli.

Jak se k nám Libor dostal? Maminka šla pro mléko z večerního dojení. Nadojené mléko vynášela hospodyně od krávy ze chléva a na zápraží je cedila přes pláténko mamince do konvičky. U podloubí před chlévem bylo hnojiště s močůvkou a ta v mrazivém dnu zpola zamrzla. Tam uviděla maminka pohozené, napůl v ledu přimrzlé sténající štěně.

Co se stalo? Proč je hospodář příšerně zbil a pak je tam ve zlosti hodil, aby v mukách do rána zmrzlo docela? Inu pro vlastní chybu, pro svou neobezřetnost. Zabíjeli, zpracovávali různé části masa. Svíčkovou si oddělili na misku a dali na dláždění chodby, aby byla uchována v chladu. Štěně ji tam objevilo a okusilo ten vynikající kus masa. Chutnal mu – jak jinak… Pak následovala exekuce. Byla k nevíře krutá – tito náboženští lidé byli přesvědčeni, že Bůh nemá nic proti krutosti vůči zvířatům.

Tak k nám přišel do rodiny Libor a žil s námi ještě dvanáct roků, než se jeho utrpení stalo zcela nesnesitelné... Tři měsíce pobýval ve vystlané krabici u mojí postele. Pak jsem ho postupně vynášela na zahradu. Ten první den na jarním sluníčku pobyl dlouho, hodně dlouho a dočkal se maminky, která po vyučování vešla brankou, na kterou hodiny upíral oči. Paní přišla! Hladila mu hlavu, chválila ho a opakovala, že je hodný pejsek. Nikdy nezapomenu, jak se na ni díval, jaké blaho prostoupilo ten psí obličej. Jak toužebně na takový okamžik čekal! Byl poprvé pochválen, poprvé mu někdo projevil náklonnost! Poprvé ho mají rádi!

Po celý život zůstal k lidem nedůvěřivý a hospodář, který jej zmrzačil, k nám nikdy do zahrady vstoupit nesměl. Z Libora se stal ostrý a záludný strážce. Maminku, mne, mého muže a synka miloval hlubokou, oddanou láskou. Ostatním lidem uvěřil až po dlouhé době. V jeho službách byl dům i zahrada v naprostém bezpečí. Mnoho nezvaných hostí si jeho zuby zkusilo.

Také jeho nová paní, moje maminka, bývala občas prchlivá a vůči zvířatům náhlé, záporné city někdy neovládala. Víte, co po takových střetech Libor skoro vždycky udělal? Uklidil se k brance, na to místo, kde byl poprvé pochválen, kde poprvé pocítil lásku. Tam ležel vždy tak dlouho, dokud se k němu paní nevrátila v dobrém a nepohladila ho. I kdyby měl čekat do druhého dne. To spásné zaklínadlo znělo: Jsi náš hodný pejsek!

Eva Dobšíková Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !