Již vlastně kdysi na čundru jsme se pokoušeli o různé kombinace potravin na otevřeném ohni. Tenkrát jsme tomu říkali „zlatokopecká pánev“. Byla to veliká dobrota a také dovedné kulinářské umění. Zkrátka, do pánve se dalo vše, co bylo po ruce a nad ohněm zkušeně prohřálo. Kdo z vás zažil podobné pokusy uprostřed lesa ve svých šestnácti letech, ví, jak skvostně tato jídla chutnají. To ale myslím hlavně proto, že jsme si tuto manu tvořili jaksi sami.

Později jsem se však, hlavně na vojně, snažil o jídla, která by chutnala i ostatním. Byla to pro mne doslova životní nutnost, protože jsem měl to veliké štěstí a byl jsem poslán na dva roky do lesa. Se čtyřmi spolusloužícími jsem tam opravdu potom dva roky zůstal. Sami jsme si vařili, sami jsme prali, uklízeli. Bylo to o to těžší, že jsme peníze, k těmto účelům armádou určené, měnili za daleko důležitější potřeby a ingredience. A tak jsme byli nakonec nuceni tvořit často pouze z toho, co les dal.

Zkrátka, šlo o to, abychom se během těch dvou let nenechali zamordovat  imperialisty a nezemřeli hlady. To se nám, čehož jste sami svědci, nakonec úspěšně podařilo a tak jsme vlastně splnili rozkaz a tu dvouletou válku vyhráli. Tam jsem využil své zkušenosti z trempu a používal k vaření vše, co bylo v okolních lesích k sehnání. Snad nejčastěji jsme ale vařili z lesních plodů v podobě vajíček, které nám nosili malí kluci z vesnických kurníků.

Když jsem se vrátil z té zcela zbytečné a nesmyslné války, jak jsme tenkrát vojenské službě říkali, postupně jsem přebíral umění kulinářské od mojí mámy a sám se zdokonaloval. Neměl jsem na to dost času, protože zanedlouho jsem „vylétl z hnízda“ a žil dál svým životem. Tato doba ale stačila na to, abych pochytil základy, z kterých je, jak dobře všichni kuchtíci i kuchtičky víte, dobré vycházet. Je to zkrátka ta kulinářská technologie, ty základní postupy. No jo postupy! Ale je všeobecně známo, že vaří-li dva kuchaři podle jednoho receptu, výsledek není stejný! Jak je to možné? Mimochodem, o tom mám svoji teorii, která pojednává o kuchařově duši.

Technologie, ingredience, zkušenosti. To vše je sice pravda, ale…

Příhoda s božskou svíčkovou

Nekompromisní zadrnčení telefonu mě vytrhlo z práce, „Prosím?“ „Ahoj, ty můj kluku!“ ozvalo se z drátu. „Ahoj mami!“ radostně odpovídám, „jak se máš?“ „Copak já dobře a ty?“ Odbyli jsme si obvyklý slovní rituál a potom to přišlo: „Hele, mám tady pro vás odleželou svíčkovou, nechceš se stavit?“ „Cože!? Svíčkovou? Jedu!“ Svíčková, to byla totiž symfonie, která se pod mamkovskou taktovkou měnila v umělecké dílo. Nakonec, můj jediný přeživší rodič dobře věděl, že když řekne to magické slůvko svíčková, neudrží mě ani párem volů…

Z Modřan to netrvalo ani půlhodinu a já zvonil u dveří žižkovského bytu. „Tak pojď dál, to je ale fofr,“ dělala mamina, jako že neví... „Vždyť víš,“ omluvně jsem konejšil hlasem. „Tak se posaď, už ji ohřívám,“ prozradila.

Svíčková totiž pro mne byla dlouho velikým tajemstvím. Vařil jsem již delší dobu něco podobného, ale to, co uměla s těmi samými ingrediencemi máma, to rozhodně nebylo. A nešlo pouze o ty ingredience, recept jsem měl od ní, několikrát se jí díval do ruky při vaření, stejný postup jsem volil, zkrátka vše stejné, ale výsledek, ta kýžená omáčka - byla jiná!

Sedl jsem za stůl. Po místnosti se linula vůně ohřívané omáčky a Pavlovův reflex začal působit. Otřel jsem koutek a vyrazil na výzvědy. „A stejně mami, dělám vše jako ty a nikdy se mi tak nepovede,“ říkám na oko rozmrzele. „Tak pojď, schválně, probereme to ještě jednou pěkně od začátku,“ řekla v klidu máma a zamíchala médium na plotně. Postupně jsme jmenovali všechny potřeby, zeleninu, maso, koření, postup, fígle a zabrousili jsme i na tu kuchařovu dušičku.

To už jsem ale téměř neslyšel, protože přede mne mamča postavila omáčku a knedlíky. Kouř stoupal z talíře a dráždil mé chuťové pohárky. Konec utrpení! Popadl jsem příbory a koncert započal. To je ona! To je ten sen všech kulinářů! Okolí pro mě přestalo existovat a vnímal jsem pouze, jak se noří příbor do té báječné stravy. Nikdy, nikdy ji tak nesvedu jako máma! Zoufal jsem si v duchu.

Mamča mě se zalíbením pozorovala a když se jí zdálo, že jsem zpomalil frekvenci, pokračovala. „No a nakonec, když se již omáčka dovaří, ji stáhneš z plotny a zakapeš bohatě citrónem. Můžeš tam nastrouhat klidně i malinko kůry. A neboj se! Když to přeženeš, dohoníš ji cukrem.“ „No a potom ji musíš nechat vychladnout a uložit přes noc do lednice,“ dodala nakonec.

Citrón! To je ono, to je to kouzlo, které mi uniklo! Proboha, přemýšlím usilovně, jak jsem na to mohl zapomenout. No jasně. Dojídám poslední kousky masa a v duši se mi rozlévá dvojitý pocit štěstí. Nejen, že jsem se královsky najedl, ale zároveň pochopil i tajemství svíčkové. Hosana! Na jazyku jsem převaloval poslední sousto. Jasně, jako bych tam teď cítil celou citrónovou alej! No prostě, nemá to chybu! Tak a je to! Zapěl jsem ódu na oběd a poděkoval.

Mamča mi balila ještě porci domů a přitom se zarazila. Na kuchyňské lince se povaloval celý citrón. „Propána, jsem já to ale ťulo! Vždyť já do té omáčky zapomněla dát citrón!“

Dobrou chuť přeje