Někdy je to snadné. Jsme v zemi, jejíž jazyk jakžtakž ovládáme, náš hostitel pochopí, jaký recept si žádáme, a ve srozumitelné formě nám ho poskytne.

Jindy je to dobrodružnější - místní kuchař hovoří pouze svým rodným jazykem, hostitel sice ovládá světové jazyky tři, leč pouze teoreticky, a pídíme se po opravdu krajové specialitě. Pokud jste úporní (a to já tedy jsem), po týdnu snažení v angličtině obdržíte velmi orientační recept ve francouzštině, kde ovšem základní pojmy jsou uvedeny arabsky s francouzskou transkripcí.

Tato situace - pokud vám to ještě opravdu stojí za to - vyžaduje premedikaci místní kořalkou a důkladný pohovor s kuchařem. Nejdřív mu musíte sdělit, že je hvězda svého oboru. To ve směsici anglických a francouzských slůvek pochopí každý. Připijte si na jeho kuchařské umění a pozvolna postupujte do kuchyně. Vytáhněte papírek s nesrozumitelným receptem a postupujte k polici se základními surovinami. Prstem ukazujte položku, která vám vůbec není jasná. Kuchař se obvykle chytí, ukáže vám dotyčný sáček a máte skoro vyhráno.

Další úskalí bývá ve způsobu zpracování - přeložili jste si "povaříme". Ale co to znamená ve skutečnosti? Necháme přejít varem? Vaříme tři hodiny? Po hodině snažení se dozvíte, že přiměřeně. Než se vzteknete, vzpomeňte si na svoje vlastní kuchařské konzultace. Kolikrát jste někomu sdělili, že má tohoto dát trochu, onoho špetku a jiného tak akorát?

Netrapte už dál kuchaře a vydejte se na dobrodružnou cestu průkopníků. Nakupte si místní nezbytné suroviny a nechte ten recept odležet. Doma si ho vyzkoušejte a když se vám povede cokoliv poživatelného, příště pozvěte své přátele na exotický večírek. Pro jistotu premedikujte příslušnou kořalkou.

V Tunisu mi velmi zachutnal moučník, který by se dal vzdáleně přirovnat ke krupicovému flameri. Výše popsaným postupem jsem získala tento recept:

Krupicové flameri

Suroviny: pšeničná krupice (hrubá, ne dětská krupička), cukr, voda, růžová nebo pomerančová voda, špetka soli.

Ze surovin uděláme téměř suchou kaši, uhladíme povrch a necháme vychladit. Nakrájíme na úhledné tvary a porce přelijeme zálivkou (třeba pomerančovou nebo rybízovou), nebo jen cukrovým rozvarem. Suchá kaše je taková, ke se zrnka obilovin oddělují, kaše se nelije, ale má spíš hrudkovitou konzistenci. Zásadní ingredience je růžová nebo pomerančová voda.

Protože ne každý sežene pomerančovou vodu, přidám ještě jednu vychytávku odlišného charakteru. A na tu jsem přišla sama, na balkóně jednoho řeckého hotýlku.

Přemítala jsem, jak to asi hotelový kuchař dělá, že dokáže stovce hostů do bufetu naservírovat souvlaki (jehněčí špízy) a nezblázní se z toho. Špízy byly tak akorát, masíčko 2*2 centimetry. Pro sto lidí, jen si to představte, jak sedíte a napichujete a napichujete.

Je to jinak. Vezmete tence naklepané plátky masa, co největší. Můžete krájet i po vlákně, v té výsledné velikosti je to jedno. Okořeníte a plátky pečlivě skládáte na sebe, případně prokládáte slaninou a paprikou i cibulí. Snažíte se zachovat jednotný půdorys. Když dosáhnete požadované výšky špízu, maso pevně stisknete a v pravidelných dvoucentimetrových vzdálenostech propíchnete špejlemi.Vzniklého ježka už jen ostrým

nožem rozkrájíte na krásné špízy, jeden jako druhý.

Chtěla jsem tenhle článeček doplnit fotkou autentického receptu od tuniského šéfkuchaře. Ale jak už to tak bývá, týden před tím, než mě téma napadlo, jsem ten oškubaný cár papíru vyhodila.