Penále ze soudních výloh narůstalo a když přišel fenďák a oblepil nábytek, otec mamince dovolil, aby dluhy začla splácet. Do té doby řval, že on nikomu nic neukradl, takže nic platit nebude.

Ale hlad jsme neměli nikdy, především díky babí, která vyráběla "z vody pravé hody". Avšak koncem měsíce pravidelně nastával dales, tedy období kdy babička začala vyvářet takzvaná chudá jídla.

Za prvé - buřtguláš. Přísahala jsem, přísahala že pokud nebudu muset, nikdy to už nepozřu. Ta období trvala dlouho a dodnes si vzpomínám, že když jsem ho při příchodu ze školy zase cítila až ven na zahradu, dělalo se mi špatně.

Když jsem se loni v létě na Sázavě vracela z nákupu, připletlo se mi do vůně borovic cosi rušivého. "Co to…, co to je?" zrychlila jsem. "Ano, vůně mého dětství. Je to možný?" Úplně jsem viděla babičku v květovaný zástěře. Na dvorku stál manžel s kastrólem. "Ňák jsem dostal chuť na buřtguláš, ty to nikdy neuvaříš…"

Druhé chudé jídlo bývaly škvarkový placky. Babí do nich rydlem s kolečkem udělala čtverečky a pekla je na kraji plotny. Hrozně mě bavilo je obracet, ale jíst nikoliv. Ach jo, co bych teď dala za to, kdyby mi moje babí upekla na plotně škvarkovou placku. I s tím dodatkem: "a jestli tě ještě jednou uvidím, že to dáváš psovi, tak ti ale už nasekám!"

Úplně nejchudší jídlo byly humrové chlebíčky. Ano, ano, humrové chlebíčky. Babička bývala regulérně zoufalá, jelikož to nebyla "teplá večeře". Ale čtvrt kilová konzerva Chatky (savětskaja) stála 5 korun a za pomoci domácí majonézy se dala nastavit na libovolné množství.

Humrové chlebíčky mohu stále. Ale ten čaj s citrónem který k nim babička servírovala v obrovském hrnku s fialkami, no, tak takovej už mi nikdo neuvaří. S takovou láskou.