„Vy mluvíte sám se sebou?“ To se mě ptá soused Albert přes plot zahrady. Jeho vrásčitá tvář se na mě v jarním slunci šibalsky usmívá.

„Zavzpomínal jsem si na mládí,“ říkám. „Ale přicházíte právě hod, potřebuji, abyste mi něco objasnil.“ Soused Albert k smrti rád poučuje ignoranta, jako jsem já, o umění přepichování rajčat nebo hřížení růží. Vnitřně přímo vypjal prsa: „Voč de?“

„Chtěl bych nějaký kuchařský předpis.“

Albert na mne udiveně hledí. Ví, že nejsem žádný velký gurmet, a nikdy mne ještě nezastihl u plotny.

„Je to pro mou knihu,“ říkám poněkud rozpačitě. „Mám na mysli velmi jednoduchý recept, vyžadující však velkou pečlivost a mimořádnou píli. Víte, pokouším se na nějakém příkladě objasnit ,relaxaci´, založenou na usmíření tělesnosti a duchovnosti. Když se věnujeme nějakému přesně vymezenému úkolu, soustřeďujeme kolem určitého záměru rozptýlené hlasy svého těla i své duše. Tak dospíváme ke klidu a jasu.“

Soused moji tirádu neposlouchal. Nezajímal se příliš o mé proslovy a ještě méně o mé „spisování“. Přemítal se svraštělým čelem a pak náhle zvolal: „Pečený kuře na citronu!“

„Je to jednoduchý recept?“

„Pěkný letošní kuře, trochu nádivky, smetana na zalití a citron, co může bejt jednoduššího?“

„A vyžaduje příprava jisté soustředění?“

„Pojďte se mnou, hned vám to předvedu!“

„Ale...“ namítám poněkud zmateně.

Vydal se rázným krokem ke svému domu a já zatím spěšně přelézal dole v zahradě ohradu pro ovce, která odděluje naše zeleninová políčka a záhonky. Když jsem dorazil na práh kuchyně, držel už upravené kuře, které právě vytáhl z ledničky.

„Támhle si sedněte!“

Poslušně jsem se podřídil. Cítil jsem, že se nacházím v blízkosti mistra, a zaujal jsem postoj svědomitého a obdivujícího žáka. Mám velmi rád svého souseda Alberta přes jeho strohé a drsné způsoby. Je věrný, čestný a víno z jeho vinice, neškodné a nakyslé loirské dezertní, se mu podobá. Albert si vyhrnul rukávy a opásal se zástěrou. Kuře položil na pracovní desku:

„Todle má kilo a půl, je ze statku, ještě před dvěma dny poskakovalo na louce v Meaulnes. Žena ho vykuchala a přichystala.“

„Ano...“ říkám.

„Vemete čerstvej citron a rozříznete napůl. Jednou půlkou potřete kůži kuřete úplně všude. Skuste to!“

Opatrně vstávám, chápu se poloviny citronu a začínám jí nešikovně hladit kuře.

„Nebojte se přitlačit! Kůže musí nasáknout. A nezapomeňte na biskupa. Připravím zatím nádivku.“

Koutkem oka sleduji Alberta, který nyní mlčí. Začal se věnovat kuchyňské bohoslužbě. Má vážný výraz, energické a přesné pohyby, je zkrátka vyvolený a pomazaný. Přidává dvě špetky soli a jednu pepře. Z ohledu k mistrovi poodstupuji trochu stranou. Opatrně a obratně kuře nadívá, klade je na pekáč, ještě trochu přisoluje a pepří, potířá štědře máslem a nakonec dává vše do trouby.

„Tak to je tedy skvěle provedený recept,“ říkám obdivně.

Albert na mne pohlédne. „Dyť sme sotva začali. Co se nedotáhne do konce, není hotový,“ utrousí mezi zuby.

Můj soused nevědomky opakuje maximu starověkých mudrců: Age qui agis – „Čiň (pozorně), co činíš“. Dělej to dobře. Vkládej do každého svého činu tělo, intelienci i srdce, tak poznáš harmonii a mír.

Strávili jsme hodinu v jeho kuchyni a přes clonu nezávazného a lehkého tlachání jsem cítil, že je ve střehu. Pravidelně vstával, kontroloval postup pečení propichováním vidličkou a starostlivě kuře obracel, aby bylo všude dozlatova. Když usoudil, že už to stačí, vytáhl je, pokapal několika lžícemi smetany a vrátil do už vypnuté trouby, aby, jak mi vysvětlil, celé nasáklo šťávou. Nakonec položil kuře na talíř, přičemž couval a zase se přibližoval jako Picasso, posuzující své plátno. Vymačkal do omáčky nepoužitou polovinu citronu a obrátil se přímo na mne:

„Vomáčku servírujte vodděleně a jen ji mírně přihřejte.“

Hleděl na mě a jeho tvář byla uvolněná a pokojná. S úžasem jsem poznal jasný a klidný výraz svých žáků po relaxační seanci jógy.

Jsem nenapravielný starý intelektuál. Snadno zapomínám, že stejně jako džnánajóga, cesta mysli, vede k vyšší moudrosti i karmajóga, cesta činnosti, a to skromněji a pokorněji. Když děláme dobře to, co děláme, tak jako rybařící kocour Kara nebo můj soused Albert, smiřuje nás to se sebou samými, dosahujeme vyrovnanosti. Život je kouzelná látka, kočka nám občas bývá vzorem, kuchař mudrcem a guru měchem plným vzduchu. Buďme bdělí, číhejme na štěstí při naslouchání všedním moudrostem, které nejsou vždy tam, kde je čekáme.

Úryvek z knihy Kočičí metoda od Henriho Brunela v překladu Adély Králové.