Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 18. července 2014 (odkaz zde).

Tak jsem se jednou stavila u dcery své kamarádky, která bydlí nedaleko mého letního působiště, šla jsem si tam pro nabroušenou sekyru. Na zahradě pod jabloní zrovna pobývala jakási dámská společnost a řeč byla o vaření.

S nejblíže sedící dámou s jakýmsi mezinárodním jménem jsme zabředly debatu o zvěřině. Do tématu jsme se ponořily vskutku vášnivě, hovořila jsem následně též o slasti a nezměrném potěšení, kterýžto mi tento tovar poskytuje nejen při konzumaci, ale i během pracovních postupů. Pocity jsem vyjádřila značně expresivně, společnost toť byla pouze dámská.

To bylo v létě. Večer před Štědrým dnem v Praze zvoní telefon a ona kamarádka-matka povídá: „Máš u mě čtvrtku daňka, nechala ho tu pro tebe hraběnka XY. Tak si pro něj přijď.“

„Jo. Jo. Dík. Prima. Přijdu,“ pravila jsem předstírajíc samozřejmost tohoto sdělení. I usedla jsem a rozvážně usoudila, že to musí bejt přepracováním a tím předvánočním shonem. Buď mým nebo jejím. Telefon se rozvřeštěl znovu. „Hned! Hned si pro to přijď. Nejni tady kvůli tomu zvířeti k hnutí. Je to vcelku.“

I vyslala jsem syna, naštěstí je to jen jednu stanici tramvají. Vrátil se věru jak Bivoj. Když tímto tedy potvrzeno bylo, že jsme ani jedna předvánočně nezešílela, vysvětlení se dostavilo též. Ta paní s civilním jménem z letní debaty pod jabloní, s kterou jsme si tak zvěřinově mlaskaly, byla majitelka honitby se všemi právy a povinnostmi.

Čímž mi umožnila ony vskutku zvěřinové orgie, o kterých tehdá byla řeč.

No a… daňčí se připravuje podobně jako srnčí :-)