21.11.2019 | Svátek má Albert


PSI: Slavíč

14.10.2019

O těšení a začátku dovolené si můžete přečíst zde.

Sedím tu na terase, haxny mě bolej, v krku opět škrábe, ale dobrý to bylo. Co dobrý, tsss tsss tss, výýýborný.

Hned po snídani a kávičce jsme vyrazili na jeden z výletů, který jsem naplánovala ještě v Prahé. Výlet s hospůdkou. Šlo se na Slavíč. A jak jinak než do příšernýho krpálu. Žádný překvápko, když ubytovaný jsme v údolí a kolem nás obří kopce Beskyd.

Cestou na Lačnov v Beskydech.

Kousek za penzionem jsme odbočili z cesty do lesa a rovnou do kopce. Byla jsem zvědavá, jak mi to bude chodit, když jsem teď byla nemocná a ještě furt to není úplně cajk, ale kupodivu mi to docela i chodilo. Žádný závratný tempo, ale s tím se stejně v tomhle vedru nedá počítat. Tali jsem hned odcvakla z vodítka, na kterým byla pro jistotu ten kousilínek, co se šlo po silnici. A tak si mohla, poté co mi ale předtím kousek pochodovala u nohy, za odměnu, stejně jako Rumíček užívat svobody, zkoumání a čichání. K mojí velký radosti nechal páníček krám na pokoji a poté, co jsme mezi sebou vyladili to, že by jí měl nechat krapet větší důvěru a volnost, jsme si to i my mohli pořádně užívat.

Cestou na Lačnov v Beskydech.

Ta první část cesty, než se dojde na Lačnov, je fakt celou dobu krpál. A místy takovej jako drsnější. Měla jsem obavy, jestli tu místo lesů nenajdeme zmar a zkázu, ale tahle část hor se zatím drží. Když jsme vystoupali ten nejdrsnějši úsek, čekala na nás odměna v podobě velepůvabný louky obklopený hradbou stromů. Nááadhera, nádhera. Ohařiska ji ocenili stejně jako já a šli se rozeběhnout svobodně do prostoru.

Cestou na Lačnov v Beskydech.

Další nádhera, pro mě. Protože víte, jak to mám s vodítkem a že volný pohyb ohaře je pro mě důležitej. A já se teď mohla dívat, jak oba krouží kolem, šťastný a spokojený, a nikdo se nevzdaluje. To jsem pak šťastná a svobodná i já.

Vystoupali jsme ještě výš a otevřel se nám nádherný pohled na hory. Úžasný místo.

Beskydy.

Akorát když jsem se to snažila vyfotit, došla nás osamělá paní turistika a ohařiska uvítali možnost se družit. Chvili jsme se s paní společně litovaly na téma děsný stoupání a pak jsme my vyrazili zdolat ten poslední úsek, kdy cesta vede do kopce. Jakmile se totiž člověk vyškrábe na Lačnov, pohybuje se pak už jen po hřebeni.


Tam čekaly na ohařiska příjemný překvapení v podobě velkolouží plných bláta. Rumouš okamžitě zalehl a dál si bahenní lázeň. Spokojenost největší. No co, proč mít zaprasenýho jen jednoho psa. To by bylo fádní. A tak jsme oba Tali povzbuzovali v tom, aby Rumíčka následovala. Nenechala se dlouho přemlouvat a vypleskla se tam taky .

Rumíček bere bahenní koupel.
Talinka bere bahenní koupel.
Rumíček bere bahenní koupel.

Oba si, příjemně osvěženi, následně vyžádali balónky a tak se cestou po hřebeni čutalo a zběsile lítalo. A občas taky poslouchalo. To když někdo procházel či projížděl. Tak byl vždycky důvod střihnout si buď přivoláníčko anebo zastavení na dálku.


Došli jsme na Slavíč a zašli na oběd do turistický chaty.

Beskydy.

Psi tam smí být jen venku a tak jsme usalašili u jednoho z dřevěných stolů. Celkem dost tam foukalo a jak se ukázalo později, nebylo to nic moc pro muj nosohltan. Dali jsme si ale prima oběd a ohařiska tatranku. Překvapilo mě, co tam krom nás bylo psů. To jsem ještě na výletě nezažila.V jednu chvíli dvanáct kousků, plus my. A tady musím vlastně naše čoklidy pochválit. Byli totiž jediní, fakt jediní, kdo se tam pohyboval na prověšeným vodítku. Všichni ostatní bez rozdílu plemene svoje majitele zdatně táhli na vodítkách.

Cestou na Lačnov v Beskydech.

Dojedli jsme a vydali se po hřebeni dál. Mapa nám ukázala, že když odbočíme na cyklistickou trasu, trochu si tu cestu zkrátíme. A udělali jsme dobře. Protože zatímco na normální turistický trase se to cyklistama hemžilo, tak na trase cyklistický nebyl ani jeden. Až úplně dole jsme narazili na dvojici. Mužskej, jak to tak často bývá k vidění, to rval dopředu a jeho partnerka seděla u cesty na pařezu. A velmi uvítala psí společnost, kterou jí ohaříci nabidli. Sami mají doma prý sedm psů. Slušná smečka, složená z jednoho moskeváka, akit a basenjíků.

Dolů do civilizace nám už toho moc nezbývalo a vyšli jsme z lesů asi tři kiláky od.penzionu. Tři kiláky po silnici. Fuj a ble. Aleeee, kousek od silnice teče říčka. A tak jsme se tam na chvíli ubytovali a ohařiska si tam zařádili s balonkama. Bylo tam hezky a dokonce ledňáček kolem proletěl a zazpíval nám.

Zbývající část silničního pochodu jsem využila k utužení povelu Se mnou, kdy Rumíček pochodoval s Brtníkem a já si vzala pod křídla Tali. Nesmíte ji ani na vteřinu spustit z očí, jak si před tím ověřil páníček, kterýmu se to vymstilo, ale zvládla to na volno a že to byl pěknej kus.

V říčce

V říčce

Rumíček

Rumíček

Tali

Tali

Tali a Rumíček na dovolené

Tali a Rumíček na dovolené

Když se pak na druhý straně silnice objevila louka, přešli jsme tam, aby se ještě mohli proběhnout. A zalítat si za balonkama. Tím pádem pak oni sami padli na pokoji za vlast. Stejně jako páníček. A já si šla se svým voláním v krku dát na terasu Fofolu. A dumat, jak na tom asi budu zítra, páč v tom krku se to zas rozjelo teda.

Pokračování příště. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie :-)

Foto: archiv Petra K. Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz

Petra K. Neviditelný pes