ČLOVĚČINY: O mořské nemoci

Na přání čtenářů dnes vychází první díl na toto téma. Upozornění: místy pro silné žaludky.

Motto: Jediným spolehlivým lékem na mořskou nemoc je lehnout si pod zelený strom

(autor neznámý)

I přes veškerý obrovský pokrok, který lékařská věda v uplynulých padesáti letech učinila, zůstává mořská nemoc téměř stejně tak neznámá, jako byla v dobách, kdy soužila admirála Nelsona. Dodnes není exaktně znám mechanismus jejího působení a neexistuje lék, který by byl stoprocentně účinný u každého pacienta – až na ten zelený strom. To, co při kinetózách neboli nemocech z pohybu, mezi něž mořská nemoc patří, zabírá na jednoho, je naprosto neúčinné u druhého, a co je ještě horší, nikdo si nemůže být jist, že záchvat mořské nemoci nedostane, že je absolutně imunní. I po dvaceti nebo třiceti letech na moři, kdy jste bohorovně přihlíželi, jak ostatní zvracejí, může přijít chvíle, že se přes zábradlí přehnete i vy – loď se jednoduše dostane do vln s frekvencí, na kterou jste citliví, a těch dvacet nebo třicet let jste prostě měli štěstí.

V roce 1989 byl v posádce Mony II i kolega Karel V. Tvrdil o sobě, že nikdy neměl mořskou nemoc a že ji nikdy nemůže dostat. Proto se poškleboval dvěma nešťastníkům, kterým se udělalo špatně už na Štětínském zálivu, ještě než jsme se vůbec dostali na moře. Zatímco ti dva chudáci se vykláněli z kokpitu nad vodu, Karel na nás mrkal a naznačoval Miloši K., ať vezme videokameru a tu scénu, jež podle něho byla legrací k popukání, natočí.

I stalo se, že když jsme za dva týdny nastoupili zpáteční cestu a opustili anglický přístav Grimsby, dostali jsme se do komplikované a opravdu plavebně nepříjemné situace. Za slabého vánku z jihu jsme s větrem v zádech směřovali k severu, odkud ale přicházelo nepřehlédnutelné mrtvé vlnění, předzvěst šestkového severozápadního větru, který nám pak dal zabrat. Vánek z jihu byl natolik silný, že dokázal vyplnit plachty, ale nestačil na to, aby se loď pohybovala dopředu. Prakticky jsem se houpali na místě, přídí natočeni proti asi metrovým vlnám.

Seděli jsme v kokpitu a věděli, že se musíme obrnit trpělivostí, když tu najednou Karel, který již delší dobu mlčel, se vrhl k okraji lodi, prostrčil hlavu pod lankem zábradlí a už to z něho jelo.

Vypukli jsme v radostný řev, hlavně ti dva kolegové, kteří krmili ryby již na Štětínském zálivu, ale teď byli v pohodě.

„Ty prý, Karle, nemáš nikdy mořskou nemoc. Tak co to teď děláš?“ dobírali jsme si nešťastníka, protože si to za svoje předchozí zlomyslné chování zasloužil.

„Kluci, to není mořská nemoc,“ vymlouval se, „trpím na žlučník a ten oběd byl moc mastný,“ snažil se neztratit tvář, ale všichni jsme věděli, že konečně došlo i na Karlíka. Prostě pohyb, který nikdy předtím na moři nezažil, spustil záchvat mořské nemoci.

Severní moře, sice vlny, ale pohoda

Podle současných poznatků se předpokládá, že mořskou nemoc vyvolává zmatek mezi signály, které lidský mozek dostává od smyslů. Zatímco oči signalizují, že tělo je v klidu, např. když sedíte v salonu u stolu, tlaková čidla v pokožce a hlavně střední ucho, kde je smysl rovnováhy, naopak hlásí, že se tělo zmítá. Proč ale na tyto protikladné informace reagují lidé napřed ospalostí, zíváním a pocitem nepohodlí, jenž přerůstá v závratě, zvedání žaludku, zvracení a bolesti hlavy a končí příšernou kocovinou, jako kdybyste vypili celý vinný sklep?

V tomto okamžiku se dostáváme do oblasti dohadů a lékařská věda nabízí jenom hypotézy. Jedna z nich říká, že protikladné informace smyslů startují velmi starou obrannou reakci dávení. Podle antropologů byla pro naše předky smrtelným nebezpečím otrava po pozření neznámých plodů a mohli přežít jenom ti, kteří evolucí získali dávicí reflex spouštěný potácivým pohybem otráveného těla. Kinetózy pak prý tento reflex s různou intenzitou chybně spouštějí, dokud se tělo neaklimatizuje a mozek nezačne křížící se informace z vizuálního a vestibulárního systému vnímat jako normální stav.

Podle statistik jenom 5 % lidí netrpí mořskou nemocí a přizpůsobí se kolísání lodě ihned. Největší část populace, asi 90 %, pak onemocní, ale asi po třech dnech se aklimatizuje a mořské nemoci se zbaví. Nu a posledních 5 % tvoří lidé, kteří jsou nepřizpůsobiví a trpí mořskou nemocí neustále, dokud loď znovu nezakotví v přístavu. Tito lidé pak musejí na námořní jachting zapomenout a několik takových klubových kolegů jsem znal. Ačkoli měli hlavu plnou námořní romantiky, po první plavbě se s mořem nadobro rozešli.

Z výše uvedené hypotézy vyplývá, jak se mořské nemoci bránit. Strategie je jasná – musíte se snažit sesouhlasit signály z očí a středního ucha – buď potlačíte jeden nebo druhý, nebo si je vyhnat z mozku soustředěním se na něco jiného. Z toho vyplývá, že proti mořské nemoci se dá také bojovat psychickým stavem, nebo naopak je to psychika, která se na ní podílí.

Z této strategie se dá vyvodit několik praktických rad.

Zdržujte se, pokud to jenom půjde, v kokpitu a dívejte se do dálky, takže kontrast mezi zrakovým smyslem a vestibulárním systémem nebude tak ostrý. Pokud musíte odejít do podpalubí, okamžitě si lehněte do kóje a zavřete oči, abyste vyřadili zrak.

Z toho, co jsem zde uvedl, pak vyplývá, proč je práce kuchaře na jachtě plavící se na moři taková rasovina. On nemůže zavřít oči, naopak je musí zaostřit na pracovní desku a přesně kontrolovat činnost rukou, dávat pozor, aby se nepořezal, a hlídat hrnce na sporáku, zatímco loď pohazuje jeho tělem, takže signály, jež přicházejí do jeho mozku, jsou v příkrém protikladu.

Totéž platí pro práci navigátora, když je skloněn nad stolkem s námořní mapou, čte z ní údaje, počítá a vykresluje kurz nebo náměry. Opět to vyžaduje soustředěnou činnost očí a protiklad k tomu, co hlásá vestibulární systém, se zvyšuje tak, že často vede k záchvatu mořské nemoci.

Pohled od navigačního stolku k lodní kuchyni:

Jirka W. říkával, že se mu „navaluje“, v takovém okamžiku práci na mapě přerušil, vystrčil hlavu z hlavní lukny a pět minut hleděl na obzor, dokud atak mořské nemoci nepřešel. Dělejte to také tak a nedovolte, aby se příznaky mořské nemoci, když je u mapového stolku nebo u kuchyňského pultu pocítíte, plně rozvinuly.

Takto to může vypadat na palubě:

Severní moře, plachetnice v náklonu

Nástup mořské nemoci podporuje pobyt v těch místech, kde se loď nejvíce zmítá. K největším otřesům a zmítání dochází na námořní plachetnici při kurzu ostře proti větru, kdy loď proráží vlny, ačkoli někteří lidé jsou citliví na vývrtkovitý pohyb, který trup vykonává při sjíždění z vlny na zadobočním kurzu. Jiní pak trpí při kolébání lodě z boku na bok při čistém zadním větru.

Obecně je pak nejhorší místo na přídi, respektive příďová kajuta. Při dlouhodobých plavbách by se měl kapitán s posádkou rozumně domluvit a ubytovat zde ty, kteří jsou proti mořské nemoci nejodolnější. Pro postižené osoby je naopak nejlepší místo v blízkosti těžiště plavidla, tedy na zadním konci salonu, a proto sem jachetní konstruktéři umisťují na jeden bok kuchyň a na druhý pracoviště navigátora. V kokpitu by se postižení měli zdržovat u jeho předního okraje, chráněni zadní stěnou palubní nástavby nebo ochranným sklem.

Jestliže dokážete za vlnobití v podpalubí číst, máte vysokou odolnost, avšak i tu může podlomit další spouštěcí faktor mořské nemoci, jímž je zápach. Páchnoucí shnilé ovoce a rozkládající se maso také znamenalo ohrožení zdraví našich předků a způsobilo, že tyto pachy nás nutí zvracet. Proto zápach uvnitř lodě, kde se v kajutě nebo v saloně někdo vyzvracel, spojený s pachem neumytého nádobí a třebas i nafty, je ideální k tomu, aby se udělalo špatně i vám, přestože jste předtím problémy s mořskou nemocí neměli.

Z tohoto důvodu platí na lodi železné pravidlo, že i kdyby se měl postižený člen posádky strhat, nesmí vyklopit svůj žaludek v podpalubí, ale venku do moře. V případě, že není schopen pohybu, nebo když máte strach, že by se v kokpitu neudržel, mu musíte přistavit ke kóji kyblík a dohlížet na jeho vyprazdňování.

Ohledně nádobí zase platí zásada, že kapitán nesmí pustit posádku na břeh dříve, dokud není umyto všechno nádobí, a nikdy se špinavým nádobím vyplout.

Pohled z bočního okénka za plavby, když je loď nakloněná:

Pohled rovněž z bočního okénka při kotvení:

Skotsko - pohled z okénka plachetnice

V roce 1998 mě přátelé staristé požádali, abych je na Freelordu dovezl do slovinského Portorože, kde se konalo Mistrovství světa třídy Star. A jak to tak bývá, chytili jsme u Istrie silný protivítr, proti němuž jsme motorovali celou noc v ostrých vlnách, takže místy klesala rychlost až na dva uzly. Jeden z kolegů měl s sebou chlapce, jenž se vyzvracel do kuchyňského dřezu. Navíc se porouchalo čerpadlo k vyprazdňování stoky, která sloužila jako nádrž odpadní vody právě z dřezu. Při kymácení lodě se ještě přelily zbytky nafty a oleje přes okraj zadržovací vany pod motorem a směs pod podlážkami ještě zahustily i po pachové stránce. Jelikož jsem ležel v pilotní kóji s hlavou prakticky nad dřezem, schytal jsem to z první ruky a po devíti letech dostal recidivu mořské nemoci. Pak už zase nic.

Symptomy mořské nemoci však nejvíce potlačuje nějaká činnost na palubě, v prvé řadě kormidlování. Kontrast mezi údaji od smyslů není tak ostrý a navíc se váš mozek musí soustředit na problémy spojené s řízením jachty. To odvede vaši pozornost úplně jinam a také se posílí vaše psychika vědomím, že jste to vy, kdo vlastně ovládá pohyby lodě, že už nejste pasivní oběť, nýbrž aktivní činitel.

U psychosomatických chorob – a jsem přesvědčen, že mořská nemoc takovou chorobou je – hodně záleží na duševním rozpoložení. O tom, zda u vás mořská nemoc propukne, bude rozhodovat nejen stav moře, ale také stav vaší mysli. Bude záležet na vaší sebedůvěře, na míře obav, které ve vás moře vyvolá. Bohužel, obé jde ruku v ruce a jak sílí vítr a zvedají se vlny, obvykle sílí i vaše obavy, což jsou pro vypuknutí mořské nemoci ideální podmínky. Pobyt na moři vyvolává u suchozemského tvora, jakým člověk je, stres, jehož se můžete zbavit jenom narůstající praxí. Ta vám přinese nutnou sebedůvěru, a tím se zbavíte psychické příčiny mořské nemoci.

Přes deprimující pocity, které mořská nemoc přináší – někteří lidé si dokonce přejí, aby se loď potopila a oni konečně měli pokoj – má jednu velkou výhodu. Přestává ihned poté, co vystoupíte na pevnou zemi. Pravda, jsou lidé, kteří potřebují určitý čas ke zpětnému přizpůsobení a cítí pohyby lodě i poté, co ji opustili. Tento stav je znám jako vyloďovací nemoc. V drtivé většině případů však rychle zmizí a projeví se jenom v těsných místnostech, jako jsou třebas toalety a sprchy, když tam ihned po přistání zavítáte. Budete mít pocit, že se tyto místnůstky houpají, avšak i toto za den přejde.

Převzato z knihy „Za kormidlem nejen na Jadranu“ se souhlasem autora.

Druhý díl, o lécích, může v případě zájmu vyjít někdy příště.

Foto: archiv autor a Lika. Pokochat se videi ve větším formátu můžete na Rajčeti.