Samozřejmě je důležité, aby pršelo. Ale tak trochu mi přijde, že na jaře to fungovalo tak, že týden pršelo a byla zima a týden nepršelo a bylo teplo. A my jezdili ven v tom pršlavém týdnu.

V Krásné Lípě jsme byli loni na podzim s našimi mladými a podívali jsme se na spoustu (pro pěšáka) vzdáleného okolí. Psala jsem o tom tady. Usoudili jsme, že bude fajn si to zopakovat a podívat se pro změnu po okolí blízkém.

3. června: začalo to nadějně. Vydali jsme se na rozhlednu Dymník, bylo docela hezky (čti: nepršelo). Všude tráva vysoká ne po pás, ale po prsa, místy po ramena. Mokrá po nočním dešti. Bláto. Šli jsme lesem, zčásti podle trati – bývala bych si moc ráda vyfotila kolemjedoucí vlak, ale to se mi (ani při dalších příležitostech) nepovedlo.

A nikde žádný vlak

Došli jsme kousek pod rozhlednu, kde je velká restaurace a sportovní areál (prý „rezort Dymník“, ach jo). K rozhledně to byl jen kousek, takový spíš příkrý a kamenitý – ani se nedivím, že řada návštěvníků skončí v restauraci (návštěvníci jsou většinou postarší Němci).

Ale my tam došli!

Rozhledna Dymník

A pak jsme pokračovali do Rumburka. Ten se mi docela líbí (já vím, Vave), minimálně to, co jsme viděli. To byla hlavně vesnická památková rezervace s podstávkovými domy (nemám fotky, mám zábrany fotit objekty, kde někdo bydlí. Pamatuju si, jak mi kdysi v Liberci naše tehdejší paní bytná povídala, jak kolem jejich domu chodil takový divný člověk a všechno si fotil).

4. června: od rána pršelo, chvílemi trochu a chvílemi hodně (už jsme jednou stáli před domem a zase zacouvali, když začalo děsně lejt). Nakonec kolem poledne už opravdu jen cákalo, tak jsme se doběhli najíst.

Franta pak usoudil, že určitě zase bude pršet, a šel domů. Mně se nechtělo a vydala jsem se projít aspoň kousek alejí severně od města. Udělalo se hezky, na chvíli, pak se zase zatáhlo a fučel pěkný vítr. Ale jinak to bylo fajn. Vysoké stromy, kolem louky. Na jedné se pásly krávy, po druhé jezdil traktor a obracel seno.

Idyla se stádem krav

Tam jsem se na dlouho zastavila – nad traktorem kroužili… o dravcích se nedá říct, že to je hejno, ale bylo jich osm, možná spíš deset. Zjevně je zkušenost naučila, že traktor je na světě od toho, aby vyorával myši. Asi byli dost zklamaní. Ale vytrvale kroužili, někdy se snesli skoro k zemi, někdy vyletěli vysoko…

Když jsem se od nich utrhla, došla jsem k lesnímu rybníčku, kolem kterého krásně kvetly kosatce. A pak už za chvíli byla u cesty malinká rozhledna (původně jsem myslela, že je to posed), odkud bylo hezky vidět na nedalekou vesnici. Měla jsem chuť tam dojít, ale začalo ještě víc foukat, občas v tom byla kapka – no, naděje na další liják mě hnala zpátky.

5. června: den jsme začali v kavárně U Frinda, která sídlí v barokním, zčásti hrázděném podstávkovém objektu, který je nejstarším dochovaným domem v Krásné Lípě. Je to sociální podnik, zaměstnává osoby s postižením a nabízí kafe, snídaně, koláče a dorty. Moc príma místo.

Otud jsme vyrazili do Sněžné, je tam arboretum. V kavárně říkali, že pán, kterému patřilo, zemřel a že jeho dědicové chodí do práce a na údržbu velikánské zahrady nemají tolik času. My přišli, když už pomalu dokvétaly rododendrony, kterými je to tam proslavené, a museli jsme se místy trochu brodit vysokou mokrou trávou. Ale stejně to tam bylo krásné.

Arboretum Sněžná

Potom už jsme mířili na Vlčí horu, kde čekala další rozhledna. Bylo nám dost divné, že cesta na rozhlednu jde docela strmě dolů, ale když jsme po troše bloudění (ale zase jsme potkali kouzelná housata) došli na nejnižší bod, začalo očekávané stoupání. Poprchávalo, v hustém listnatém lese jsme si ani nevšimli, že už docela slušně prší. U rozhledny bylo jen minimum místa, všude kolem nejen (mokrá) vysoká tráva, ale i plot. Tady jsme nahoře nebyli, tak trochu jsme se báli, že se strhne nějaká pořádná čina – a co my pak!

Navíc jsem chtěla jít dál do Brtníků na křížovou cestu, ale ten věčný déšť už nám šel na nervy. Nakonec jsme se o kus vrátili k budovám Nobilis Tilia, což je podnik, který se specializuje na přírodní kosmetiku. Tady mají výrobu – a taky kavárnu a zahradu. A vida - než jsme dopili kafe a snědli zmrzlinu, přestalo pršet. Aspoň jsme se ještě prošli tou zahradou. Je poměrně malá, ale pečlivě udržovaná a tak akorát na to, sednout si na lavičku a koukat. Lavičky byly mokré, tak jsme šli na autobus zpátky do Lípy.

Zahrada u Nobilis Tilia

6. června – Varnsdorf: v plánu byla rozhledna Hrádek, pivovar Kocour a křížová cesta. Na rozdíl od většiny rozhleden, které znám, je Hrádek velmi dobře viditelný z města – a nejspíš odevšad. Stojí na ne moc vysokém kopečku nad městem doslova na hranici s Německem. Připomíná mi Petřín u Jablonce nebo Pastýřskou stěnu u Děčína – takový maličký zámeček s vysokou věží. A je krásně zrekonstruovaný, úplně svítí.

No, my měli další cíle, tak jsme se moc nezdržovali a vyrazili k pivovaru Kocour. Už na mapě jsem s úžasem koukala, že ve Varnsdorfu existuje vlaková zastávka Pivovar Kocour, dokonce jsem si ji i vyfotila. Pivovar kromě dobrého piva i jídla nabízí taky pivní orloj, který mě uchvátil tím, jak v okýnkách defilují… pivní láhve!

Pivní orloj

A zase zpátky do města – v Informacích nám pán řekl, že Varnsdorf vznikl spojením tuším šesti vesnic. Je to vidět, je takový… rozlehlý a trochu neurovnaný. Ale mají moc pěkné autobusové nádraží, opravují kostel a vůbec to tam vypadá hezky (ostatně jako všude, kde jsme byli – čisto, domy se opravují, zeleň…).

Toho pána jsme se ptali na cestu ke křížové cestě – a nepotěšil nás, protože ta se prý taky opravuje. A tak jsme šli na kafe a na autobus zpátky. To už jsem druhý den kašlala.

7. 6. už bolelo v krku i Frantu, tak jsme se pomalu vypravili alejí do Křečan (aspoň jednu křížovou cestu z těch všech, které jsem si plánovala!). Cesta tam byla příjemná – až do chvíle, kdy začalo fičet a poprchávat. Pak už pršelo docela pěkně a my zase skončili doma.

A v neděli osmého jsme už jeli do Prahy.

V době, kdy tohle píšu (konec června), ukazuje teploměr přes třicet stupňů a já na ten chlad a déšť vzpomínám se slzou v oku. Halt počasí se, chudák, nezavděčí.

Foto: Zana. Další fotky jsou tady na Rajčeti.