Je to už tři dny, kdy mně opět prováděli údržbu mé rozpadající se tělesné schránky. Tentokrát to bylo na levé přední tlapě. Karpální syndrom a Dupuytrenova kontraktura šlach prostředníku, prsteníku a malíčku. Všecko jedním vrzem a tak teď mám tlapu celou rozšmikanou a v dlaze. Toto datluju pouze jednoruč – pravoruč.

Tuším, že kdyby pacient v českém špitálu spatřil bezchybně sladěný a vysoce profesionální tým na zdejším operačním sále, tak by asi šel do kolen. Všichni byli mladí, jen chirurg, pan profesor – ortopéd měl přes padesát a byl Egypťan. Asi čtyřicetiletý anesteziolog byl Asiat, se kterým jsem si domluvil lokální anestézii a jen lehkou narkózu. To jen proto, že po totální narkóze se potom ještě několik příštích týdnů toulám po vzdálených galaxiích a v jiných časových rozměrech. Prostě jsem blem – blem na delší dobu. Tedy mezi námi, pocity to jsou veskrze příjemné, ale chudák moje okolí. Kdo potom to má s tím blbem vydržet, že jo. Sálové setry byly kolem 25 let, velice příjemné a pracovaly bezchybně. Indka, černá Afričanka a pěkná, přičmoudlá Arabka v hijabu pod standardní pokrývkou hlavy, co se nosí na sále. Všichni hovořili bezchybnou australskou odrůdou angličtiny, asi zde jsou od útlého věku, či se zde už narodili. Bílou ženskou jsem zahlédl jen při příjmu a potom při propouštění.

Anesteziologové a také praktičtí rodinní lékaři zde nešetří morfiem a tak se z pacientů po operacích a nebo s chronickými bolestmi stávají na čas vlastně feťáci. Pokud tito mají podobné pocity jako já po narkóze, tak se nedivím, že je obtížné s narkománií přestat. Mně se po narkóze a následném „managementu“ bolestí také nechce vracet zpět do naší tvrdé reality lineárního času.

Jak jsem se už zmínil, tak jakákoliv narkóza mě uvádí do stavu pozměněné reality a všeobecné blaženosti. Nevím, jaká narkotika do toho anestetického koktejlu míchají, ale asi tam nechybí opiáty a psychotropika. To proto, že všichni a vše kolem se mně rázem promění v naprostý ráj. Realita se pozmění, poodhrne se opona naší reality lineárního času a nastane jen těžko popsatelný stav, kdy čas je elastický a dá se v něm putovat či pohybovat jak do budoucna tak do minula. Našich nedokonalých pět smyslů bylo navrženo k tomu, úspěšně se pohybovat po stromech a později savanou v lineárním času naší reality. V pozměněné realitě však mimosmyslovým vnímáním komunikujeme i se zemřelými příbuznými a kamarády a nad tím vším bdí náš anděl strážný, Bůh a nebo inteligentní bytost, která to vše řídí a která nám laskavě radí. V tomto stavu je zřejmé vše, i to, že naše realita není jediná a vedle ní je nespočet jiných, paralelních. Zrovna tak i kosmos se jeví v nespočtu rovinách. Na každou otázku je zde odpověď.

Na příklad univerzální zákon vzniku a zániku čehokoliv. Rozdílná je pro nás jen časová škála. Relativně krátká doba vzniku, vytvoření, zrození a vývinu, následovaná poměrně dlouhou dobou životnosti, funkčnosti či života aby pak bylo toto období zakončeno poměrně rychlým zánikem. Ať už galaxií, hvězd, planet, života, civilizací a nebo i mechanických udělátek jako ložiska. Tato jsou také vyrobena velice rychle. Následuje dlouhá doba jejich funkčnosti, aby na závěr jejich životnosti došlo ke katastrofickému kolapsu a naprostému zániku.

Asi se začnu na další narkózu těšit. Takže úvahy v internetových publikacích na téma, jsme-li my Češi prasata či ne, jsou pouhé prkotiny.

Psáno 5. 5. 2017.