KOČKY: Tady Cecilkááááá, jak mě slyšítééééé?

Tak bych ráda představila naší maličkou proužkovanou puntíkatou kalamitu MPPK (Bělinka byla malá bílá kalamita MBK) v domácnosti, ale také čerstvé potěšení kotěcí. Tedy už tak maličká není, váží 2 kg a roste před očima. Je jí tak cca 5 měsíců.

Má dlouhý ocásek

Zase je úplně jiná, nežli byli Melíšek a Bělinka jako koťátka, prostě další osobnost kočičí. Je moc roztomilá, děsně nešikovná, praštěná, věčně hladová, mazlivá a miloučká. Z kotěte maličkého nohatého se stává dorostenka už ne tak malá, ale ona asi zůstane drobná i v dospělosti. Ve srovnání s mohutnou Bělinkou bude Cecilka dlouhá štíhlá kočka. Uši má jak netopýr a nekonečně dlouhý ocásek.

Srst měla po příchodu takovou hodně kraťoučkou, přilehlou, teď je heboučká, ale zvláštní. Není do čeho zabořit ruku nebo obličej. Takovou kočku jsem snad nikdy ani nehladila. Ta její srst připomíná spíš psí, vůbec není kočičí. Je jako kdyby jí někdo vzal nakrátko strojkem na vousy. Takové kočky jsou často třeba v Řecku nebo v Itálii, velmi krátkosrsté a nohaté-ušaté.

Z původního vrčení a syčení všech v domácnosti po jejím příchodu nastalo příměří a po něm následovalo přijetí kotěte v plné parádě. Je zvláštní, že na Bělinku vůbec nesyčeli, naopak jí přijali hned, Cecilku minimálně 3 dny naprosto ignorovali a dávali jí najevo, že není vítaná. Ovšem ona jim to taky nijak neusnadňovala. Syčela a prskala na ně také. To Bělinka byla hodňoučká a své „strýčky“ si hýčkala pohledem nevinného ubohého koťátka, které potřebuje, aby ho měl někdo rád. Cecilka naopak je kočka velmi svá a hodně divoká.

Všichni víme, že Cecilka se k nám dostala pár dnů před tím, nežli odešel Ríšánek za Duhový most. Byla to náhoda nebo Ríša předem tušil a zařídil? Věděli to, že ho má nahradit a proto jí nechtěli přijmout? Nevím, ale on jediný na Cecilku nesyčel, jen se po ní ohnal, když ho otravovala, ale logicky – necítil se už tehdy dobře, tak ho malé kotě unavovalo a rušilo. U ostatních vítána nebyla.

Cecilku mi donesla jako kocourka Avatara „na hlídání na měsíc“ známá, která údajně jela do Anglie kvůli práci. Původně mě požádala o doporučení na nějaký kočičí hotel nebo depozit, kde by se o prcka postarali, ale nic se mi nepodařilo najít, tak jsem jí nabídla, že ten měsíc přežijeme, hlavně ať nakoupí jídlo, stelivo, mlíčko, které měla Cecilka moc ráda a nějaké mlsky, aby mi nenarostly další náklady, na které jsem opravdu peníze neměla. Jenže díky jejím psychickým problémům z minula jsem měla tušit, že tomu tak není. Že někde našla kotě, které se jí zalíbilo a chtěla ho mít. Ovšem otec, ke kterému se musela nastěhovat po svých životních kotrmelcích, zvíře doma nesnese.

Jestlipak do pelíšku doroste?

Takže Cecilka jako malé koťátko přežívala v předsíni a jen chvíli se s ní někdo pomazlil. Měla tam záchůdek, jídlo, pelíšek, žádné světlo, malý prostor – předsíň v panelákovém bytě fakt moc prostoru nenabízí. Když mi vyprávěla, že se ráno s Cecilkou – tehdy Avatarem, mazlí půl hodiny na WC, než otec vstane a nastane ranní rituál, tak mi z toho bylo docela smutno. Ale jestli se tomu dá věřit nebo ne, to dneska nezjistím.

No, ještě že ji nevyhodila na ulici nebo, a to v lepším případě, neodnesla do útulku. Lhala mi o jejím očkování, kočku vydávala za kocoura, kdyby byla Cecilka očkovaná, tak by vet zcela nepochybně rozeznal, že to žádný kocourek není... prostě od počátku to s Cecilkou nebylo jednoduché.

I kdyby se přihlásila, jakože se nehlásí, telefony nebere, kotě stejně nevrátím, Cecilka už je tu doma, byla přijata do houfu a všichni si ji hýčkají. Nahrazuje nám Ríšánka, kterého nikdo nahradit nemůže, ale díky své milé povaze bude vítaným členem domácnosti. Je to kočička velmi zvláštní už svým vybarvením – šedá mourinka, má na zádech 3 černé pruhy, zadní nožičky jako zebra, na bocích puntíky, na bříšku puntíky a jinak pupíček mezi zadními nožičkami jako bílá káva. Ten dlouhý ocásek má kroužkovaný jako had. Uši má jak netopýr a trojúhelníkový čumáček – brejličky kolem očí a takové „tygří“ šikmé proužky na tvářičkách. Je to prostě naše MINIŠELMA.

Melíšek s Cecilkou

Když si ráno přijde pro pomazlení, chová se jako dítě. Stulí se mi na polštář, tlapičkou hladí po obličeji, vrní, potřebuje hladit bříško, čumáčkem mě šťouchá do nosu, do očí, okusuje mi uši a nos… Klidně vyšoupne otráveného Zrzínka z jeho kytičky, Bělinku flákne packou, když leží na polštáři, protože tam prostě bude naše mládě a nikdo jiný. Bělinka s protesty odchází a kotě se rozvalí a cítí se moc spokojeně. Zrzínek si s Cecilkou také hraje, méně nežli ostatní, ale o to je to roztomilejší pohled na ně. A Melíšek už občas s mrnětem vytváří to šedočerné klubíčko, jako s Ríšánkem.

Je to kotě, jako byla nedávno i Bělinka. Ale je úplně jiná. Bibíííís byla jako mrně neřízená střela, ale kam se hrabe na tohohle cvoka. Cecilka dělá úplně jiné rošťárny a vypadá u toho roztomile a nevinně. Když blbnou s Bělinkou, tak ten její výraz je „jsem nevinná kočička“, ovšem jak to jde, tak Bibííííís něco provede – kousne jí nečekaně do ucha, do ocásku, do tlapky. Bělinka reaguje velmi přívětivě. Nikdy jí neublíží a nechá si vše líbit. Chová se k ní mateřsky a je dojemné vidět tu obrovskou chlupatou kočku, jak něžně pucuje prcka a ten se ani nehne, protože to dostal příkazem.

Cecilka miluje vytahovat kapesníčky z krabičky a cupovat je na malé kousky. Už po mě nešplhá, když dorazím domů, trochu jsem ji začala vychovávat. Všude vleze, ale odevšad padá. Je neuvěřitelně nešikovná. Chytne se tlapičkami kraje stolu, ujedou jí a už letí. Místo skoku z police na parapet, což Bibííííís zvládala bravurně, spadne jak hruška. Ale je nerozbitná, takže sice dopadne na prdelku, ovšem okamžitě se zvedne a začne vířit místností, aby si toho jejího pádu náhodou někdo nevšiml.

Zvědavá je jako malá opička. Díky své velikosti vleze úplně všude do každé škvíry, akorát vylézt pak je občas problém. Hraje si naprosto se vším, co se tu nabízí. Takže tahá hračky z košíčku, cupuje šplhadlo, mlátí s míčkem na gumičce, který visí na rámu dveří, takže míček lítá až ke stropu, urvala myšku ze šplhadla, ten xichtík má plný nadšení, usmívá se plnou tlamkou, prostě je to živé mládě, šťastné a spokojené.

Její aporty jsou neuvěřitelné. Ráno se probudím třeba kolem páté. Zavrtím se, otočím se a ve vteřině je Cecilka u mě a začne se tulit. Pak odněkud donese chlupatou kuličku s rolničkou uvnitř a házéééééééj. Tak házím. Okamžitě donese aportek zpátky, položí mi ho na hrudník a znováááááá. Tak házím, polospím, šťastné kotě aportuje chlupatý míček a tváří se u toho nesmírně spokojeně. Než ji zmůže únava a usne taky. Jakkoliv, třeba roztažená přes můj obličej. Jediné, za co bych ji přetrhla, je zakusování mých palců u nohy. To fakt bolí.

Cecilka s Bělinkou

Cecilka je moc krásné jméno, které vymyslela Beda. „Pracovní“ jméno, nežli půjde kočička zpátky ke známé. Jméno jsem jí nechala, protože se k ní hodí a protože se mi moc líbí. Je to šelmička každým coulem. Vypadá na to a taky se tak chová. Bibííííís byla akční, ale kam se hrabe na tyhle „rychlé proužky s puntíkama“. Ovšem když ty dvě dovádí a honí se, tak je Bibííííís rychlá jako mamba.

Pochopitelně, že vše není tak idylické, jak se to jeví. Hned po příchodu Cecilky jsem si všimla, že má v tom droboučkém obličejíčku hodně vypouklé oči. Jak žába. Nic se ale nedělo, ouška měla čistá, nepčíkala, žádný průjem, ani z očí jí neteklo. Tak jsem to neřešila. Myslela jsem si, že halt je to takový typ kočičky, že bude prostě taková trošku divná.

Třetího ledna jsem ráno odjela, vše se jevilo v pohodě, všichni ráno baštili, přijela jsem domů po nějakých 6-7 hodinách a na křesílku ležela „mrtvolka“ s očima zahnisanýma zelenošedým svinstvem, dýchala jak sentinel. Popadla jsem kotě, borovou vodu – tu máme doma stále čerstvou, vymyla jsem oči a hurá na veterinu. Byla sobota, v Hloubětíně probíhala tříhodinová operace velkého pejska, náš vet o víkendu nepracuje, tak jsem jela do Odlehlé. Mladému MVDr., sotva dostudovanému, jsem popsala problém, mrně obdrželo injekčně ATB s desetidenní účinností, vitamínovou injekci a kapičky do očiček. Druhý den byla v pořádku a od té doby je v pohodě – očička jí splaskla a vypadá úplně normálně. Byl to zánět spojivek a dutin, se kterým k nám už přišla. Měla vysokou teplotu a zkrátka se to provalilo,až když byla v pohodě a v klídku.

Takže jsme absolvovali první zdravotní problém a pevně věřím, že poslední na dlouho.

No, co dodat?

Bělinka narostla do obřích rozměrů a je z ní veliká chundelatá a překrásná kočka, která opravdu zdobí. Je mazlivá, je prostě úžasná. Že někdy potkám takové zvířátko na ulici, to bych nikdy nečekala. Mám chuť jí přihlásit na výstavu koček, protože tam by určitě byla ta nejkrásnější i mezi těmi ušlechtilými. Ona vůbec má chování princezny, vznešené a důstojné.

Melíšek je stále stejné zlatíčko, které se mnou žije letos už 6. rok a je to můj malý černý a milovaný kocoureček, sice už se nechce chovat, ale když má záchvat mazlivky, tak si to spolu moc užíváme. Je překrásný, okatý a jedinečný. To byl ostatně vždycky. Pořád máme svoje rituály „koťátkování“ a je takovým „mluvčím“ smečky – když chce tyčinky nebo sýrové kuličky, tak otravuje tak dlouho, než je vyžebrá i pro ostatní. Pokud tedy ovšem doma je zásoba.

Zrzínek je kocourek, který by duši vydal za mazlení na klíně. Tam je nejspokojenější. Když usednu k počítači a něco píšu, tak Zrzínek spočine na klíně a spokojeně vrní a cintá blahem. Spinká na své kytičce, ráno mě pusinkuje, prostě ten bojásek je šťastný, když jsme spolu a už se ničeho nebojí. Je mohutný, krásný, komunikativní s kdekterou návštěvou, ta jeho změna je taková, že se stále divím, jak jsme to vůbec spolu dokázali. Když k nám někdo přijde, Zrzínek si mu vyleze na klín a nechá se hladit a je šťastný, jako kdyby nikdy neprožil to trauma.

Ríšánek už s námi není. Zbyly vzpomínky, fotky, denně zapaluji svíčku u jeho obrázku a dávám si pozor, abych nevyslovila nahlas jeho jméno. Jednou jsem to udělala a Melíšek z toho byl úplně vedle, běžel ke dveřím, pak na mě upřel ty svoje obrovské oranžové oči plné otazníků „Kde jeeee???“ a vůbec na sebe nenechal sáhnout. Takže raději nepřipomínám jméno nahlas. Ale nikdy na něj nezapomenu a byl to můj osudový kocourek. Tečou mi slzy, když si vzpomenu na ten týden před jeho odchodem, na to, jak naposledy vydechl v náručí po injekci... už se neptám proč, asi to tak mělo být.

Zleva: Melíšek, Cecilka, Bělinka

Cecilka je akční kotě, zatím nevím, jaká bude v dospělosti. Ale vypadá to, že jako každá kočka u mě doma bude mazel a bude z ní hodná a milá kočička. Když potřebuje mazlit, tak si náruč najde a je to ta nejspokojenější šelmička na světě. Je krásná, je půvabná, je zvláštní, prostě Cecilka!

Své kočky miluji a nechávám je žít v klidu a v pohodě. Není tu randál, nejsem hlasitá domácnost, mluvím s nimi, slyší na svá jména, reagují, cítí lásku, kterou jim dávám a vrací mi ji zpět. Na jídle nešetřím, dostávají to nejlepší, co jim můžu nabídnout.

Kdyby nebyla ta hnusná leukémie, Ríšánek by se dožil vysokého věku, o tom nepochybuji. Bohužel! Nebylo nám přáno. Ale dala jsem mu co jsem mohla. Víc už při té diagnóze udělat nešlo. Přála bych nám všem společný dlouhý život.

Foto: autorka. Další fotografie najdete zde.