Toto povídání je o mých dvou láskách. O toulkách dramatickou divokou krajinou a jejím focení. Takže tentokrát provázejí povídání dvě obsáhlá fotoalba na Rajčeti (odkazy na konci článku).

Nádherná kopcovitá oblast rozeklaných skal a hlubokých údolí s kaňony a bujnou vegetací se rozkládá zhruba 200 km na jih od Sydney. Tvoří ji národní park o rozloze 237 km čtverečních, kde se jeden může potulovat celé týdny. Tedy ony jsou v této oblasti NP dva. Oba kouzelný. Budawangs je od Sydney dále a ten bližší a podobnými krásami oplývající se jmenuje Morton NP. Tento je trochu větší, rozkládá se na 1997 km čtverečních. Oba leží 15 – 20 km od pobřeží Pacifiku. Morton NP kousek od městečka Nowra a Budawang ještě blíže k pobřežnímu městečku Ulladulla.

Hora The Castle od příjezdové cesty.

Ostatně ty největší krásy leží v NP Morton a na podrobných kartografických mapách jsou značeny jako Budawangs. To jen hranice národních parků jsou jaksi posunuté. Historická mapka z roku 1960 na následujícím odkazu se dá zvětšit a v režimu celé obrazovky je pak čitelný každý detail. Zde je vidět, že cesty, chodníky a pěšiny se tam zrovna moc nevyskytují – označení čárkovaně, zato místa, kde to jde s trochou a někdy i značným úsilí prolézt, jsou značena tečkovaně. Ano, kamarádi vodomilové jezdí k Ulladalle kempovat, v mořské vodě se máčet a společensky se u ohýnku při kytaře vyžívat. Já, jako vlk samotář, jsem se týdny potuloval po těchto parcích jen se svojí krosnou jako společnicí na zádech.

Horská pásma v obou těchto parcích jsou tvořena sedimenty, převážně pískovci a konglomeráty. Zhruba před 350 miliony lety totiž tvořily mořské dno, na které to vše usedalo. Nu a pak se to zvrásnilo a do výše vystoupilo. Dnes jsou vrcholky zhruba 750 – 900 metrů nad hladinou nedalekého oceánu. Díky jeho blízkosti je v těchto parcích daleko vlhčeji než třeba v NP Wollemi a nebo Blue Mountains, které mají k moři kol 80 – 100 km, kde prší podstatně méně. Takže občas při toulkách v národních parcích Morton a Budawang jsem si přál mít na sobě skafandr. Voda nepadala v kapkách, ale tekla s nebes v čůrkách ve dne v noci třeba celý týden. Jeden se až divil, že do návratu neobrostl mechy a lišejníky.

Hory Shrouded Gods a Monolith Valley za deště

Takže z těchto končin mám méně fotek, a tak jsem si do alba na Rajčeti půjčil i od jiných a povolanějších. Ty moje jsou oskenované diáčky z několika výšlapů v roce 1987, kdy se ještě fotilo analogově na filmy. Ty půjčené jsou už digitální, takže nejen lepší fotograf, ale i dokonalejší výbava. Většina mých výšlapů vedla údolími řek Yadboro a Clyde a po kopcích kolem Pidgeon House, tvarem připomínající starý holubník, a kopce The Castle, který pro změnu připomíná hrad. Je to zde divočina bez chodníků či cest, avšak neskutečných krpálů, místy bušem tak zarostlá, že ani jeden kilometr za hodinu jeden neproleze. O spoustě různého krvežíznivého hmyzu, včetně macatých pijavic se raději šířit nebudu. Ano, hustým bušem se nejde, ale prolézá, a když i s náležitě těžkou krosnou na zádech, tak to je rozcvička jen pro skalní masochisty a nebo fanatické milovníky divoké přírody.

V této krajině je možno se potulovat i několik týdnů, aniž byste potkali člověka, a když už, tak bude jistě švihlý jako vy. Obyčejní, normální lidé se zde nevyskytují. Pro jedince výše zmíněných kvalit je zde však k vidění krása nesmírná. O celodenním tělocviku a dechovém cvičení čili aerobiku ani nemluvě.

Národní park Budawangs, Austrálie

Protože NP Budawang je od našeho bydliště v Modrých horách trochu dále, tedy zhruba 230 km, tak moje výšlapy do těchto končin byly povětšinou na tři dny a někdy i měsíc dlouhé. Krajina divoce krásná, cesty žádné a tak zde nic nebrání splynutí s přírodou. Když náhodou po několika dnech někoho potkáte, tak si společně uvaříte čaj a přátelsky pokecáte. Jste přece stejné krevní skupiny, ne? A potom jdete každý svou cestou dále.

Jsou však i okolnosti, kdy je těch pár lidiček, co se právě potuluje v parku, nuceno se spolčovat a věnovat se společenské interakci. Je to tehdy, když s nebes padá voda a jeden by si přál být žába a nebo jiný obojživelník. Tehdy se homo sapiens sapiens uchylují do chráněných míst, kde neprší, zpravidla pod známé skalní převisy. Tak se může stát, že se pod převisem namane 10 – 15 navzájem cizích lidí, kteří toto místo sdílí několik dnů a nocí, dokud nepřestane pršet a nebo dokud se nemusí vracet do civilizace.

Setkání to jsou převážně přátelská a bezproblémová, všichni jsou odkojeni stejným mlékem a tak si vzájemně nevadí. Všude, kde jsou místa chráněná před deštěm, se suší, co lidem promoklo, i když to je problematické. Ve vzduchu se 100% relativní vlhkostí a mlze nic schnout nechce. Občas tuto komunitu jeskynních lidí navštíví zmoklý pták a nebo ještě mokřejší klokánek wallaby. Dlouho nepobudou, mezi lidmi se moc dobře necítí, i když jim je nabídnut žvanec.

Výhledy z hory Pidgeon House

Nutno podotknout, že i kvalitní gore-texová výbava zdejším dešťům neodolá. Doprovodný vítr do několika hodin protlačí déšť i gore-texovými vrstvami, zrovna tak jako v Patagonii a v Ohňové Zemi. Jenže tam byla až neskutečná zima i v plném létě, kdežto zde u klokanů, i když zaduje od jihu z Antarktidy, jsou teploty přívětivější.

Když jsem se rozhodl projít v okolí kopce Pidgeon House, tedy Holubník, tak jsem se do tamního prostoru přiblížil od pobřeží, od osady Milton, kterou jsem zpravidla projížděl brzy ráno, ještě za úsvitu a nebo velice pozdě odpoledne či k večeru, když jsem jel rovnou z práce.

Za zmínku snad stojí, že miltonští mají, ještě než do osady od Sydney vjedete, na kopečku pěkný katolický kostelík s křížovou cestou a maličkou, ze dřeva sroubenou poustevnou. Tato je, jak její název napovídá, k dispozici těm, kteří pociťují potřebu být při rozhovorech s Pánem Bohem a všemi svatými o samotě v příjemném přírodním prostředí. Výbava jediné mini-místnůstky je postel, stůl a židle. Ze zápraží je krásný výhled na okolní pastviny v mírně zvlněné krajině. Poustevna stojí trochu bokem od kostelíka a tak případný poustevník či poustevnice nejsou při své meditaci rušeni vnějšími vlivy.

Z Miltonu se potom dá dojet až k úpatí kopce Pidgeon House, kde je v buši parkoviště, nádrže se srážkovou vodou, záchody a přístřešky se stolky a lavicemi. Zde je obsáhlé fotoalbum o 72 fotkách. Nabízejí zde výstup na vrchol s průvodcem za lidovou cenu AUD 165. Já tam vodil kamarády zadarmo, jak někteří mohou dosvědčit.

Výhledy z hory Pidgeon House.

Když jsem dojel večer, tak jsem v našem Land Roveru přespal, abych ráno, ještě za tmy, se vydal na vrchol kopce, odkud jsem se potom kochal východem slunka nad Pacifikem, který je odtud dobře vidět. Výhledy s vrcholu jsou kol dokola 360°. Když je příznivé počasí, tak je vidět i více jak 100 km do dáli. Třeba na jih, Mount Dromedary je 107 km daleko a jeho dva vrcholy jsou jasně vidět. Ano, jmenuje se „Velbloudí hora“, když už má ty dva vrcholy. Domorodci jí po tisíciletí říkali Gulaga.

Poslední etapa výstupu na vrchol kopce Pidgeon House bývala dříve tak trochu adrenalinová záležitost. Ke zdolání vrcholových, asi 30 – 50 m vysokých útesů tehdy sloužily primitivní žebříky z galvanizovaných trubek bez jakýchkoliv zábradlíček a podobných ochranných udělátek. Tyto byly asi před deseti lety nahrazeny nákladnými kovovými konstrukcemi schodů, zábradlí a odpočívadel a romantika poslední části výstupu se vytratila. Tato ohavnost není ojedinělý úkaz, děje se to na mnoha jiných podobných místech a já z toho viním zdejší právní sytém. Tento předpokládá, že návštěvník je nesvéprávný blbeček a veškerou zodpovědnost za jeho bezpečnost přesouvá na provozovatele, v tomto případě Národní Park. Ten se sichruje a brzy budou návštěvníci do parků vpouštěni pouze v kleci, která je ochrání před případným úrazem a nebo snad jen úlekem.

Do oblasti Hradu, tedy „The Castle“, jsem se dostával buď z údolí řeky Yadboro, odkud stačí vyběhnout po hřebeni Kalianna pod útesy a pomocí fixních řetězů vyšplhat do sedla a pak po skalním hřebeni, kde jsou pro slabší povahy fixní lana na plató, které tvoří vrchol, se kterého jsou výhledy, které duši pohladí.

Hora The Castle - hřeben při sestupu

Skalnaté plató je porostlé keři co do pichlavosti podobnými kleči a ve skalních vyerodovaných důlcích se drží srážková voda, která se dá pít a ve které žijí žabky a pulci. Okolní obyvatelé, tedy fauna, je dosti oprsklá. Asi dobře ví, že od návštěvníků jí nebezpečí nehrozí, a tak večer přijdou do kempu krást posumové, tedy kus kusové, kterým chutná zejména chleba, který dovedou vyhlodat, že zbude jen kůrka (video s posumy je např. zde).

Do toho hvízdají vakoveverky žlutobřiché, zde známé jako Yellow-bellied Glider, Petaurus australis, a to tak že někdy není slyšet vlastního slova. Po okolních skalách se s naprostou jistotou, kdy zastíní i kamzíky, pohybují skalní klokánci wallaby, rock wallaby, Petrogale penicillata.

Ráno se o budíček postarají místní ptáci, když spustí svou ranní modlitbu. Je to mela neskutečná. Přes den je však klid a nad hlavou v termice jen krouží orli klínoocasí, wedge tail eagles, Aquila audax – většinou v páru. Jsou to jedni z největších orlů na světě vůbec s rozpětím křídel 2,5 – 2,85 metru a jeden si myslí, že při nízkém přeletu to bylo podle svistu vzduchu rogalo. Jaksi se dere do popředí myšlenka, jsou-li jen zvědaví a nebo si vyhlíží ranní jednohubku. Při pohledu na jeho mocný 12 – 15 cm zobák napadají člověka všelijaké myšlenky.

Když jsem měl více času, řekněme týden, tak jsem se k Budawangs přiblížil rafinovaně zezadu a prolézal krásné kaňony a oblézal vršky v okolí kopce Hradu. Land Rovera jsem zanechal nedaleko silnice z Nerrigy do Nowry. Zde je stručný popis a fotoalbum jednoho z výstupů klubu vandráků – bushwalkers ze Sydneyské univerzity.

Zeměpisná jména různých lokalit a skalních útvarů v okolí se pohybují v oblasti bujné fantazie, téměř mythologie. „Big Ben“, „Bibbenluke Walls“, „Mt. Houghton“, „Mt. Cole“, „The Don Jon“, „Mt Owen“, „The Castle“, „Monolith Valley“, „The Shrouded Gods“, „Niebelung Crags“, „Seven Gods“ a tak dále. Potřeba dodat, že krajina je dramatická, rozměry gigantické, kaňony hustě zarostlé a skalnaté kopečky zase chtějí nějaké to sápání po skalách. Když pak do toho všeho začne pršet, tak vše klouže jako namydlené a to je potom ten správný adrenalin.

Nové zajištění stezek.

Ti šílenci, kteří holdují vycházkám v tomto terénu, nazývají tyto výšlapy „Stairway to heaven“, tedy přeloženo, „schodiště do nebe“, my bychom spíš řekli, „schody do nebe“. Skutečně, někdy se zde vyskytují okamžiky, že si jeden připadá tomu nebi proklatě blízko. Říká se jim „absolutní okamžiky“, na které nikdo nikdy až do smrti nezapomíná. A kdo ví, třeba vůbec nikdy. Tak mě napadá, jakápak je asi kapacita jednotlivce, kolik takových okamžiků může sebou jeho duše nosit. Tím myslím nejen tímto životem, ale napořád, když je nesmrtelná, že ano, až nakonec splyne s tím, z čeho vzešla. Asi to je individuální a různé, jako všecko ostatní, co se lidí týká.

Ostatně tento fenomén asi dobře a nebo správně jako lidé nechápeme. Absolutní okamžik a nebo mezní situace se vymyká našemu normálnímu chápání času, který se na zlomek vteřiny a nebo i celou chvíli, kdy tento prožitek trvá, zastaví. Celý vesmír ve svém věčném pohybu ustrne a my celé dění vnímáme jako diváci z nadhledu a nebo jako jednotlivá políčka filmu, jakési momentky, té které události. Ať už to jsou zmiňované okamžiky různých adrenalinových sportů, zážitky bojové a nebo i válečné, různé dopravní nehody, ale i třeba první polibek a nebo milování. Tuším, že tyto okamžiky vytvářejí osobnost člověka, že jej dělají tím, kdo je.

Psáno 28/3/2019

P.S. Doprovodné fotoalbum je na Rajčeti. Půjčené digi-fotky od Davida Houldera jsou dokonalé digitální fotky od fotografa stejné krevní skupiny, avšak daleko lepšího než já. Je na nich jeho jméno. Moje oskenované diáčky, co jsem nafotil při jednom z výšlapů v roce 1987. Foceno Olympusem OM2 se zoom objektivem Vivitar 35 – 85mm f=2.8 na Agfa 400ASA inverzní film. Skenováno skenerem na film Plustek Optic Film 8200 za pomoci programu Silver Fast Ai Studio 8. Další už jsou moje digitální fotky z dubna 2009 a to na 2 různé foťáky. Kompaktní Panasonic Lumix LX3 a DSLR Sigma SD14 (se snímačem Foveon X3) a Sigma zoom objektivem 18 – 200 mm F 3.5 – 6.3. Sigma se snímačem Foveon X3 se vysokou gradací a věrností barev blíží filmovým fotkám. Je to ideální foťák k focení krajiny, portrétů a nebo práci ve studiu za citlivosti 50 – 200 ASA. Na focení za špatných světelných podmínek se nehodí, při nastavení vysoké citlivosti a nebo dlouhého času snímač Foveon X3 vykazuje rušivý a výrazný elektronický šum. Za dobrých světelných podmínek to je však jednička. Zde je jedno z fotoalb focené převážně Sigmou SD14 se snímačem Foveon X3, několik fotek je foceno kompaktním Panasonic Lumix LX3.

Fotoalba k článku najdete zde a taky tady.