MLSOTNÍK: Moje italské lásky

Mám ráda pizzu, na tu chodím do pizzerie na Jugoslávských partyzánů. Mám ráda lasagne - a ty mají výborné Na Pískách. Panettone a Colombu (vánoční a velikonoční buchta, velmi vzdáleně podobná vánočce a mazanci) si můžu koupit v kdejakém supermarketu.

Parmezán už je taky dostupný, pokud natrefíte v Makru na cenovou akci. Dřív jsem kupovala i Gran Moravii, ale kvalita se v poslední době dost zhoršila.

Další moje láska je Panforte di Siena, nejradši mám od Sapori. To je vánoční cukrovinka ve formě placky. Skládá se převážně z cukru, pomerančové kůry a mandlí. Existuje i v kakaové variantě.

Je neskutečně trvanlivá, ale mimo vánoční období se dá koupit jen na letišti nebo v extra drahých obchodech. A tak, když se mě někdo ptá, co bych chtěla přivézt z Itálie, dostane přesné instrukce. "Panforte di Siena od Sapori. Nažloutlá osmiúhelníková krabička, průměr 20, s folklórními ornamenty. Hledej ve free-shopu."

Taky mám ráda amaretti morbidi, případně nocciole. To jsou takové italské kokosky, ale v prvním případě z mandlí, ve druhém z vlašských či jiných ořechů. "Morbidi" znamená "vláčné, vlhké".

Dlouho jsem přemýšlela, jak tento druh dobrůtky česky označit. Možná by to mohly být "mandlové/ořechové pusinky" - ale pusinky jsou křupavé. Jediné takové pečivo, které v Česku může být i vláčné, jsou kokosky. A tak tedy mandlové či ořechové kokosky, jakkoliv je to jazykově absurdní.

A samozřejmě prosciutto a pancetta. Kostičky na fotce přijely v sobotu z Itálie a dnes byly snězeny v lotrinském koláči. Z Itálie taky přicestovaly průhledné plátečky prosciutta, ale ty se focení nedočkaly.

Už je to hodně dávno, kdy jsem se zamilovala do polenty. Je to jedno z nejtypičtějších a možná i nejstarších italských jídel. Kukuřičná kaše. Receptů je hodně, já vám napíšu můj oblíbený.

Potřebujeme:
hrnek kukuřičné krupice
čtyři hrnky vody
sůl

Osolenou vodu přivedeme k varu nejlépe v hrnci s těžkým dnem, přisypeme krupici. Míchající ruku odějeme chňapkou a kaši vaříme za občasného míchání asi 10-15 minut na mírném ohni. Chňapka je nutná, kaše se chová jako láva. Po deseti minutách nezkrotného bublání zkusíme vzoreček, pokud kaše nevrže mezi zuby, máme hotovo.

Čerstvě uvařenou polentu podáváme jako přílohu k pečenému masu, třeba ke kuřeti nebo k vepřové pečeni. Nemáme-li pečeni, polijeme kaši vyškvařenou slaninkou.

Zbytek napatláme v dvoucentimetrové vrstvě na vymaštěný pekáč/talíř a necháme vychladnout. Později nakrájíme na úhledné kousky a můžeme:
sníst jen tak,
grilovat jako přílohu,
obalit v trojobalu a usmažit,
resuscitovat v mikrovlnce jako přílohu k tomu včerejšímu masu.

Polenta si rozumí spíš s přírodní úpravou masa, i když někomu by mohla pasovat i k omáčce.

V Itálii se polenta vaří jak z kukuřičné mouky, tak z krupice, s vodou nebo s mlékem. Záleží asi na tom, na co je mamma zvyklá. Mně osobně polenta z kukuřičné mouky připadá chuťově málo výrazná a vařím z krupice.

Vzhledem k tomu, že děti jezdí s tatínkem každoročně lyžovat do Itálie a tatínek je stejně mlsný jako já, přivezli už ledajaký model polenty. Instantní z mouky, instantní z krupice, hotovou ve fólii. Jednoznačně vítězí pytlík kukuřičné krupice a domácí výroba. Akorát musíte mít tu chňapku.

P.S. V některých supermarketech můžete polentu koupit. Je naditá v igelitovém střívku jako silnější paštika a není to úplně ono. Pro začátečníky možná, ale rozdíl mezi domácím knedlíkem a tím z obchodu taky poznáte, že?