Předchozí díl najdete zde.

Minule jsem se tu otevřela téma průjem u dlouhosrstých koček s ambivalentním vztahem k vodě. Dá se to ustát, pokud věříte, že se stane zázrak a v kočkolitu onen pevný bobek jednou opravdu najdete.

Této radostné události jsme se dočkali až po několika tekutých týdnech pobytu nového chlupatce u nás. Propadla jsem kouzlu okamžiku a v euforii jsem se rozhodla podat kocourovi i odčervovací prášek, který jsme na veterině dostali spolu s předepsanou dietou. Kocour ho sežral s večerní porcí žrádla.

Ptačí vetřelce je nutno po kocouřím ocvrdlikat. Zhouky, mainský mývalí kocour

Zhouky je velice ranní tvor. Řekla bych, že v tomto je to úplně normální kočka. Ve čtyři ráno slyším, jak po koupelně prohání misku s vodou. O pár minut později se ozve vrraau, vruu a zpod jen ztěžka otvíraných víček vidím z kocoura v pološeru jen vztyčenou světlou prachovku, jak pobíhá kolem postele. K vrrau se přidají zvuky ožírání kabelů u lampičky na nočním stolku nebo nárazy spínače téhož o pelest postele. Huš kocoure, přijď nejdřív v pět. Vru, už je 4.59! No tak jo, vstávám. V koupelně se postarám o sebe, vytřu podlahu a doplním vodu do misky. Cestou do kuchyně musím rozsvítit, abych se na schodech nepřerazila o hopikajícího kocoura. Do misky nandávám ranní porci žrádla už za jasného vědomí a o pár minut později v posteli pak ne a ne usnout. Vrrrau, už je sedm! Čas na druhou porci a úklid záchodků.

To ráno po podání odčervovacího prášku mě probudil nos. Můj. Vstala jsem a ani jsem nemusela hledat zdroj. Byl vidět hned. Šmouhy po celé podlaze, na prazích dveří, na schodech, na koberci. To, co ze zvířete prostě odpadne, pokud je to v tuhém stavu, nebo odteče, pokud je to ve stavu tekutém, se přilepilo kocourovi na ocas a na kalhoty. Jílovitých koulí se kocour snažil zbavit otíráním se o cokoliv pod sebou.

Drama po odčervení. Bobky se mu přilepily na chlupy a zbavoval se jich vskutku všude.

Nějak jsem nevěděla, co dělat dřív. Odchytnout rozhozeného kocoura a baletit při tom v mezišmouhovém prostoru, nebo utřít, co se dá, a pak se postarat o vynervované zvíře. Umyla jsem si cestičku do koupelny, napustila umyvadlo teplou vodou, vzala velký ručník a šla vzbudit toho dne chořící dceru. Už jsem tu apokalypsu nemohla snášet sama, potřebovala jsem asistenta.

Kocoura jsem odchytla u žrádla, bez ohledu na možné negativní dopady na kočičí duši jsem ho pevně zabalila do ručníku a vybalenou záď i s ocasem ponořila do teplé vody v umyvadle. Dcera pobíhala kolem a nevěděla, jak má reagovat na mé přesné pokyny typu „drž ho, ať se nevyškrabe ven!“, „umyj mu ocas!“, „koukni, jestli má čistou prdel“, „ještě tam někde něco visí?“, „tak ho alespoň drbej za ušima!“, „žiši! já vím, že je to nechutný!“, „utři ho suchým ručníkem!“. Výsledkem byl napůl dekontaminovaný, ale stoprocentně mokrý kocour, roztržený župan a emočně vyřízené dítě. Kocour prchnul kamsi pod postel, dítě zůstalo v péči mobilu a já šla uklidit byt.

Aby podlahy a koberce rychleji uschnuly a smrad vyvanul, otevřela jsem v patře všechna okna, zavřela dveře a šla si dát dolů s dcerou do uklizené kuchyně kafe. Probíraly jsme právě přežitou životní zkoušku, když mě tak napadlo... kde je vlastně to zvíře?! Zkrátím to, bylo na střeše. A to celou dobu, kdy já uklízela dole. Nejspíš nikdo z vás střešní tašky pravidelně neumývá. Mně je na podzim umyl kocour. Ten vypadal! Mokrý byl jak myš, černý jak bota, ale jediný z nás šťastný jako blecha.

Střecha dobyta. Jsem šťasten jako blecha a špinav jako prase.

Už jsem ani neměla sílu hořekovat. Nechala jsem kocoura kocourem, popřála dítěti hezký den a šla se uklidnit do práce.

Foto: Eva Schlittermann