Na 27. 2. 2022 jsme si s kamarádkou naplánovaly, že vezmeme děti konečně zase někam za zábavou i poučením, když už se konečně více uvolnila covidová pravidla a nemusíme s sebou všude nosit papír o „bezinfekčnosti“. Rozhodly jsme se proto vyrazit do ulice Na Příkopě v Praze 1, kde se ve velkém domě hraček nachází Papilonia, neboli „motýlí dům.“

Již jednou jsme tam s kamarádkou a dětmi byly, když jim bylo kolem 6 a 8 let. Moc se nám tam tehdy líbilo, a tak jsme si řekly, že ti naši, nyní už vlastně puberťáci, by to ještě mohli ocenit a že by se to už mohlo líbit i nejmladší ratolesti, tedy dvouleté kamarádčině dcerce.

Protože jsme dorazili několik minut před otevřením, chvíli jsme museli počkat, a tak jsme byli svědky otevíracího rituálu domu hraček, který prý takto probíhá již od samé existence této nejstarší hračkářské firmy na světě (tj. od r. 1760). V 10:00 se otevřela velká vrata a z nich vyšel obří plyšový medvěd, jehož doprovázely dvě zcela identické dívky, a to jak co do oblečení a účesu, tak i obličeje a postavy. Všichni hlasitě zvonili na zvonce a děvčata unisono volala naučenou otevírací „formuli“. Z hloučku lidí, čekajících na umožnění vstupu dovnitř, si děvčata vybrala několik dětí, rozdala jim zvonečky a za pořádného randálu společně konečně oficiálně otevřely.

My zamířili rovnou do Papilonie v prvním patře. Naštěstí je tam možnost nechat si oblečení a jiné nepotřebné věci v zamykatelných skříňkách, čehož jsme samozřejmě využili. Uvítali jsme s velkým nadšením i fakt, že v motýlím prostoru není nutné mít nasazený respirátor. Zaplaťpánbůh za toto moudré opatření, neboť když jsme vešli dovnitř, došlo nám, že s náhubkem bychom tam nevydrželi ani minutu, jaká tam byla neuvěřitelná vlhkost vzduchu a horko. Celkem jsme s tím horkem počítali a byli vhodně oblečení, ale ta vlhkost byla opravdu obří. Nu, imitace deštného pralesa opravdu důkladná.

Motýlí dům v Praze

Papilonia má pobočky i v jiných českých městech, a každá je trochu jiná. Ta pražská má napodobovat prostředí rozpadlého chrámu v džungli. Pro dokreslení atmosféry toho rozpadu je tam na zemi lidská kostra (tedy samozřejmě umělá). Děti si pod tím představovaly piráta, já zase španělského conquistadora, kterého krvelační Aztéčtí kněží obětovali svým bohům. A kamarádky malá princeznička cupitala za ruku na střídačku s námi všemi a hlasitě se podivovala „Jéééé, jůůůů, tadyyyy“ a v jejích očkách bylo vidět nadšení nejen z těch okřídlených, poletujících barevných drahokamů, ale celkově z toho prostředí.

Uprostřed „chrámu“ je jezírko s rostlinkami, kachničkou a hlavou krokodýla vykukující z podrostu. To jezírko přitahuje motýly neskutečným způsobem, že do něho celkem často padají. Vzpomínám si, že jsem už při naší první návštěvě nějaké zachraňovala před utopením a tentokráte tomu bylo stejně. Motýl z čeledi babočkovitých (Nymphalidae) s latinským názvem Idea leuconoe,

Idea leuconoe.

jehož domovinou je tropická Asie, o kterém jsem si již dříve přečetla, jak vynikající je to letec, který umí využívat vzdušné proudy podobně jako ptáci, přímo před mýma očima zahučel do jezírka. Ihned jsem šla do kolen, ubožáčka podebrala dlaní a vytáhla.

Když se odněkud snažíme zachránit motýla nebo můru, nesmíme, pokud je to jen trochu možné, sahat na křídla, abychom neporušili jejich „pel“, který jim umožňuje létání. Motýl byl ale totálně mokrý a neschopný dalšího letu, ačkoli se o to čile snažil. Z ruky mi svým pokusem o let spadl na kalhoty někam ke kolenu, kde se zachytil, a další let si nadlouho rozmyslel. Chodila jsem tedy opatrně po expozici s motýlem na kalhotách a fotila všechny ostatní, co se vyfotit dali. Sedali si nám i na hlavy, děti měly několikráte motýla i místo náušnice:

Malá princeznička byla naprosto ukázněná, na motýlky se nesnažila sahat, a to ani tehdy, když si na ni některý sedl. Chodit se tam musí opatrně všude, neboť motýli sedají i na dřevěném chodníčku. Stěny jsou vymalovány tak, aby připomínaly prales, tudíž i na zdech bylo motýlů hojně. A samozřejmě na krmítkách, kde měli k jídlu prostřený už hnědnoucí banán a čerstvěji vypadající pomeranč. Někteří motýli v přírodě se živí i hnijícími plody, tudíž nad tím jsem se tolik nepozastavovala. Co mě ale trochu zarazilo, byl materiál, z jakého ta krmítka jsou. Jde v podstatě o skleněné destičky na tyči, na nichž je ovoce položeno. Když jsem se ale na krmítko pokusila dát toho málem utopeného motýla, všimla jsem si, že na tom skleněném povrchu téměř nedokáže lézt. Posunula jsem ho tedy přímo na pomeranč, kde už se chytil lépe a začal se sosáčkem krmit.

Motýlí dům v Praze

Nejvíce z celé expozice nás však upoutala líheň, což je průhledná vitrína, která má vzadu otevřená dvířka, aby vylíhlí motýli, kteří jsou již schopni letu, mohli do prostoru. V líhni visí na „bidýlkách“ kukly v různém stádiu vývoje a mnoho z nich je již prázdných, protože ti šťastnější motýli již vyletěli. Bohužel ne všichni to štěstí mají. Ne všichni motýlci se totiž vylíhnou zdraví.

Umělá líheň.

Zrovna když jsem uchváceně hleděla do té líhně, spadl z bidýlka rovnou na záda čerstvě vylíhlý motýl. Podle toho, co jsem si již před návštěvou přečetla na internetu, jsem jej identifikovala jako samičku s čeledi otakárkovitých s latinským názvem Papilio polytes. Tento druh otakárka z jihovýchodní Asie je zajímavý tím, že samičky se vyskytují ve třech různých zbarveních, zatímco samečci jsou jen černobílí. Když proto lidé vídali tohoto otakárka při páření s jinak zbarvenými protějšky, domnívali se, že se páří s jinými druhy motýlů, a proto v angličtině získal své pojmenování „Common Mormon“ (Mormon obecný; podle mormonské církve praktikující polygamii). Důvodem různého zbarvení samiček je jejich snaha napodobit vzhled tří jedovatých druhů motýlů, ač samy jedovaté nejsou, což je účinná strategie ke zmatení predátorů.

No a právě jedna chudera otakárková se asi špatně vylíhla a třepala se tam nožkama vzhůru, neschopna se otočit, aby jí mohla oschnout křídla a dostala tak šanci vyletět do svého malého světa. Přemýšlela jsem, co mám dělat, ale když jsem si nevšimla nikoho z personálu, koho bych mohla upozornit, rozhodla jsem se pomoci sama. Nastrčila jsem nad motýlka prst, aby se ho mohl chytit s tím, že ho pověsím zpět na bidýlko, aby tam oschnul, než se pokusí odletět. Vtom jsem za sebou uslyšela hlas: „Počkejte, co to děláte?“ Otočila jsem se a všimla si slečny, která do té doby seděla s mobilem na lavičce, a já ji považovala za dalšího návštěvníka. Řekla jsem tedy, že se jen snažím tomu motýlovi pomoci. Slečna řekla, že to udělá, a tak jsme se už jen dívali, jak bere motýla do dvou prstů a věší ho zpátky na bidýlko. Nedalo mi to a zeptala jsem se, zda ten motýl ještě bude moci létat. Slečna řekla, že neví, že se někdy prostě vylíhnou špatně, že to není nic divného.

Špatně vylíhnutý Papilio memnon.

Nevím, jak často se ve volné přírodě stává, že se motýl „špatně vylíhne“, ale spíš bych si myslela, že pravděpodobnější, než že zasáhne nějaká vývojová vada, bude to, že čerstvě vylíhlého motýla něco sežere dříve, než se vůbec pokusí vzlétnout. Právě v tom období bezprostředně po vylíhnutí, než jim oschnou a napnou se křídla, jsou motýli nejzranitelnější.

Když srovnám tu naši úplně první návštěvu u motýlků kdysi s touto druhou, přijde mi, že tehdy to vše bylo více opečovávané a motýli vypadali zdravěji. Možná je to ale jen můj dojem. Ono možná i u toho umělého motýlího odchovu platí, že čím více generací v zajetí, tím asi také více vývojových vad. A velkou roli jistě hraje i míra dokonalosti podmínek pro odchov, která by se co nejvíce blížila těm přírodním.

Papilio memnon.

I když se mi návštěva motýlího domu líbila už i proto, že „puboši“ i malá princezna byli zcela spokojení a ulovili jsme všichni hezké fotky, neubránila jsem se nicméně pocitu, že jde už mnohem více o komerci, než o to přiblížit život motýlů běžnému člověku. Na webových stránkách lze sice najít nějaké základní informace alespoň o chovaných druzích a o cyklu vývoje motýla, nicméně přímo na místě jsme si žádného obrázkového klíče k určení druhů nevšimli a ani při placení jsme nedostali žádný prospekt. Za vstupné, které je srovnatelné se vstupným do ZOO, jsem zkrátka čekala trochu víc.

Když jsem o našem výletě za motýlky vyprávěla rodičům, maminka poznamenala: „To víš, to Mariposarium na Tenerife sotva něco může trumfnout.“ A mně se hned vybavila ta dovolená s rodiči, kdy mi bylo asi 15 let a navštívili jsme tehdy právě to tenerifské Mariposarium (čili česky „motýlárium“). Už tehdy mě nadchlo tím, jak pěkně bylo vytvořeno, aby se tam motýlům dařilo. Ale zase na druhou stranu nevíme, jak to tam vypadá dnes, po cca 25 letech. Možná, že podobně, jako u nás. Je ale hezké mít to v paměti v té hezčí podobě :-).

Ale abych to shrnula, návštěvu pražské Papilonie lze určitě doporučit všem, komu nevadí horko a vlhko a kdo se chce prostě jen pokochat pohledem na pestrobarevné motýlky a pořídit si s nimi originální foto, bez toho, že by nutně potřeboval vědět, jak se který ten krasavec jmenuje, kde žije apod. Pro děti to rozhodně pěkný zážitek je.

Foto: Eva Zvolánková a Markéta Koutská. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie :-)

Zdroj informací o motýlech: https://www.papilonia.cz a anglická Wikipedia