21.10.2019 | Svátek má Brigita


PSÍ ROZCESTNÍK: Night ve Francouzském středohoří - část II.

10.6.2019

První část najdete zde.

V pátek ráno jsme se vydali na průzkum městeček nad soutokem Jontu a Tarnu. Neměli jsme to daleko – jen čtvrthodinku autem. Nejprve jsme prošli na kopci posazené malebné kamenné městečko Peyreleau. Schody, samé schody. A na nich kytičky. Krásné, malebné místo, ale život v něm snadný nebude. Parkují dole pod městem, do úzkých uliček a na schodiště se auto nedostane. Jak to řeší lidé staří, jak maminy (kočárek není taky vhodné vozidlo), jak lidé třeba o berlích...

Pohled na údolí Jontu (Gorges de la Jonte)

Pohled na údolí Jontu (Gorges de la Jonte)

Dole u řeky se rozkládá větší městečko Le Rozier. Zašli jsme se podívat na řeku Tarn s polorozbořeným mostem (je na něm květinová zahrádka), na kostelík s Pannou Marií a kochali se výhledy na okolní skály. Počasí nebylo úplně ideální, ale občas i slunko prokouklo mezi mraky. Teplota?? Asi deset stupňů.

Ruiny mostu přes řeku Tarn

Ruiny mostu přes řeku Tarn

Vydali jsme se proti proudu Tarnu slavným a turisty hojně navštěvovaným údolím Gorges du Tarn. Průzračná voda, skalnaté hluboké údolí, malebná kamenná městečka a vesnice. Žlutě kvetoucí janovce a spousta zahradních máků a dalších jarních květin. Hodně kempů, tábořišť, hospůdek – zatím skoro prázdných, ale to se jistě brzy změní.

Stejně jako včera v údolí Jontu i tady byly všude připraveny desítky plastových lodí. Neb obě řeky jsou oblíbené vodáky a provoz je na nich v létě neskutečný. Ale zatím jsme mohli pozorovat rybáře, kteří muškařili v průzračné vodě. I Night si ji pochvaloval – zima nezima – docela nadšeně se v Tarnu brodil.

Night v Tarnu

Night v Tarnu

V městečku Le Pont-de-Montvert jsme opustili Tarn a začali stoupat do hor. Kroutící se úzká silnička nás dovedla až na planiny Mont Lozére. Auto jsme nechali v sedle Col de Finiels (1550 m n. m.) a vydali se na nejvyšší vrcholek Signal de Finiels (1699 m n. m.). Poletoval sníh, fučelo a byly tři stupně. Naštěstí nad nulou.

Vesnička nad vodou - tam se opravdu bydlí

Vesnička nad vodou - tam se opravdu bydlí

Zajímavá horská krajina, občas plotny starého sněhu – které vždy rozradostnily Nighta. Lítání ve sněhu je prý skvělá zábava. Kvetly jen droboučké divoké krokusy, tady to stále bylo jen předjaří. Na vrcholu jsou čtyři velké kameny s popisem míst, která se dají za dobré viditelnosti spatřit.

Cesta na nejvyšší vrchol Mont Lozére

Cesta na nejvyšší vrchol Mont Lozére

Mimochodem přes vrchol vede část dálkové trasy Chemin de Stevenson. Tato 270 kilometrů dlouhá cesta jde ve stopách Roberta Louise Stevensona, který své zážitky popsal v Putování s oslicí po Cévennách (Travels with a Donkey in the Cévennes). Oslíky půjčují snad v každé vesničce, trasa je i díky nim populární.

Hřebenová cesta

Hřebenová cesta

V autě jsme rozmrzli a vydali se na druhou stranu hor – do města Mende. Místní rodák – papež Urban V. zde nechal vystavět v polovině 14. století gotickou katedrálu. Byla mnohokrát pobořena... a dostavěna byla nakonec tak trošku (dost) asymetricky. Jedna z věží je o třetinu nižší a chybí jí výzdoba.

Je nesymetrická

Je nesymetrická

Vraceli jsme se podél řeky Lot a odbočili na Le Massegros. Pastviny, pastviny a zase pastviny. Podél cesty jsou často udržované otevřené malé kamenné domečky – útulny pro pastevce i pocestné.

Útulna u cesty

Útulna u cesty

V Massegros míjíme veliký objekt mlékárny – prý je to největší mlékárna na zpracování ovčího mléka na světě.

Na sobotu byl naplánován nejdelší výlet. Trasa nás vedla kolem Séverac-le-Chateau, největšího blízkého města. Nad městem se tyčí veliká zřícenina hradu – a protože je volně přístupná, mohli jsme se kochat pohledy na všechny strany pod ještě šikmým sluníčkem.

Bylo krásné ráno

Bylo krásné ráno

Cesta na západ nás zavedla do přeci jen přívětivější krajiny. Tady bylo jaro dál, země byla jen mírně zvlněná, pastviny často střídala pole.

Rodéz je město s obří gotickou katedrálou. Pepa rád gotiku, ale já nerada se psem velká města. Cílem proto byla jen návštěva katedrály. Zaparkovali jsme báječně v podzemních garážích na dohled našeho cíle. Přesto to mělo jeden háček...

Katedrála v Rodez

Katedrála v Rodez

Mezi námi a katedrálou byl sobotní trh. Bagety, koláče, kuřata, ryby, sýry, sýry a zase sýry, a taky ryby a šunky a salámy a klobásy a obří pánev s paellou a muškáty a kytky řezané a nesmím zapomenout na tuny jahod a chřestu a zeleniny a zase jahody a jahody a jahody... Úžasné – ale taky davy lidí, tašek na kolečkách s volně loženým pečivem a spousta psů a pejsků a psíčků. Chaos.

Fotky z trhu nemáme. Protože jsme měli raději psa mezi sebou a já mu neustále otírala tlamu, aby se neoklepal. U katedrály jsme se vydýchali, postupně si ji v klidu prohlídli a čekala nás stejná cesta zpátky. Miska jahod byla odměnou pro nás – kus chrupavky ze šunky pro Nighta (ta nebyla koupená, ta před námi přistála na chodníku od místního řezníka).

A čekal nás hlavní cíl dne – opatství v Conques. Opatství bylo založeno již kolem roku 800, slávu a davy poutníků mu přinesl jeden z mnichů, když ukradl z kláštera v Agenu (to nebylo za rohem) ostatky mučednice Ste-Foy (svatá Věra byla umučena ve dvanácti letech...)

Vesnice kolem opatství je celá z doby pozdního středověku. Uprostřed stojí románský kostel Ste-Foy. Uvnitř kostela je také pokladnice s celou řadou cenností – od zlaté, diamanty zdobené sochy světice, až po dar Karla Velikého. I tudy prochází jedna z cest do Santiaga.

Kostel v Conques

Kostel v Conques

Zpátky jsme se toulali nejprve údolím řeky Lot s krásnými městečky. Jsou si hodně podobná – vystavěná z hnědých kamenů s šedými břidlicovými střechami. V každém je zámek, kostel a několik kamenných mostů. A pak jsme se odklonili k pohoří Aubrac. Kolem silnice bylo často neskutečné množství narcisů.

Pohled na celé Conques

Pohled na celé Conques

Zastavili jsme se ještě v horské (leží ve výšce 1100 m n. m. – takže opravdu horské) vesnici Saint Urcize. Z vyhlídky se sochou Marie jsme pozorovali blížící se těžké mraky. Rychle jsme prošli centrum, nakoukli do románského skvostu a včas jsme stihli dešti ujet.

Saint Urcize

Saint Urcize

Večer nás dohonil – a přinesl i značné ochlazení. Kapky deště začaly měnit skupenství...

Ráno bylo všude sucho. Zdejší podloží je nesmírně savé a vichr vysušil i trávník. Jediné, co bylo zamrzlé v ledu a sněhu, byl C-HRudoš. Sucho, ale teplota byla na nule a fučel silný vítr. Pocitově mrazivý zimní den. I já hledala čelenku a Pepa si s nadšením natáhl v ruksaku zapomenuté rukavice.

Pan domácí po prvním lijáku

Pan domácí po prvním lijáku

Neděle byla tak trošku odpočinkový den. Naplánovány byly jen blízké cíle. Z údolí Jontu jsme odbočili na uzoučkou silničku do hor. Sluníčko vykukovalo mezi skalními bloky, s každou zatáčkou výš a výš se otevíraly úžasné výhledy. Bylo brzy ráno, takže jsme na silnici byli sami. Sami jsme byli i na místním parkovišti, ze kterého byl značen okruh po malém skalním městě.

Gorges de la Jonte

Gorges de la Jonte

Malém... tolik jeskyní a skalních bran jsem ještě neviděla.

Malé skalní město

Malé skalní město

A všude krásně kvetla podivná křoviska (už vím, že je to muchovník oválný – jediný evropský muchovník), koniklece, vstavače, tořiče ... botanik by jistě zaplesal. Nikoho jsme nepotkali, ani žádné jiné auto na značené parkoviště nepřijelo. Jak jinak to tady asi vypadá v plné sezóně.

Muchovník oválný

Muchovník oválný

Teplota stoupla na 4 stupně, ale vichr nás sužoval dál. U malého kostelíku ve vesničce Saint-Pierre-des-Tripiers Night z auta ani čenich nevystrčil – že na nás rád chvilku počká. A v autě jsme ho nechali i na dvou značených vyhlídkových místech – Roc des Hourtous na levém břehu Tarnu na planině Causse Méjean i vyhlídce Point Sublime na pravobřežní planině Causse Sauveterre.

Údolí Tarnu z „druhého břehu"

Údolí Tarnu z „druhého břehu"

Na obou vyhlídkách bylo velké (neplacené) parkoviště, prodejna místních zemědělských produktů i restaurace. A díky zábradlí se na okraj skal mohli podívat i ti, co jim hloubka dělá problémy. Domů jsme se vrátili vymrzlí poměrně brzy. A po teplé polívce a zatopení v krbových kamnech bylo rozhodnuto, že se vydáme ještě na jednu pěší vyhlídkovou trasu – z blízké vesničky Saint-Rome-de-Dolan.

Psisku se moc z vyhřátého domečku nechtělo – ale nakonec řádil po lesních cestičkách mezi dvěma vyhlídkovými místy a užíval si svobodu. Neb opět nikde ani noha.

Night průzkumničí

Night průzkumničí

Cestou jsme viděli popásající se srnčí, opět nad námi často prolétly velké stíny – supi a orli a luňáci i vrány byli často k vidění.

Night byl občas i přivázán, aby neasistoval našim výhledům na skalní hraně 400 metrů vysoko

Night byl občas i přivázán, aby neasistoval našim výhledům na skalní hraně 400 metrů vysoko

Buková polena v krbu nezklamala – oheň zůstal živý a kamenný domeček držel rozumnou teplotu. Přesto jsem si i já říkala, že teplo tedy vypadá jinak. A že v jižní Francii by v květnu už opravdu sněžit a mrznout nemuselo :o)

... a pokračování příště.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Xerxová Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!