Tvrzení, že každý má to, co si vykoleduje, nemusí být vždy pravdivé. Kupříkladu nebyli to moji milí čtenáři, kdo si před týdnem na facebooku lehkovážně požádali o téma na stopětku, přesto jsou to oni, kdo dnes budou číst o květáku. Neboť právě stopětku toto výstřední téma si vyžádal můj přítel Ivo Janeček, jinak velice seriózní člověk, zabývající se lidskou duší i tělem, kvantovou fyzikou, fraktály i chozením po rozbitých střepech a žhavém uhlí.

Jak jsem již podotkla, považuji květák za výstřední téma. Ovšem uznávám, že mohlo být hůř. Ivo mohl napsat karfiol. Nebo dokonce karfiól. To si hned představím nevrlého, naducaného a nadutého dědka. Má těsnou košili, kalhoty mu drží pásek i šle a on se všude boulí a přetéká. A protože si toho je vědom, je protivný na celý svět. Kdežto květák, ó, to je jiná. Tu vidím cosi sličného, bílého, úpravného a voňavého. Kdysi se jednomu spolužákovi s kudrnatým, nezvladatelným účesem říkalo Květák. Jaká to urážka nádherné zeleniny!

Mám květák ráda. Na pohled, ale ještě raději ho jím. Když jsme na podzim převzali náš kousek zadní zahrady, malovala jsem si v duchu záhony plné skvostné zeleniny, včetně květáku. Pak jsem se v moudré knize dočetla, jak moc náročný je květák na pěstování, a z osevního plánu ho vyřadila. Chci záhony hlavně pro radost, růst tam tedy bude jen to, co dokáže růst téměř samo. A květák si koupím navzdory tomu, co jsem se v té samé knize rovněž dočetla. Totiž že právě proto, že je tuto zeleninu tak obtížné pěstovat, je v supermarketech kupovaný květák značkový, tedy plný chemických značek a dalšího svinstva. Jenže na farmářských trzích ho nekoupíš, protože farmářské trhy co? Ano správně, farmářské trhy se každou chvíli nekonají.

A i když se konají, tak člověk nikdy neví. Zelenina krásná, jako malovaná, rajčata se rajsky smějí, celery bělavě voní a okurky mají nerozměklé konce, jak ale zjistit, zda je zelenina ekologicky čistá, nebo zda je taky značková, jako ten supermarketový květák? Nezbývá než věřit a doufat, že pokud ano, značky v zelenině se nepoperou se značkami ve mně. Protože náš pozemek i naše vědomosti a odhodlání věnovat pěstování zeleniny čas a sílu mají své meze. Pročež nikdy nemohu být dokonalý samozásobitel a tak už navždy budu tím, co sním (ačkoli většinou nevím, co v tom je).

Ale to jsem od květáku poněkud utekla k obecnějšímu mudrování. Takže zpět.

Květák na mozeček jsem začala jíst až poměrně nedávno. Vždy mě odrazovalo slovo mozeček. Z dobrodružně naučné četby jsem věděla, že kanibalové s oblibou pojídali mozek nepřátel a z přírodozpytu jsem zas znala, že lidé mají i mozeček. Ale i kdybych se dokázala oprostit od lidožroutů, představa, že jím mozek květákový, mi nedělala dobře. Přenesla jsem se přes ni až ve chvíli, kdy se mi nechtělo obalovat a smažit květák, a nahlédla jsem, že ten dlouho odmítaný květákový mozeček je mnohem méně pracný a také méně tlustý. Za největší úspěch ovšem považuju to, že se mi o tom skoro povedlo přesvědčit Vaška. Tedy, on si stále trvá na svém, že obalovaný květák je nejlepší, ale já si zase trvám na té lehčí variantě, pokud se tedy zrovna nenacházím ve stavu, kdy si taky myslím, že obalovaný květák je opravdu ze všeho nejlepší.

V dětství jsem milovala úpravu, které se u nás doma říkalo květák po francouzsku. Vařený květák, zasypaný horou dozlatova opečené strouhanky, polité rozpuštěným máslem. Po dlouhých letech jsem to jídlo znovu udělala. Vaška neoslovilo a já jsem taky byla zklamaná. Ta dávná báječná chuť mastné strouhanky se kamsi vytratila a ke všemu jsem se vší tou strouhankou málem udusila. Z toho plyne naučení, že vzpomínky bývají klamavé, protože člověk buď má sklony si byvší prožitky idealizovat, nebo mu zůstávají v paměti jako jedinečné jen proto, že je tehdy z pochopitelných důvodů nemohl srovnávat s něčím onačejším. Jako třeba tahání za copánky od spolužáka v první třídě a sex v pětadvaceti, puntíkaté tepláčky s laclem a první džíny z Tuzexu nebo rybník kachňák u babičky a Máchovo jezero na čundru bez rodičů.

Takže dnes mi na květáku po francouzsku přijde nejzajímavější, jak je pěkně vidět, že květák vypadá jako bělostný fraktál. Člověk si může představovat, jak se do něj noří a vidí, že každá růžička se dělí na další růžičky a tak pořád dál, až je vesmír plný krásných bělostných růžiček, které mají na sobě obliny, jako je mívají obláčky, kterým se říká beránky, a my si v tom vesmíru můžeme na takový růžičkový obláček lehnout, vznášet se nad zemí i nad věcí a při tom počítat růžičkové květákové beránky vznášející se opodál a pak si o nich můžeme nechat zdát něžné květákové sny.

Ze kterých nás ovšem může rušit aroma, které vzniká při vaření květáku i po jeho požití.

Neboť nic na světě není dokonalé, protože vše má svůj rub a líc.

Květák nevyjímaje.

Vlastnoruční ilustrace: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/