Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Krásná vzpomínka

Vařit jsem se naučila s maminkou nějak samosebou, ve dvanácti jsem uvařila i jednoduchý oběd. ale vaření se mi nestalo koníčkem nýbrž nezbytností. Ale když vzpomínám na první makový koláč - to by vás ani ve snu nenapadlo. Těsto se povedlo ale náplň ! Na těsto jsem nasypala mletý mák s cukrem a pak se divila, že to na koláči nedrželo! Teprve potom jsem zjistila, že se to musí rozmíchat s mlékem. No, byla jsem ,,suvenýr". Na starý kolena už nepeču ráda a vařím denně a to musím.

Šarko, moc milé čtení. Jak sem občas udáváš své recepty, je jasné, že na vašem Beaveru si po jídle všichni stolující jen olizují prsty.Tvoje bramboračka mi připomněla pohádku "Jak voják vařil polévku ze sekery" ...."mohla by to dobré býti, jen tam trochu soli....masa...dáti"

V Praze jsme měli maličkou kuchyň, na chatě u sporáku také vládla maminka, takže v dětství a mládí jsem u maminčina vaření podle potřeby jen pomáhala. To se ale také počítá, protože když jsem se vyvdala ven, alespoň jsem měla nejen okoukaný postup přípravy, ale hlavně to, jak by "maminčino jídlo" mělo chutnat. Jenže až v Anglii jsem si uvědomila, že vlastně bez popisu nepoznám ani hovězí od vepřového. Maminka (nebo tatínek) prostě přinesli kus masa a k večeři byl "hovězí guláš". Nikdy jsem u řezníka nic sama nekoupila. Takže moje začátky v manželství byly typu hokus-pokus. Naštěstí manžel byl tak zamilovaný, že mu zcela stačily třeba jen ohřáté párky, což jsem snadno zvládla. Nechodila jsem do práce a vaření mě začalo bavit. Nejprve jsem se snažila kopírovat maminčina česká jídla. Později, když jsem u přátel, nebo v restauracích ochutnala jiná jídla a také už jsem zvládala angličtinu natolik, abych si recepty mohla najít, začala jsem svůj kulinářský repertoár rozšiřovat. Asi za svůj největší úspěch považuji to, že jsem se - z nutnosti - naučila péci žitný chleba, protože mi dost brzy začalo všechno anglické i americké bílé pečivo vadit. Žitný chleba se mi dodnes neomrzel.

Manžel se vařit nikdy nenaučil a já ho nikdy ani o pomoc při vaření nežádala. Má to tu výhodu, že dodnes (po 54 letech) všechna jídla nezapomene pochválit a já mu zase ráda uvařím či upeču co vím, že má extra rád (česká jídla převažují).

Maričko, to jsou hezké a zajímavé vzpomínky. Ano, rozeznat hovězí od vepřového, to chce zkušenost. A blahopřeji k tomu, že ses naučila vařit - ne každý je ochoten/nadaný se to naučit! A není to maličkost. A pokud je tvůj žitný chleba opravdu dobrý - není co dodat, jsi dobrá. A tvůj manžel se má :D

U nás doma vařila babička a mne používala na pomocné práce . Mě to moc nebavilo, takže jsem se (kromě pečení různých buchet a koláčů) nenaučila celkem nic.

No, časem nezbylo než se to doučit . Synka jsem k domácím pracem pěkně přidržovala, což se ukázalo jako šikovné pro dobu, kdy se od nás odstěhoval a bydlel sám.

Dneska má manželku, která vaří úžasně - prostě talent od pánbíčka, tak je chlapec zase tím přicmrndávačem .

Je zajímavé, že ses naučila hlavně péct buchty atd., a přitom jste zůstali pěkně šlank. To není marné

To je nadherna vzpominka! Maminka musela byt pysna na avou siko nou holcicku:) dojalo me to, dekuju.

Mamka byla skvělá kuchařka, já jsem byla spíš za kuchyňského blba, tak mi byly svěřovány jen pomocné práce - loupání brambor, míchání v kastrolu, bylo-li třeba a tak. Naučila jsem se sama, když jsem se osamostatnila. Samozřejmě jsem musela vařit pro synka, ohledně surovin to byl jiný level - od babičky maso z domácího chovu, též zelenina a ovoce. Nedělní obědy zůstaly záležitostí maminky, dokud mohla.

Mezi moje "mistrovská" díla patřila zvěřina, zejména se šípkovou a na smetaně, knedlíky kupované, kynuté těsto jsem nedělala. Taky jsem měla pár skvělých receptů na moučníky. Když se synek odstěhoval, vaření jsem velmi omezila a pečení jsem vypustila úplně. Jsou tady v okolí dobré pekárny a cukrárny, tak využívám.

Trochu O.T. - už pár dnů se mi ke dveřím na terasu chodí připomínat vrabci a sýkorky, že zima se blíží, tak jsem včera nasypala. Zatím na dlažbu, protože místo pro krmítko pořád zabírají kvetoucí truhlíky. Dneska už si ptáčci přiletěli pro příděl.

Já jsem s mamkou nikdy vařit nemohla, resp. nechtěla. Když jsem byla malá tak mě do toho nikdo nenutil a sama jsem zájem neměla, pak jsem byla do 19 na intru a domů jezdila jen na víkendy a to ještě ne vždy. Když jsem se vrátila po škole domů, vrátila se dospělá holka, která se musela naučit starat sama o sebe, alespoň částečně, mamka navázala tam, kde byla, když jsem začala chodit na střední. Takže její lekce vaření začínala tím, že mi nařídila přinést zeleninu do polévky ze zahrady nebo ze sklepa - podle ročního období. Potom pečlivě sledovala jak ji čistím a na jaké kostičky - od jakého konce, ji krájím. Tím to skončilo, protože jsem posléze praštila s nožem a šla pryč. Takže když jsem se vdala, uměla jsem uvařit vodu a možná brambory. S MLP jsme se učili vařit oba, on pravil, že jsme oba chemici a chemie, že je vlastně taky takový vaření. Naučili jsme se. On vaří rád a dobře, kromě knedlíků a buchet uvaří všechno. Já jsem nějakým zázrakem doma odkoukala kouzlo kynutého těsta, ale kromě receptu na ptáčky si vařím podle sebe a zakoupených kuchařek, máme jich doma docela sbírku. Zatím si nikdo nestěžoval

To je krásné vzpomínkové vaření. My tři holky jsme se tak nějak naučily vařit v průběhu let nuceným ometáním se v kuchyni (mamka potřebovala kuchtičky). Pravda, první úkoly pro nejmenší kuchtičku byly véééélice ponižující "Skoč k pošťákom půčit hrnek cukru! A neřvi, minule si Mařka půčovala sul zasej od nás!" ... "No jo, mami, ale to si šla půčit sama, neposíla kluků!" Stejnak mi to nebylo nic platný a s hrnečkem a bečem sem už za chvilku klepala u súsedů v žúdru na dveře. O nic lepší nebylo, když jsem na druhý den ten hrnek cukru šla vrátit - zas to bylo s řevem "Proč zasej já?!"

Nicméně už ve dvanácti jsem po příchodu ze školy stačila uvařit knedle (ve vodě! to už včil nedělám, jen v páře) než se mamka vrátila z práce a dodělala zbývající oběd.

P.s. ale první vaření bylo vlastně ještě jako předškolčátko - to jsme si se stařečkem běžně opíkali na sádle "erteple z kotla" (které se vařila pro prasátka) na športheltě - sirkama jsem už škrkala jak starý mazák ve třech letech, stejně tak jsem používala nůž na oloupání a nakrájení na kostičky.

To jsi mi připomněla, že nejhorší pro mě snad bylo škrábání mrkví na salát - byla jich hromada a všechny důkladně oškrabat, to bylo práce! Až po letech, kdy mi to přijde jako nic, mi dochází, že v dětství jsou tyhle práce přece jen namáhavější - nešikovnost, a menší síla, to se nedá nic dělat. Ale naučila jsem se to. A oblíbená "večeře" byly plátky syrových brambor opékané na šporáku - dýmu sice všude, ale šly na odbyt - sádlem mazané, posolené. Mňam. Díky za hezkou vzpomínku.

Když už jsme u toho vaření, dneska je Světový den vajec (druhý pátek v říjnu).

Á, já vejce ráda, díky za připomenutí :-)

Jako dítě jsem pomáhat chtěla, jako puberťák jsem rozhodně nechtěla. Stejně se to nějak utřepalo a vařit jsem se naučila