Byli jsme na zájezdu v Polsku. Vrátili jsme se s dost smíšenými pocity – je to naše vina, člověk (bohužel ten člověk jsem já) nemá být líny a má si výlet zařídit sám.

Nicméně jsme toho viděli a zažili spoustu.

Den první: brzy ráno odjezd, přejezd do Polska, kde jsme zažili první šok – Poláci už postavili spoustu dálnic a staví s nasazením, na které našinec kouká s pusou dokořán. Rozestavěno je na mnoha místech, dlouhé úseky. Opravdu se tam pracuje – ne že by tam postávalo několik osob opřených o lopaty. Vzápětí šok druhý – na rozdíl od nás, kde děti vídám se školou chodit do kina na - jak to říct: ne vždy příliš hodnotné filmy – tady školáci jezdí po památkách a poznávají svoji historii.

Kostel v Javoru

Prvně jsme zastavili u hrázděných kostelů míru v Javoru a Svídnici. V katolickém Polsku to byly výjimky trochu podobné našim tolerančním kostelům, vznikly ale jinak – na základě mírové smlouvy, která ukončila třicetiletou válku (Vestfálský mír). V té se Polsko zavázalo umožnit luteránům ve Slezsku konání vlastních bohoslužeb ve třech kostelích, které si věřící na vlastní náklady postaví (za dalších omezení a podmínek). Ty kostely zbyly do dnešní doby dva, jsou ohromné (kapacita 6 a 7,5 tisíce lidí!) a neuvěřitelně barokně zdobné. Roku 2001 byly zapsány na seznam UNESCO.

Odpoledne jsme stihli ještě Wroclaw, ale o té jsem už psala (přečíst si můžete zde). Je tak hezká, že jsme si ji rádi užili i letos – i když oproti říjnu tu samozřejmě bylo o hodně víc lidí. Vůbec je vidět, že Polsko je velká zem. Občas to vypadalo, že všichni Poláci cestují s námi.

Den druhý: Začal maraton po kostelích. Tohle bylo fakt nepříjemné – program zájezdu byl příliš obsáhlý, viděli jsme mraky míst, spousty kostelů, zámků, radnic… výsledek je, že na některých fotkách vůbec nepoznávám, co to bylo.

Lešno - radnice

Lešno – sem se uchýlili v 17. století Čeští bratři, kromě jiných Jan Ámos Komenský. Na tomto místě bych mohla začít dlouze psát o dějinách Polska, země, která se v minulosti nacházela trochu jinde. Ale to by už byl jiný článek. Kdo chcete, podívejte se tady.

Pak jsme jeli do Kórniku (ehm, polské „ó“ se čte jako „u“), kde mají u zámku příjemné arboretum. Myslím, že tady jsme viděli první jezero – nevím jak jinde, ale ta část Polska, kde jsme byli, se kdysi pyšnila zejména bažinami. Dnes jsou tu nádherná jezera, veliká a pro našince zvyklého na členitější krajinu – Polsko je tu rovné, rovné, rovné – vizuálně dost nezvyklá.

Poznaň - katedrála

Poznaň – sem přišel pokřtít první historické polské vládce sv. Vojtěch; vyrozuměla jsem, že pro Poláky je zřejmě obdobou našich Cyrila a Metoděje. Přijetí křesťanství je tu na rozdíl od naší země spojeno se vznikem státu.

Prvně jsme narazili na zajímavý fenomén – po válce (1945) byla většina polských památek zničená, fronta postupovala od západu i od východu. Poláci se rozhodli je obnovit, zrekonstruovat – často spíš postavit znova. To se mi líbí – bylo by škoda místo historie mít paneláky.

Co mě trochu zaráží, je to, že občas neobnovili stav před válkou, ale nějaký starší – třeba poznaňská katedrála byla tehdy barokní, ale obnovili ji do gotické podoby. Prý to souvisí s tím, že za gotiky bylo Polsko samostatný stát. V barokních dobách byli tak či onak porobený národ. Gotické stavby jsou zásadně cihlové - kamene bylo málo.

Den třetí: Lednické jezero – na ostrově jsou pozůstatky hradiště a nejstarší předrománské architektury v Polsku. Na ostrov v té době vedly dva dřevěné mosty, dnes se jezdí přívozem (a my museli počkat, až se převeze traktor se sekačkou).

Hnězdno - tady jsme se dostali do skanzenu a do areálu, kde objevili pozůstatky sídliště z doby lužické kultury (cca před 2500 lety) – tzv. dlouhé domy, něco jako panelák na ležato. Dřevěná stavba, kde byly jedna za druhou seřazené rodinné „jednotky“ o velikosti cca 80 m².

Den čtvrtý: Toruň – narodil se tu Mikuláš Koperník. Přespal tu Napoleon. Poláci doufali, že jim pomůže s obnovou státnosti. A pro turistu tu mají toruňské perníky. Lehce kuriózní zážitek – viděli jsme naprosté minimum bezdomovců a žebráků, ale jeden byl úžasný. Spal v kostele na lavici, a jak kolem něj šlo těch čtyřicet lidí z našeho autobusu, vzbudil se a zlobně huhlal: „zas…ný Japonci, furt jenom fotografujou“.

Grundziadz - most přes Vislu

Chelm, Grundziadz (podobně jako jinde mi chybí polská interpunkce, díky níž se to čte zhruba Grundžonz) s úžasnými středověkými sýpkami na březích překvapivě široké Visly a ještě Gniev, kterým jsme prosvištěli rychlostí závodního auta. Nakonec kouzelné místo u jezera někde v Kujavsku, kde jsme spali - hotel nestál za nic, ale ten výhled!

Den pátý: další skanzen, ty si užívám. Tohle byl vůbec dobrý den – následoval Slowinský národní park (místní byli opravdu spříznění s těmi u Jadranu). Mají tu pohyblivé písečné duny, obrovské. Po přísně vyznačené trase je možné je přejít k až moři. Vyškrábat se nahoru… bylo ještě pořád o chlup snazší než cesta dolů.

Slowinský národní park - duny

Nás čekal ještě poloostrov Hel, spíš uzoučká kosa (v nejužším místě je široký jen 150 metrů při délce 35 km). Kosa měla v minulosti velký strategický význam, protože poskytovala ochranu Gdaňsku. Když tenhle význam ztratila, rozjel se tu turistický průmysl. Záměrně říkám průmysl. Kdysi to místo muselo být krásné, možná někdy v zimě pořád je. Ale mně nejvíc připomínalo Bibione v plné sezoně.

Poznatky z autobusu – neuvěřitelné množství reklam, kde největšími písmeny stojí slovo Nagrobki. Je to to, co myslím? A proč je nabízejí všude? Pro našince těžko uvěřitelné je i množství čápů – pomalu v každé vesničce je čapí hnízdo (s malým „č“). Asi to souvisí s tím, že tu nejsou velké širé rodné lány, ale menší pole, občas nějaký remízek… a mnohem víc vody než u nás. Občas jezero, podmáčené plochy.

Kdyby to nebyl takový frmol, tak si cestování opravdu užíváme. Maně vzpomínám na film Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. A to nás čekají ještě čtyři dny. Příště!

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.