AUSTRÁLIE: Výlet za kulturou.
Jak většina z vás ví, tak su hillbilly (tedy vidlák), který už 44 let bydlí v Modrých horách, které se začínají zvedat zhruba 80 km na západ od téměř pětimilionové metropole Sydney. To proto, že se mě v buši mezi klokany, koaly a goanami líbí víc než v lidských davech multikulturního velkoměsta. Pozoruju, že divoká zvěř je k jednotlivci jaksi přívětivější než moderní společnost lidí, a nebo stárnu.
Proto také většina mých povídání je o tom co mám nejraději. Divoké přírodě, kytkách a zvířátkách pro většinu z vás dokonce exotických, od protinožců. To ovšem nevylučuje, že mám také zájem o věci kulturní, povětšinou staršího data, moderní kultura mě jaksi neoslovuje.
Není nezajímavé, že zde, v Modrých horách, žije a v minulosti i žilo, mnoho umělců různých odvětví a směrů. Herci, spisovatelé, básníci, výtvarníci všech výtvarných odvětví a tak podobně. Zdejší krajina či prostředí má asi zvláštní kouzlo, jakési fluidum, příznivé k umělecké tvorbě. Také životní styl je zde uvolněnější a jaksi přívětivější, kde čas plyne pomaleji než v uspěchané Sydneyské metropoli, která však není daleko. Zdejší komunita je pohodová a sousedské vztahy ve valné většině velice přátelské.
Nedávno nám jednoho dne naše kamarádka Lenka, kumštýřka, jinak zdejší královna přes loutky, navrhla společnou návštěvu zdejší galerie a muzea Normana Lindsayho, která je od nás jen o dvě osady výše v horách, ve Faulconbridgi. Jak Lenka, tak i my jsme v tomto muzeu už moc dlouho nebyli a místo to je pohodové. V neděli po poledni jsme si dali sraz na parkovišti před muzeem.
Dům a muzem Normana Lindsayho
Galerie i muzeum se odehrává v bývalé umělcově rezidenci, atelierech, nádherné zahradě a přilehlém buši, kterým vede stezka k útesům a bazénu, který si v tomto kouzelném prostředí tento všestranný umělec vlastníma rukama vybudoval. Aby toto povídání mělo hlavu a patu, tak snad nejdříve o tomto prostředí.
Celý objekt, tedy budovy, zahrady a přilehlý buš, má rozlohu 20 hektarů a leží zhruba 400 metrů nad mořem. Hlavní budova, kde je dnes galerie a muzeum, bývalý příbytek rodiny Lyndsayů, který nechal postavit v roce 1890 pan Foys, jinak majitel obchodních domů v Sydney, je posazena v krásné zahradě kterou opět vlastníma rukama založil až Norman Lyndsay. Celou tuto usedlost koupil se svou budoucí druhou ženou Rosou Soadyovou v roce 1912 a dal jí jméno „Springwood“.
I když to bylo na tehdejší dobu nezvyklé, věren svému „workalkoholismu“ nezaložil jen krásnou zahradu, jak ji známe dnes, ale postavil i opěrné zdi, zasadil vzácné, exotické stromy, postavil několik bazénů a fontány, vytvořil čtrnáct skulptur, strategicky a vkusně umístěných do krajiny, založil pergoly s růžemi a nakonec v roce 1913 postavil i domeček, kde si založil studio, ve kterém vytvořil celkem 364 rytin, ze kterých pak vytvářel lepty, které však hlubotiskem tiskla jeho žena Rose. Vytiskla jich přes 11 000 a originální leptové desky pak zničila. Tyto jsou dodnes považovány za ty nejlepší, které byly u klokanů vytvořeny.
Když Rose, nejen Normanova manželka, modelka a matka jejich dvou dcer, ale i Normanova velice kompetentní „business manažerka“ a asistentka v roce 1916 zjistila, že leptové studio postavili na pozemku, který jim nepatřil, okamžitě s majitelem vyjednala koupi zhruba třech hektarů buše, kde studio stálo. Byla to energická žena činu. Správný a inspirativní protějšek nesmělému a tichému Normanovi. Jak to už bývá, ona kormidlovala a on pádloval.
V zahradě - tam dole je bývalý bazén a nádrž na vodu
V roce 1918, za rozsáhlým trávníkem zahrady, na okraji buše, postavil Norman svůj malířský atelier. Zde měl potom klid ke své tvorbě. Vytvořil zde nesčetné tužkokresby, perokresby, akvarely a olejomalby, zrovna tak jako ilustrace do knih a časopisů. V tomto studiu měl i postel kde po úmorné práci odpočíval. Zde měl svoje tiché soukromí, které si dobře hlídal a do kterého jen tak kde koho nepozval.
V první polovině dvacátého století byly pozemky a budovy Normanovy usedlosti na okraji osady Faulconbridge, vedle prašné cesty do buše. Elektřina zpočátku nebyla zavedena a vodu chytali dešťovou se střech do nádrží a čerpali ze studny. Obecní vodu natáhli až v roce 1940. Proto také Norman vytvořil bazény a fontány. Největší bazén, zásobárnu vody, zbudoval v buši nad útesem. Nad vodní nádrží postavil z kamene stupňovitý amfiteátr, podobný antickým a vše ozdobil sochami.
V klínu a klidu přírody tak mohl Norman Lindsay volně popustit otěže své bujné umělecké fantazii a tvořit. Ano, tvořil s nezdolnou energií a fantazií, očarován ženským tělem až do své smrti. Zemřel doma v devadesáti letech v roce 1969.
V zahradě u domu
Norman byl páté dítě z deseti, lékaře Roberta Charlese Williama Alexandra Lindsaye a jeho ženy Jane Elizabeth, narozen v roce 1879. Není nezajímavé, že i jeho čtyři sourozenci měli umělecké sklony a v umění se velice dobře uplatnili.
Normanova první žena byla Catherine (Kate) Agatha Parkinson, oženil se s ní v roce 1900, měl s ní tři syny, Jacka, Raymonda a Philipa a v roce 1918 se s ní rozvedl. V tu dobu už žil se svou tehdejší partnerkou, modelkou a manažerkou Rose Soady, se kterou se oženil v roce 1920 a měl s ní dvě dcery, Jane a Helen.
Norman je pohřben na pěkném hřbitůvku v klínu buše u osady Springwood nedaleko jeho bývalého domova.
Norman už od ranného věku vykazoval nevšední dar a vlohy ke kreslení. Jeho fantazie byla všeobjímající, aby se ustálila na obdivu nahého lidského a zvláště ženského těla, jehož ladné křivky mu učarovaly. Zde se račte přesvědčit. Počátkem dvacátého století, v tehdejší puritánské australské společnosti, to bylo něco jako vzpoura proti ustáleným zvykům a tak se jeho sídlo stalo místem nejednoho setkání bohémských umělců ze Sydney.
Norman byl tichý až nesmělý, nenápadný, bezstarostný a bezproblémový. Jeho křehká tělesná konstituce neprozrazovala jeho mohutnou energii, se kterou neúnavně tvořil svoje umělecká díla. Jeho smyslné akty byly ve čtyřicátých letech dvacátého století v australské společnosti značně kontroverzní. Proto jeho žena Rose odvezla 16 beden jeho kreseb, hlubotisků, akvarelů a olejomaleb do USA, aby je uchránila před válkou. Tyto však byly objeveny, když vlak, ve kterém byly transportovány, začal hořet. Všechny byly americkými úřady zabaveny a potom spáleny jako pornografie. Když se to Norman dověděl, tak jen pokrčil rameny a řekl: „Don’t worry, I’ll do more.“ (Žádný problém, vytvořím další).
Jeho pracovní den v první polovině dvacátého století vypadal následovně. Časně ráno za rozbřesku, ještě před snídaní, vytvořil akvarel, aby dopoledne byl ve svém studiu, kde vytvářel lepty. Zde pracoval do pozdního odpoledne. Potom se věnoval sochařině, vytvářel betonové sochy na kostře z pletiva na ploty. Prostě beton nanášel na kovovou kostru, podobně jako když vlaštovka staví hnízdo. A večer, až do noci tvořil další kapitoly knihy, kterou zrovna psal. Jako odpočinek od práce výše popsané stavěl nádherné modely starých lodí a plachetnic.
Byl vysoce vynalézavý a dovedl improvizovat. Například tavil prázdné olověné tuby od barev a pak z nich odléval figurky námořníků na svoje modely. Ze starých dveří si vytvořil velkou paletu na barvy. Vyřezával a dekoroval nábytek, který i navrhoval a vyráběl, zrovna tak jako i židle. Navrhl, z bláta uplácal vypálil a dekoroval velké květináče. Udělal a postavil všechny sloupy kolem domu a zrovna tak jako další přístavky.
Magic Pudding aneb Kouzelná bašta
Jeho umění zasahovalo do mnoha oblastí a jeho kouzelná kniha pro děti, ‚The Magic Pudding‘, v českém překladu „Kouzelná bašta“ (vydal Albatros) vyšla v mnoha jazycích. Jistě tomu pomohly jeho nápadité ilustrace. Byla také adaptovaná jako představení loutkového divadla.
Mimo neskutečné záplavy tužkokreseb, perokreseb, leptů, akvarelů a olejomaleb napsal Norman Lindsay 11 novel, 2 knihy pro děti, 5 dalších knih a 2 autobiografie. Sochy, plastiky, nábytek, stavby kolem rezidence a užitkovou zeleninovou zahradu v to nepočítaje. Jak přišel k pěti dětem, to už je vůbec záhada. Dovolil bych si ho přirovnat k renesančním umělcům typu Leonarda da Vinci, kterým se říkalo polymath. U nás by se asi řeklo všeuměl. Celkový objem a kvalita jeho tvorby je fenomenální.
V roce 1993 byl ve zdejším krásném prostředí Modrých hor natočen film „Sirény“, který se dá najít i dabovaný do češtiny. Filmovou upoutávku najdete zde.
Takže kdo ho shlédne, už se nebude divit, proč jsme si zdejší krajinu vybrali jako náš druhý domov.
Psáno 25. 6. 2017.
Foto: autor. Další obrázky najdete zde přímo na Rajčeti.