22.9.2020 | Svátek má Darina


PSI: Vybíráme štěňátko

20.4.2020

Když se rozhoduje o pořízení štěňátka, většina lidí má obvykle již vyjasněno, jaké plemeno by to mělo být či zda se bude jednat třeba o „voříška“. Pokud ale zatím víme jen to, že chceme psa, resp. štěně, ale nemáme dosud jasno v plemenné příslušnosti, měli bychom si nejprve položit několik otázek...

Chceme psa nebo fenu? U některých plemen téměř nenajdeme mezipohlavní rozdíly v temperamentu, u jiných jsou naopak fenky klidnější než psi. Každopádně je ale třeba mít na paměti, že fena obvykle 2x do roka hárá (některá plemena jen jednou) a psi se zase v přítomnosti háravé feny často chovají jinak, než by si jejich majitelé přáli. Psi také obvykle značkují, zatímco u fen je to méně časté.

Dále je potřeba si vyjasnit, zda bude pes bydlet s námi v domě/bytě? Otázka bydlení je již sama o sobě do jisté míry vylučujícím kritériem pro to, jaké plemeno zvolit či spíše jaké nikoli. Žijeme-li např. v panelákovém bytě, měli bychom raději vybírat mezi plemeny, která jsou vzhledem ke své povaze a tělesnému předurčení do bytu vhodná. Někdo by mohl namítnout, že pokud je psovi věnována dostatečná péče, výchova a výcvik, že si lze do bytu pořídit jakéhokoli psa. Osobně s tím však nesouhlasím. Dle mého názoru jsou zkrátka plemena, která bychom si do paneláku pořizovat neměli. Jen si zkuste představit, jak se asi bude cítit takový huňatý novofundlanďan zavřený půl dne v létě v rozpáleném bytě bez pořádného větrání...

Bydlíme-li v domku se zahradou, máme zdánlivě neomezený výběr z existujících plemen. Je však na místě položit si další otázku, a to, co od pejska budu očekávat? Budu s ním chtít aktivně sportovat a cvičit, nebo by to měl být především rodinný společník, kterému stačí „jen“ procházky? Kdo je aktivní typ s dostatkem volného času a hodlá do svých aktivit zapojit i psa, může bez obav volit např. i mezi loveckými a jinými pracovními plemeny. Ten, kdo to s aktivitou zrovna nepřehání a vystačí si spíše s procházkami, měl by se poohlížet mezi společenskými plemeny s menšími nároky na pohyb.

Každopádně, než se rozhodneme pro jakékoli plemeno, je třeba si o něm nejprve něco přečíst, poptat se mezi lidmi, kteří dané plemeno chovají a z toho si učinit obrázek o tom, zda se právě pro nás daný pes hodí. Je navíc i relativně dost plemen, která od budoucího majitele již přímo předpokládají konkrétní znalosti a zkušenosti, aby pak soužití se psem bylo bezproblémové.

Zkrátka mělo by platit, že nevybíráme podle vzhledu, ale podle toho, za jakým účelem a do jakých podmínek si psa pořizujeme. Bohužel se však stále mnoho lidí dopouští právě této chyby, že si pořídí štěňátko, „protože je tak roztomilé a krásné“, ale již vůbec neuvažují o tom, že z toho „krásného huňatého medvídka“ zanedlouho vyroste třeba mohutný více než 60kilový kavkazan, s jehož výchovou si majitel neporadí a který bude následně „terorizovat“ celou rodinu a na procházkách bude problém, aby „nesežral každého na potkání“. Spousta psů pak díky lidské nezodpovědnosti zbytečně končí v útulcích, kde někteří dokonce stráví i zbytek svého života.

Při výběru plemene bychom také měli počítat i s velikostí. Chceme-li velké plemeno, musíme si být jisti, že na něj stačíme i fyzicky. I sebelépe vycvičený pes může občas v poslušnosti selhat a náhle vyrazit na vodítku vpřed a na majiteli je, aby to ustál. Tedy patříme-li spíše do lehčí váhové kategorie, měli bychom tomu přizpůsobit i výběr psa. Já např. často potkávám drobnou, štíhlou slečnu, jejíž mohutný rotvajler váží dozajista více než ona a své převahy nad paničkou náležitě zneužívá. Jelikož je navíc i agresivní vůči psům (a někdy dokonce i lidem), není setkání s takovou dvojicí rozhodně nic příjemného. Z vlastní zkušenosti ale mohu říci, že i mnohem menší (třeba „jen“ 20kilový) pes dokáže se svým majitelem pěkně zacloumat, pokud na to páníček není momentálně připraven.

Když již máme jasno ve výše uvedených bodech a víme, že opravdu chceme konkrétní plemeno a ne třeba voříška z útulku, vyvstává další otázka: Kde štěně sehnat a mám chtít s průkazem původu (PP) nebo tzv. „bez papírů“? Na toto téma již bylo napsáno mnoho článků, nicméně si myslím, že tohle by se mělo průběžně připomínat pořád, neboť realita naznačuje, že to nestačí. Osobně považuji za podstatné následující:

  • U štěněte s PP vždy znáte jeho rodokmen, na základě něhož lze zjistit i některé důležité informace jako např. zda se mezi předky štěněte nevyskytla některá ze závažných genetických vad či onemocnění. A protože znáte nejen rodiče, ale i jména ostatních předků, můžete se leccos dozvědět nejen o zdravotním stavu, ale též o jejich povaze… Chce to se však nebát zkontaktovat jejich majitele a vyptat se (pokud jsou kontakty k dispozici např. přes chovatelský klub apod.) Samozřejmostí také je, že chovatel a nový majitel štěněte spolu uzavřou dobře připravenou, písemnou kupní smlouvu.
  • U štěněte bez PP jste vždy odkázáni pouze na to, co tvrdí chovatel a v drtivé většině nemáte šanci zjistit absolutně nic bližšího o předcích štěňátka.
  • Štěně s PP bývá většinou o něco dražší než bez PP, neboť se do ceny promítá i mnoho nákladů, které u „bezpapíráků“ nevznikají (tj. např. poplatek majiteli krycího psa, plemenné knize...). V registrovaném chovu je také kontrolováno, že jednotlivé odchovy byly prohlédnuty veterinářem a označeny čipem (dnes se již takřka netetuje) a dostaly první očkování, ale vrhy také kontroluje i poradce chovu pro dané plemeno. Tudíž budoucí majitel psa má možnost si to ověřit, pokud by chtěl. Kdežto u bezpapíráčků se musí zase spolehnout jen na slovo chovatele.

Ovšem při pořizování štěňátka bychom měli vzít v úvahu i fakt, že pořizovací cena je jen zlomek z toho, co budeme muset vynaložit v budoucnu po celý pejskův život. U štěňátka s PP možná při pořízení zaplatíte více, avšak pokud jsme si dobře vybrali chovatele, rodiče a předky budoucího štěňátka, máme velmi vysokou šanci na to, že si přivezeme štěňátko zdravé a naše náklady na veterináře budou do budoucna jen za očkování a odčervení. (Od pravidelného odčervování se navíc stále častěji ustupuje a znám mnoho majitelů psů, kteří raději než psa ládovat pravidelně chemií, jednou za čtvrt roku nechají za cca 200 Kč udělat rozbor stolice pejska na přítomnost parazitů a tabletku pes polyká pouze, pokud rozbor vyjde pozitivní. Já to tak již několik let dělám také a je to jednak pro psa zdravější a jednak ekonomické pro mne :-).

Naopak štěně bez PP koupíme možná levněji, ale do budoucna naopak pravděpodobně vynaložíme mnohem více právě za veterináře a řešení nejrůznějších zdravotních obtíží. Všichni ti, kteří si pořídili „bezpapíráčka“ od podvodných množitelů psů, by mohli dlouze vyprávět. Podvodníky a „továrny na štěňata“ lze však, bohužel, najít i mezi chovateli s PP.

Z toho plyne, že je nesmírně důležité dobře si vybrat chovatele, nedat jen na první dojem např. z krásně zpracovaných webových stránek. Je dobré si o vytipovaném chovateli zkusit zjistit něco předem, což v době internetu není většinou žádný problém. Zodpovědného chovatele určitě poznáte. Nemá na vyslaný dotaz problém poskytnout zájemci informace o svém chovu, uvítá i nezávaznou návštěvu své chovatelské stanice, abyste si mohli prohlédnout psy v jejich přirozeném prostředí. Je rovněž ochoten poradit s úpravou srsti (vyžaduje-li zvláštní péči), následnou výchovou, výcvikem nebo i přípravou na výstavní kariéru. Množitelé psů, kterým jde jen o byznys a zisk z prodeje štěňat, vám v drtivé většině případů nic z výše uvedeného neposkytnou. Tito podvodníci však často používají důmyslných triků (vymýšlí zdánlivě seriózní výmluvy, hrají lidem na city apod.), aby důvěřivého zájemce o štěňátko oklamali.

Abychom zabránili podvodníkům v jejich nekalém „podnikání“, které je často založeno doslova na týrání psů (absolutně nevhodné podmínky chovu, špatná strava, nedostatečná či žádná hygiena, zanedbávání očkování, odčervení, absence kontaktu s člověkem), je nezbytné šířit osvětu a informace mezi lidmi, aby si raději dali práci s výběrem chovatele a pořídili si nejlépe štěně s PP, anebo udělali dobrý skutek a vzali si pejska z útulku, neboť i ty jsou plné štěňátek a získat je lze jen za minimální poplatek anebo zcela zdarma.

Dle mého názoru lze pořízení štěňátka bez PP ospravedlnit jen výše uvedeným dobrým skutkem, anebo bereme-li si štěně od někoho, koho dobře známe, kdo se o svou fenu i štěňata dobře stará, tj. všechny poctivě krmí, nechá naočkovat, odčerví, má k odchovu optimální podmínky a štěňátkům následně najde dobrý domov, aniž by se na nich snažil vydělat (tj. štěně buď daruje, nebo prodá jen za cenu nákladů vynaložených na odchov). Já osobně ale neuznávám ani tyto slušné „chovatele bez PP“, neboť jde často o lidi, kteří prostě své feně chtěli jednou dopřát štěňata v domnění, že to ke svému plnohodnotnému životu potřebuje. Omyl! Fena může prožít krásný a plnohodnotný život i bez toho, že odchová štěňata.

Pokud jsme tedy měli šťastnou ruku při výběru chovatele, zbývá ještě vybrat si konkrétní štěňátko. Osobně považuji za ideální, může-li se člověk jet na štěňátka (většinou je jich více než jedno) podívat ještě před jejich 8. týdnem věku, kdy se již mohou „rozletět do světa“. Zkušení chovatelé by vám však řekli, že vybírat mezi štěňátky to své na druhou stranu obvykle nemá smysl dříve než mezi 5. a 8. týdnem, kdy již bývají štěňátka dostatečně aktivní na to, aby bylo možné alespoň trochu odhadnout jejich povahu.

Klubko kníračích štěňat ve věku 2 týdnů

Klubko kníračích štěňat ve věku 2 týdnů

Výběr konkrétního prcka bychom neměli uspěchat. Ideální je domluvit se předem s chovatelem a strávit se štěňátky třeba celé odpoledne, kdy je sledujeme, jak si hrají mezi sebou, jak se chovají k nově příchozím lidem, zda mají zájem o hru s nimi atp. A můžeme je i trochu vyzkoušet, jak reagují na nečekané podněty (např. bouchnout papírový pytlík nebo hlasitě tleskat, zapískat, houknout, poskakovat po jedné noze, lehnout si na zem) a z toho se pokusit odhadnout jejich povahu. Ale zkušený chovatel by opět řekl, že i celé jedno odpoledne strávené se štěňátky je na spolehlivý odhad povahy málo. Času by bylo třeba mnohem více, ale i z té chvíle si přece jen můžeme udělat určitý obrázek.

Pokud např. zatleskáme a některé ze štěňat uteče, schová se a již nevyleze, dokud jsme na místě, pak je velmi pravděpodobné, že s takovým bude mít jeho budoucí majitel mnohem více práce, aby z něho vychoval vyrovnaného a pohodového psa, než se štěnětem, které se třeba nejprve lekne, poodběhne, ale vzápětí se zase vrátí a začne zkoumat, odkud se ten zvuk vzal. Pokud však některé štěně na podnět nezareaguje vůbec (zůstane třeba sedět tam, kde bylo a ani se neohlédne), nelze tvrdit, že je „ze všech nejodvážnější“. Zrovna tak to může být malý flegmatik, kterého sice jen tak něco nerozhodí, ale zároveň ho ani jen tak něco nezaujme.

Chovatelku Akínka jsme měli relativně blízko, mohla jsem proto štěňátka...

Foto: Chovatelku Akínka jsme měli relativně blízko, mohla jsem proto štěňátka navštěvovat pravidelně a Aki už mě pak rovnou vítal. Tady mu bylo 6 týdnů.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nejlépe se dále spolupracuje s pejsky, kteří již jako štěňata jeví živý zájem o všechno možné, neprojevují strach z kontaktu s neznámým a mají chuť si s člověkem hrát. Na hře by totiž měla být založena většina následné výchovy a výcviku, a proto se mnohem lépe cvičí s temperamentnějšími jedinci než s flegmatiky, neboť akční psi jsou obvykle mnohem lépe motivovatelní.

A poslední důležitou věcí, kterou bychom měli udělat ještě předtím, než si štěňátko odvezeme domů, je kontrola jeho stavu. Štěňátko by mělo mít čistá, jasná očka, nemělo by mu téci z nosu, čistá by měla být i ouška, rovněž řitní otvor a jeho okolí, bříško by nemělo být nafouklé a dobře hmatné (opatrné prohmatání by štěňátko nemělo bolet). Potřeba je prohlédnout i třísla a vyloučit případnou kýlu a u pejsků prohlédnout, zda mají sestouplá varlátka. Dobré je podívat se i do tlamičky: dásně by měly být dobře prokrvené, růžové (většina psů má v tlamě i pigmentové skvrny, což je ale normální) a štěňátku by nemělo z tlamky nepřirozeně páchnout. U plemen, kde je vyžadována plnochrupost, je vhodné zkontrolovat i počet zoubků (mléčný chrup jich má mít 28, dospělý pes potom 42). Pokud se hodláme v budoucnu věnovat výstavám, mělo by štěňátko odpovídat standardu daného plemene. Sledujeme pak tudíž i správnost nasazení uší, ocasu, pohyb končetin, zbarvení atd.

Akínek ve věku 8 týdnů

Akínek ve věku 8 týdnů

Bereme-li si štěňátko od seriózního chovatele, měl by nás na případné vady upozornit sám a popřípadě i ponížit kupní cenu. Pokud se však rozhodneme pro štěňátko bez PP, např. z útulku, rozhodně je třeba se přesvědčit, zda je štěňátko již na pohled zdravé. Samozřejmě, že existují skryté vady, které ani podrobnou vnější prohlídkou odhalit nelze, avšak tohle riziko bude do určité míry existovat vždy, ať již jde o štěně s PP nebo bez něj.

A na závěr malá osobní poznámka: Znát teorii a používat při výběru štěňátka zdravý rozum se jistě vyplatí, ale dobré je zapojit i srdce. Než jsem se já sama dopracovala k tomu vybrat si štěňátko podle výše uvedených „pravidel“, prošla jsem postupně vývojem od vyloženě srdeční volby prvního psa (ještě jako malá holka) – středního knírače bez PP od známých mých rodičů, k pečlivému výběru plemene (chodský pes) a nalezení seriózní chovatelky s PP, kdy však samotný výběr štěněte byl opět srdeční záležitostí.

Osmitýdenní Akínek, když jsme si ho přinesli domů

Osmitýdenní Akínek, když jsme si ho přinesli domů

Jakousi mezifází bylo pořízení dospělého psa (křížence howavarta s NO) z útulku, kde sehrál největší roli soucit nad týraným a nemocným psem, který ke mně od prvního okamžiku projevil takovou důvěru, že jsem ho prostě nedokázala odmítnout a zklamat. Ovšem brali jsme si ho s vědomím, že bude nutné vynaložit mnoho času i financí na to, aby z něho byl spokojený a relativně zdravý pes, což se naštěstí podařilo. A můj poslední chlupatý kamarád je zase střední knírač, avšak s PP. Při jeho výběru sehrál konečně rozum větší roli nad srdíčkem a také jsem dala na dobrou radu chovatelky, kterou jednak znám přes 20 let a která mi o štěňátkách podala takové detailní informace, které jsem za to jedno odpoledne nemohla odpozorovat sama.

Devítitýdenní Eda

Devítitýdenní Eda

Původně jsem si při návštěvě štěňátek v jejich pěti týdnech věku vytipovala předběžně jednu fenečku, ale ta se za ty tři týdny, kdy již byla štěňátka k odběru, ukázala být úplně jiná, než byla má očekávání. Naopak všechny předpoklady a vlastnosti, které jsem si přála, aby mé nové štěně mělo, do puntíku splňoval jeden pejsek, nyní náš Eddie, který byl tehdy ještě naštěstí nezadaný.

To první je Eda, druhé jeden z brášků - zrovna vstával, aby se vydal za Edou,...

Foto: To první je Eda, druhé jeden z brášků - zrovna vstával, aby se vydal za Edou, ale vypadá to, že dělal úplně něco jiného :-))

Na první úpravu kožichu ve 4 měsících jsme jeli k chovatelce. Eda po trimování...

Foto: Na první úpravu kožichu ve 4 měsících jsme jeli k chovatelce. Eda po trimování proháněl ségru :-))

Ještě dnes naší paní chovatelce blahořečím, že mi tehdy pomohla se rozhodnout právě pro něj. Eda je totiž přesně to, co jsem si přála mít doma – nebojácný, temperamentní, veselý, velmi kontaktní a snadno motivovatelný pes (pokud jeden ví, jak na něj :-), nímž si již 5 let užíváme spoustu legrace.

Ze srdce bych každému, kdo vybírá štěndo, přála, aby si vybral co nejlépe. ;-)

Foto: Eva Zvolánková

Eva Zvolánková Neviditelný pes