Na ulici stála dlouhá fronta lidí. Že by přivezli banány? pomyslela jsem si a vydala se kolem ní cestou až za roh. Vchod, do kterého fronta zatáčela, ale na obchod nevypadal a uvnitř to působilo spíš, jako bychom byli na staré poště, kde se zástup lidí rozděloval do jednotlivých proudů k několika proskleným okénkům. Všechny konce náhle rozděleného hada se pomalu sunuly kupředu, lidé u okének předkládali papíry, které se jim objevovaly v ruce, chvíli diskutovali a pak od okének někdy zamyšleně, jindy svižně či trochu rozčileně odcházeli a ty papíry cestou trhali či zmuchlané pouštěli na zem. Ta jimi byla ve chvíli zcela poseta, ale během okamžiku všechen nepořádek vždy zmizel a vše začalo nanovo.

Zamířila jsem zvědavě k jednomu z okének, abych tam nahlédla, ale sklo bylo zvláštní, spíš průsvitné než průhledné, a vidět za ním bylo jen lehce opalizující světlo. Z druhé strany skla byl v rámečku zastrčený štítek s nápisem Ang. Elimanel. To musí být překlep, pomyslela jsem si, asi to má být Ing. Nebo že by to znamenalo, že mluví anglicky? Strčila jsem hlavu blíž ke sklu v naději, že skrz něj přece jenom něco uvidím, když tu se ozval ostřílený frontový hlas. „Hej pani, nepředbíhejte! Laskavě si děte stoupnout do fronty, jako my vostatní!“ „Tady se nepředbíhá!“ ozval se další hlas, tentokrát o poznání vyšší. „My všichni jsme si frontu vystáli!“ ozvalo se téměř unisono ze všech stran. „Já nepředbíhám, já tady jen na někoho čekám,“ snažila jsem se rozčilené hlasy uklidnit ustupujíc při tom za sloup. „No jen aby! Však my si vás ohlídáme,“ zaznělo trochu výhrůžně z fronty.

Ruch v hale se utišil a k okénku přistoupila ještě mladá žena, která vypadala trochu unaveně a sklesle. Škvírou pod tím neobyčejným sklem prostrčila papír. Zvonivý hlas, který se zpoza něj ozval, jsem slyšela docela jasně, jako by tam někde byl zabudovaný reproduktor. Žádost je vyplněná, podepsaná, kolek řádně nalepený. Dobrá, tak si jen ověřím a vyjasním pár bodů. Píšete tady, že potřebujete hlavně čerta, protože děti vás neposlouchají? Paní přikývla, ale než stačila otevřít ústa, aby mohla něco říct, hlas pokračoval. Takže vy byste chtěla, aby vás děti poslechly na slovo. Aby nikam nelezly, neochutnávaly, nešpinily si ruce a oblečení, nezkoumaly a nepoznávaly svět, netančily a nekřičely ve chvíli, kdy mají radost na vzlétnutí, nebo nedupaly a nekřičely tehdy, kdy mají takovou bolest nebo zlost, že jim to může srdce roztrhnout?

Pani se nadechla, ale zvonivý hlas byl rychlejší. Chcete naučit děti poslušnosti a zkoušíte to křikem a zákazy a tresty a teď i čertem? Aby děti nediskutovaly a nepřemýšlely a neměly svůj názor? Paní zavrtěla hlavou a znovu se marně pokusila promluvit, protože hlas bez oddechu pokračoval. Chcete dokonalou poslušnost, ale co když jim to tak zůstane, i když budou velké? Že už navždy budou vycvičené tak, aby hned přiběhly, když někdo pískne, a udělaly vždy to, co jim kdo poručí bez ohledu na to, zda je to dobré či špatné? Unavená mladá paní byla teď celá červená a vlasy jí povívaly kolem obličeje, jak prudce vrtěla hlavou. V tom případě je žádost bezpředmětná a já vám ji bez nároku na odvolání vracím, řekl hlas a paní se v rukou objevil papír. Když odcházela od okénka, hleděla na něj a stále vrtěla hlavou. Nakonec žádost přetrhla napůl, pak ještě jednou a nakonec do třetice a útržky vyhodila do vzduchu. Naposled zavrtěla skloněnou hlavou, pak ji zvedla vzhůru, usmála se a rychlým, čím dál odhodlanějším krokem odešla.

Další, ozvalo se od okénka, ke kterému přistoupil důstojně prošedivělý elegantní pán v teplém kabátu s papírem v ruce. Vaše žádost je vyplněná, podepsaná, kolek řádně nalepený. Dobrá, jen si ještě ověřím a vyjasním pár bodů. Píšete tady, že potřebujete hlavně velkého Mikuláše s obrovskou nůší, protože máte pro děti spoustu dárků. Starší muž přikývl a pyšně se usmál. Že loni měl Mikuláš příliš malou nůši a že těch dárků proto bylo málo, a tak si chudáci děti mezi nimi nevybraly nic, co by jim bylo milé, a všechno brzy poházely a rozbily? Muž u okénka se do široka rozkročil a znovu přikývl. Že ty dárky stojí spoustu peněz a vy všichni musíte být dlouho v práci, abyste na ně vydělali? „No jistě!“ vykřikl muž. „Děti skoro nevidím a tak jim to musím nějak vynahradit. Jenže ony z ničeho nechtějí mít radost! Jsem z toho už zoufalý a tak letos jsem opatřil dárků opravdu hodně,“ dodal pán hrdě a natěšeně. Načež se za okénkem ozvalo zacinkání a sklo náhle zcela potemnělo.

Potom se začalo rozjasňovat, až se objevil obraz klubka dětí v bundách, kamaších, s bambulatými kulichy na hlavách a s palčáky visícími na háčkované šňůrce z rukávů. Děti obklopovaly nemladého nestarého muže s veselými vráskami kolem očí a s od mrazu červeným nosem, který právě posazoval hrnec na hlavu obrovského sněhuláka. Obraz se trochu rozmlžil a pak bylo vidět, jak tentýž muž s rozesmátou tváří běží po louce a za ním výskají, křičí, utíkají, padají a zase vstávají děti v tepláčcích. Poté se vynořil obraz, jak onen muž s laskavýma očima s dětmi hledá v lese vhodnou kůru a pak s nimi vyřezává lodičky, které všichni naráz pouštějí po proudu potoka, kolem kterého po obou stranách běží a křikem povzbuzují svou lodičku. Bylo vidět, jak společně nesou v síťovce rohlíky k snídani, jak hrají Černého Petra u vody, jak si povídají u večeře. A potom muž sedící v křesle přečetl dětem v postýlkách pohádku na dobrou noc, a když děti přikrýval a dával jim pusu, tak ten nejmenší klouček ho vzal kolem krku a řekl mu: „Já tě mám tak moc rád, dědečku. Nejradši na celém světě.“

Obraz se mi rozostřil a potom už jsem jen viděla zase to opalizující světlo a jak prošedivělý pán svou žádost zmačkal do koule, tu odhodil a pak ji nakopl nádherným panenkovským dloubáčkem a nedbaje na důstojnost, rozeběhl se k východu.

Další, řekl zvonivý hlas za okénkem a já bych se vsadila, že v něm byl úsměv. K okénku přistoupil mladý muž. Kdo ví, kolik mu tak mohlo být, mně už dneska skoro všichni ostatní přijdou otřesně mladí. Měl na hlavě dredy a na hřbetu ruky mu končila nebo možná taky začínala vlnitá barevná kérka, která se ztrácela v rukávu mikiny. Vypadal úplně přesně jako neznámý básník, mladý Kristus nebo někdo, koho bez povšimnutí minete na ulici. Mladík podal do okénka papír a nervózně přešlápl. Vaše žádost je vyplněná, podepsaná, kolek řád… Co to?! Vy nemáte nalepený kolek! Hlas za okénkem náhle ztratil trochu ze svého jasu a získal nádech naříkavosti, ba káravosti. A to, jak tady píšete, chcete anděla pro každého? … Že na kolek nemáte peníze? No poslyšte, mladý pane, to ale takhle nejde! To vám musím zamítnout! … Že mám zavolat vedoucího? No ale… No dobrá, dobrá, tohle stejně nemůžu rozhodnout sám.

Za sklem se ozval šramot a cedulku se jménem nahradila jiná s nápisem „Prosíme o chvilku strpení“. Okénko potemnělo a fronta za mládencem se rozhlučela reptavým a pohoršeným šepotem, ze kterého vylétala slova jako „obejda jakýsi“, „zbytečně zdržuje“ či „kdo to kdy slyšel“. Ale netrvalo dlouho a okénko se znovu rozjasnilo tím zvláštním světlem, tentokrát o poznání jasnějším, a žádost o strpení nahradila cedulka se jménem „Arch. Ang. Michael“.

Tak vy prý nemáte kolek, zato máte přání, ozvalo se, jako by hrála hudba. „No, víte,“ mladý muž se rozpačitě zhoupl z nohy na nohu, „když já na kolek nemám.“ Protože jste poslední peníze dal paní Kožíškové na uhlí a panu Konopáskovi na jídlo? spíš konstatova,l než aby se ptal ten zpěvný hlas. „No, víte…“ Mladík omluvně rozhodil rukama. „No víte, ale když ono to někdy nestačí. To teplo a to jídlo. To já můžu sehnat jenom někomu. Jenže to potřebuje spousta lidí. A hlavně lidi potřebují ještě něco navíc, než jen tohle. Potřebují, aby potkávali anděly, alespoň jednoho každý den.“ A jak byste si to představoval, mladý muži? „No, víte, kdyby to třeba šlo takhle,“ nadechl se mladík a spustil překotně, „kdyby třeba jako každý z nás ráno přistoupil k zrcadlu, usmál se a pozdravil anděla, kterého tam uvidí. No a pak, to už by bylo úplně jisté, že když se budeme potkávat v rodině, na ulici, v práci nebo při sportu, na nákupech a v divadlech, tedy pak by přece bylo jisté, že ať už se potkáme kdekoli, tak prostě musíme potkávat anděly! Nebo snad ne…?“ Mladík poklesl v hlase, ramenou i na mysli a trochu beznadějně se podíval na žádost, která stále ležela na pultíku pod sklem v zemi nikoho. A pak ta žádost pomalu začala mizet směrem dovnitř a než okénko potemnělo, zaznělo zpoza něj zpěvavé: Žádosti se vyhovuje. Staniž se!

Potom jsem uslyšela, že mi Rózka škrábe na postel a Mikeš mňouká, protože je ráno a já je musím nakrmit. Ale než jsem to udělala, běžela jsem do koupelny a rozsvítila nad zrcadlem, abych lépe viděla na anděla, kterého je třeba každé ráno pozdravit.

Andělé

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/