Zatímco my jsme byli v Liberci (zde), naši mladí odjeli s druhými rodiči a jejich štěnětem jezevčíka na chatu půjčenou od známých. První den prý proběhl zdárně, ovšem v noci se zjistilo, že chata má jednu dost zásadní chybu. Totiž že jediné dveře v baráku jsou ty, co ho oddělují od zahrady. No a malá jezevčice se v půl druhé v noci vzbudila, usoudila, že dost bylo válení a je třeba zahájit něco akčnějšího. Vstala, doběhla vzbudit Meggie, ze samé radosti počůrala její pelíšek (silné emoce v ní tuhle reakci jaksi vzbuzují), společně vyskočily (Meggie), případně vydrápaly se (Cibi) na postele našich mladých, tam na Cibinku zase přišly ty silné emoce a vzápětí se jaly honit z jedné místnosti do druhé a do třetí. Většinou pochopitelně přes postele, na nichž se pokoušeli spát páníci.

Nevinný kukuč

Akce skončila až naprostým utaháním štěňat, vytřením loužiček a omdlením lidí zpět do postelí.

Za těchto okolností jsem na svůj slib, že obě mrňavky pohlídáme při příležitosti jakési veselky v rodině synkovy slečny, pohlížela s určitým rozechvěním.

Těsně před dnem D přišla zpráva, že nakonec budeme hlídat jen Meggie, jezevčí slečnu si páníci vezmou sebou. To bylo dobré (odpadne jedna starost) i špatné (jak my tu Megginu utaháme).

Přijeli jsme s předstihem, aby si štěnda zvykla, že už jsme zase tady, a taky že si uděláme výlet, dokud ještě budeme prosti povinností. Plán na den D prezentovala synkova slečna tak, že v osm ráno odjedou a zhruba v osm večer se vrátí. Ale já už vím, jak to chodí, takže mi ani nepřišlo divné, když se dotyčná objevila v kuchyni v osm s poněkud mátožným výrazem (na ten má nárok, kvůli dojíždění do Prahy do práce vstává fakt nekřesťansky brzo).

Meggie tušila, že se něco děje, ale páníkům se povedlo vysublimovat, zatímco konzumovala novou atraktivní mňamku. Následovalo dlouhé očichávání branky, moje ujišťování, že se jí vrátí… a pak už normální režim, jen byla trošičku zaražená. Svačinka, ven na louku. Mladí mě přesvědčili, ať ji tam vezmu na volno, pro jistotu jsem si to den předem vyzkoušela, vypadalo to dobře.

Hrabe.

Samozřejmě jsem si v rozechvění, abych měla všechno, zapomněla kroužek na házení, ale to nevadilo. Meggie totiž neměla chuť někam moc chodit, místo toho začala pečlivě zkoumat nedávno posekanou louku a na vhodných místech hrabat. Vhodných míst bylo odhadem tak tisíc. Hrabala energicky i ležérně (tedy vleže) a naprosto nejevila potřebu někde běhat nebo mi utíkat.

Po nějakém čase, když už celá přední půlka psa byla víceméně hnědá, jsem usoudila, že půjdeme domů a že potřebuje napít. Pustila jsem jí vodu z hadice, což ji nadchlo. Pak už měla zase růžový jazyk a místo zaprášená byla zablácená, ale časem to opadalo.

Zřejmě někdy tou dobou se rozvzpomněla, že vlastně s námi bývá sama a že to není navěky, a pěkně se rozdováděla. V té souvislosti jsem přišla k pěknému škrábanci na bradě – ona nekousne ani omylem, ale ty drápy…

Odpolední venčení bylo trošku náročnější, na louce se objevilo pár psů ze sousedství a Meggie jevila touhu po společenském vyžití. Což bych i chápala, ale přece jen má člověk strach. Trochu jsem ji utáhla na házecí kroužek a pak frisbee (zatím neumí aport, což to trochu komplikuje) a po nezbytném hrabání jsme šli na večeři.

Co je?

Po ní padla a jala se podřimovat. Sešeřilo se. Nějak před desátou volal synek, že už za chvíli pojedou zpátky. Tak jsem se přemístila na její pelíšek (má matraci hodnou přinejmenším dogy, spíš drobnějšího slona) a tam jsme společně klímaly až do jedenácti, kdy páníci přijeli.

Druhý den jsme jeli domů, tak nás všichni tři šli vyprovodit na vlak. To probíhalo dobře až do chvíle, kdy jsem si kousíček od nádraží cvičně sáhla na zadní kapsu kalhot – a mobil nikde. Nastalo horečné hledání, vzpomínání a potom dobíhání vlaku.

Byla jsem si tak jistá, že jsem dole u vody Meggie fotila, že jsem o tom přesvědčila Frantu, který si to taky „pamatoval“. Jo, síla sugesce… Mobil našli až v lese trochu stranou od cesty, kde jsem neodolala volání přírody. Prý byl ještě mokrý.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.