Sedím na zahradě, kolem běhají psi a já říkám „já to tady tak miluju“ A to je pak ten problém, když člověk bydlí tak, že nevidí důvod jezdit někam na dovolenou. Bydlíme kousek od Moravského krasu, v nádherné přírodě, v tichu, kde nás budí zpěv ptáků a někdy se přidá i štěkot lišky.

Petrovice

Dopoledne vyrážím se psy na výlety. Mám ráda ranní klid a málo lidí. Letos, díky mému handicapu s nohou, jsem volila lehčí a kratší trasy. Ale i tak krásné. Tady je totiž všude krásně. Mám už svá oblíbená místa, kam ráda jezdím, a začala jsem si je pomalu a jistě přivlastňovat :-) Tudíž jsem byla dost rozmrzelá, po příjezdu na MÉ místo, že na MÉM místě stojí někdo jiný. Vetřelec se naštěstí objevil v dálce a vracel se s černou obludou zpět k červenému autu. Tvářil se nepříjemně a já jsem taky zrovna neoplývala vřelým obličejem. Obluda s vetřelcem nasedla a uvolnili mi MOJE místo. Skvělou náladu mi spravila procházka, a tak opět vysvitlo slunko mezi mraky.

Petrovice

Týden byl klid, a pak… červené auto. No to snad ne! Moje místo. A nikde nikdo. Zaparkovala jsem rozhodnutá raději počkat, než se s obludou a vetřelcem někde na volném prostranství potkat. Ha, mají velké štěstí, během chvilky se oba objevili a blížili se. Nedalo mi to a vetřelce jsem pozdravila, vetřelec odpověděl a černá obluda ke mně vesele přiběhla. Proč taky ne, levá kapsa plná pamlsků, pro všechny psy jsem chodící odměňovač. A tak se z vetřelce vyklubal velmi milý pán a z černé obludy třináctiletá fenka mixlabradora, úžasné stvoření, které, jako moji psi, spí s pánečkem v posteli. Moc pěkně jsme si pokecali, navzájem si dali tipy na psí procházky a já se opět ujistila, že nesmím dát na první dojem.

Toto MOJE místo je nejbližším a díky rozsáhlým ochranářským omezením je taky nejkratší. Zná ho jen pár lidí a nebudu zmiňovat kde je.

Mé místo

Další moje oblíbené místo je kousíček za Petrovicemi. Auto šupnu do stínu pod velký strom a pak se naskytne neskutečně mnoho možností. Buď si jen hrát se psy na louce, nebo jít kousek na procházku dolů ke Žďárskému potoku, anebo se rozšoupnout a podle mapy jít velkou trasu směr Žďár, za rybníkem se dát doprava a už jste v nekonečném pochodovém krasovém ráji :-) Jelikož dělám letos jen ty krátké trasy, zvolila jsem chůzi ke Žďárskému rybníku. Jako vždy v předvoji Goša s Fergie, za nimi zbytek a na konci já.

Petrovice

Protože jsem měla v úmyslu je v rybníku vykoupat, nechala jsem je v klidu běžet dopředu. Zarazilo mě, že se Fergie u rybníka fascinovaně zastavila, nebo spíš zkameněla, Goša zůstal v podobném výjevu a Iby nastavila postoj pastevce. To už jsem začala volat a běžela na nimi v tušení, že v rybníku něco musí být. Kačenky!!! No jistě, jak jinak. Povel lehni mě zachránil od průšvihu, protože jedním okem jsem na druhém břehu zaregistrovala pána, který se zájmem čekal na závěr této situace. Nikdy u cizích lidí nevím, co komu patří a jak dalece jsou „dog friendly“. Vyfotila jsem rybník a udělali jsme otočku zpět.

Holky, evidentně zklamané, že jsem jim neumožnila lov kačen, se mi alespoň pomstily vycachtáním v bahnité kaluži.

Mé místo

Když to ráno vypadá na hodně teplý den, jdeme do lesa. Díky Petrovi jsem získala tip na lesní procházku i s potokem. A jako bonus se jde po asfaltu, takže z lesa nevycházíme plní klíšťat. Je to lesní cesta z Ostrova u Macochy do Krasové. Je tam možnost volby dvou cest, já beru letos tu kratší. Nejen z důvodu nohy, ale i z důvodu těžby dřeva. Na delší cestě jezdí kamiony, a jak jsem již dříve psala, naši psi kamiony milují. Milují jejich zastavování a je jim jedno, že je to obr kolos a udělá z nich placaté knírače. Tato cesta je zkouškou mých nervů a psí poslušnosti.

V lese jsou srny, což o to, ty bývají i na loukách, ale tam je alespoň vidím dřív já než psi. V lese je většinou vidí dřív oni. Pak cyklisti. To je taky něco. Cesta je do kopce, a pokud jede cyklista shora, jede jak šílenec. Goši se od loňska velmi polepšil, přestal cyklisty chytat, ale zavolat v pár vteřinách čtyři psy, to je někdy nadlidský výkon. Hlavně když jsou třeba dva nalevo, jeden za mnou a jeden napravo. Tak jsem je začala učit povel stůj a na bok. Zatím se daří :-) Odměnou za ty nervy mi je nádherný rozhled od Krasové po okolí. Ale tam už pálí slunko, tak jen rychle fotka a zpět do stínu lesa.

Nedávno jsme potkali u Krasové starší trojici, dvě paní s baťůžky a pána, který vedl německého ovčáka, fenku. Pán s ovčandou se od nás vzdálil, ale obě paní byli tak nadšené čtveřicí vousatých, že dostali pamlsky a pomazlení. Chudák ovčanda jen smutně koukala :-)

Pokud mám chuť popojet o kousek dál, dostanu se ke Sloupu. Tady mám opět takové to MOJE místo :-) Je ale tak rozlehlé, že i když se s někým potkáme, úplně v klidu se vejdeme :-) Většina lidí odtud míří na Holštejn, což jsme taky jednou zkusili, a je to moc pěkný výšlap. Ale doporučuju jít spíš od jara do podzimu, my to šli v zimě ve sněhu a sem tam i led, a můžu říct, že to bylo celkem hustý. Ale psům se to líbilo, proč taky ne, když mají 4x4.

Moravský kras je prostě jedinečný. Kamkoliv půjdete, všude se vám bude líbit. Jen nechoďte na MOJE místa!! :-) :-)

Foto: Petra V. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

www.fortunamoravia.eu